(c) janina.cz

30. září
Všechno dobře dopadlo. Ano. Je to tak.

29. září
Nejnovější veselá historka je tady! Naše rodina na cestách znamená přísun zážitků. Vlastně naše rodina kdekoli. (Zrovna včera jsem se se sestrou bavily o tom, jak kdosi do počítačů ve škole -kam sestra chodí- udělal prezentaci (jo, .pps) o své rodině. Sestra pravila, že pokud bude ONA dělat prezentaci so SVÉ rodině, nebude to mít deset patnáct minut, jak je v zadání, ale tři čtyři hodiny, protože je nás fakt moc, heh.)
28/9/2006, 18.35: obytňák stojí asi 60 km před Florencií, odmítá jet. Policajti ho pomohli odtáhnout na odpočivadélko u dálnice, aby do nich nikdo nenaboural. Připomínám, že za obytňákem bylo taženo miminko se stotřicítkou.
28/9/2006, 20.43: tatínkovi zůstala v ruce šaltrpáka, později visí u volantu. Bratr se u nich na dálnici zastavil, ale musí odvézt jiné závodní auto do cíle cesty, což je dalších asi 90 km. Kolektiv obytňáku se rozhoduje na 233 kilometru dálnice přespat.
29/9/2006, 10.18: bratr zjistil, že předpokládný vadný díl je pravděpodobně skladem v Modeně. Připomínám, že bratr nemluví italsky a je velmi časné dopoledne. Bratr odjíždí do Modeny (cca 200 km) pro díl, o němž se až po jeho namontování zjistí, zda je to ten správný. Maminka se domnívá, že by se hodil slovník a moje (slabé) znalosti itaštiny.
29/9/2006, 10.30: informuju maminku, že poblíž místa jejich dočasného pobytu známe Matea, který však umí česky pouze "Můšu tě na něco posvat?", a jediný Ital, o němž vím, že by jim mohl pomoct, žije u švýcarských hranic. Maminka píše, že tatínek vytrvale odmítá komunikovat s italskými il mecanico.
29/9/2006, 13.30: volá bratr, dává mi telefonní číslo na nějakého Stefana, jméno firmy a adresu, že mu mám zavolat a vysvětlit mu, že bratr stojí před firmou, jak bylo domluveno přes kohosi jinýho, a Stefano mu má dát ten díl. Stefano nebere telefon. Po několika minutách píše bratr, že ho pustil dovnitř někdo jinej a tvrdí, že Stefano je dentro. Bratr díl nakonec dostal, odjel zpatky k dálničnímu týmu.
29/9/2006, 16.18: píše mama, že bratr přivezl díl, byla provedena výměna, ale nebylo to tím. Nicméně skvadra vyrazila. Bratr si přepřáhl miminko na sebe, obytňák jede jako první, nebrzdí, má na výběr dvě možnosti: pomalá jízda nebo svícení. Jedou teda pomalu, bratr je jistí zezadu.
29/9/2006, 18.46: volá mi tatínek a ptá se, jestli tam někde nemám jeho licenci a techničák ke stotřicítce. Po vyjasnění pojmů (ne, nejsem v práci, jsem doma, ale můžu se tam zajít podívat) odcházím s polovinou dětí do firmy hledat licence a Průkaz sportovního vozidla ke stotřicítce. Přes hodinu prohledávám různé stoly, místnosti, odkládací plochy, do toho neustále mňauká můj telefon (ano. Nezvoní), zodpovídám dotazy kde všude jsem už hledala a že to nemám. Při druhém kole hledání, někdy hrubě před půl devátou, nacházím. Volám tatínkovi. Nemůžu se dovolat. Volám bratrovi. Sděluju mu, že to mám, jestli to mám někam poslat. Bratr neví, domnívá se, že mám počkat, než mi pošlou faxový číslo nebo že mi ho zavolají ráno. Odmítám ráno vstávat kvůli posílání faxu, ke kterýmu se musím napřed dostat, a chci poslat to, co je potřeba, na fax ChiantiCupu, kterej v podstatě znám. Jenomže nevím, co mám poslat. Bratr taky ne. V průběhu hovoru náhodou potkává tatínka. Předává. Celá debata se opakuje, jenom s tím rozdílem, že na konci zjisťuju, že mám poslat kopie dvou licencí. Mezitím se mi snaží dovolat mama, která slyšela, jak tatínkovi zvoní vedle ní telefon (ale tatínek tam není), a ptá se mě, co potřebuju. Já netuším, že tam má ten telefon, tak mě překvapuje, že ona mi volá a neví co chce ;-) Nakonec se domluvíme. Faxový číslo do Chianti mám samozřejmě doma v počítači, než bych nahodila bratrův máslostroj a zjisitla jejich fax na internetu, budu sedmkrát doma pěšky, volám teda domů miláčkovi, ten v mým počítači nachází správný soubor, diktuje mi faxový číslo, já posílám fax a můžeme jít konečně domů. Je 20.42 a za chíli zavřou půjčovnu.

A oslím můstkem se dostávám k faktu, že jsem si dneska objednala telefon. Jak je jistě všem známo, můj semsang zemřel. Bohužel k tomu došlo těsně před doběhnutím dvouleté lhůty, po níž mi Oskar dá s velikou slevou nový telefon. Mám tedy momentálně telefon, který dostane Elika k vánocům (s jejím svolením), termín možnosti objednávky mého nového telefonu je dneska. drobný háček spočíval v tom, že když jsem mluvila s operátorama minulej týden, bylo mnou vybraných telefonů v republice posledních asi šedesát. Strávila jsem tedy dneska asi půl hodinu zavěšená v síti a hledala další telefon, který by odpovídal mým požadvkům a současně byl v nabídce Osakra a současně nebyl drahej. Nojo. Protože jsem tak nějak nenacházela, rozhodla jsem se, že s ena to můžu vysrat, Oskaři budou mít stejně novou nabídku telefonů od pondělka, tak tam holt zavolám a když bude ten co já chci (Samsung D800), tak super, když ne, počkám si do příštího týdne, to mě už nezabije, a vyberu si kdyžtak pak. A co myslíte? JO! Měli ho tam! Vypadá to, že příští týden přestanu růst pokaždé když na přístroj sáhnu.
Jinak teda musim říct, že to je poprvé, co budu mít telefon stejné značky, jako jsem už měla. Jakože jsem měla alcatel-samsung-siemens-sony-sonyericsson-a nějaký náhradní nokyje. Nejdýl jsem brečela po soňákovi. Proto jsem si pak koupila to kombo. Ale nebylo to vono. Což znamená, že semsang je vítěz :-)

28. září
Státní svátek, super, vyšlo to úplně skvěle, protože ten chcípáckej virus dohnal včera i mě, a protože není ani škola, ani otevřená firma, nemusím sedm hodin v kuse mluvit, jezdit po Brně a přesouvat děti ani sedět v tom suprstudeným kanclu. Můžu bejt doma, ve starejch riflích, šátku na hlavě a třech mikinách se pokoušt dát do kupy aspoň kousek tohohle baráku a něco napsat.. ale až zejtra. Dneska (skoro) ne. Dneska je státní svátek, pojedem předat viry rodině a - -

No, takže tat a mam a Pejka odrazili od rodných břehů firmy. Ve středu. Ve středu kolem třetí hodiny. Ve středu před státním svátkem. Za půl hodiny volal tat z mamina telefonu, že si někde ve firmě zapomněl telefon, ať ho najdem a dovezem k hypertesku. Jeho telefon při příchozím hovoru jednou pípne a pak vibruje. Bratr ho hledal.. no asi půl hodiny, než našel. Vypadenej v maminým autě mezi sedadlama. Vzal telefon, auto a jel přes celý město (přes celý rozkopaný město, v němž právě probíhala před-dlouho-víkendová zácpa) k hypertesku. Tat mezitím zřejmě neměl co dělat, tak rozebíral obytňák (ano, já VÍM že to je blbost) a zjistil, že jaksi brzdový destičky už jsou vydestičkovaný. A tak cesotu zpátky chlapec jel ještě VÍC přes to ucpaný město a stavil se v brzdodestičkárně a vzal tam čtvery brzdový desky. Ano. Čtvery. Protože se přesně nevědělo, který budou pasovat do toho obytňáku. Protože vyrážel druhej den též do Itálie, měl je vzít sebou.

Vrátil se zpátky do firmy, doběhl nahoru a volá "Máš tam Pejku? Nemůžu ju najít!" Tak jsem na něho koukala, co se jako děje. Bratr pravil, že "dole u dveří na ňu čeká ten malej čokl a chce se poštěkat, kam zase zdrhla?" Osvětlila jsem mu, že Pejka přece odjela, že s ní před chvílí mluvil.

27. září
Naše nová kočička je.. úplně pitomá :-) (ICQ)
miláček --- 11:15:00: ta kocka je uplne pitoma :-)))
já --- 11:15:28: co provedla?
miláček --- 11:16:03: lozi tady po vsem a prilezitostne placa do monitoru a lovi. treba ted :-)
miláček --- 11:16:29: ted lovi okno s tvym icq :-)
miláček --- 11:17:11: a chutna monitor
miláček --- 11:17:28: ----------------------------[
miláček --- 11:17:54: xxxxxvvvvvvvvvvvvvvvvvvv
já --- 11:18:17: SERENOOOOOOOOOOOO CICIIIIIII
miláček --- 11:18:18: to sem snad este nevidel, aby naky zvire takhle reahovalo na obrazovku
miláček --- 11:18:32: no, kouka, klidne ji neco napis :-))
já --- 11:18:36: dyt termoska to delal taky ;-)
já --- 11:18:40: MANU
miláček --- 11:18:44: 6666666666666666666666666666666666666y7677sxxxxxxxxx2
já --- 11:18:49: kua. umi dekodovat preklepy?
MNAU
miláček --- 11:19:11: xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx11111111111111111111111111111
já --- 11:19:21: asi umi, pac ted nehaze sestky
miláček --- 11:19:29: :-)
já --- 11:19:30: MNAU MNAU Ahoj Sereno
já --- 11:19:42: hele, a umi psat smajly
miláček --- 11:20:03: to sem byl ja, vyjimecne. ted sedi pred monitorem a cuci

Ubohej nemocnej miláček: "Snědl jsem dva rohlíky a papriku. Mám z toho jídla absolutně nulovej zážitek, jediný, co si uvědomuju, tak že ta paprika byla taková mokrá a tvrdá."

26. září
Capoeira pro mě měla hafo překvapení. Napřed mě teda ubohej nemocnej miláček dovezl po vyzvednutí prcků ze školy až na leninku (vypadá to jako způsob, jakým úterý stihnem relativně v pohodě), takže jsem nemusela dobíhat vlak. Potom jsem zvedla hlavu od rozepsané zprávy v telefonu a proti mě stála bývalá spolužačka z gymplu (kterou jsem samozřejmě neviděla roky, ale vypadá furt stejně, a to jako jo), shodou okolností jedna z pěti Jan v tehdejší třídě, která šla taky na trénink. Trénink teda začal rozběháním, asi patnáct koleček okolo tělocvičny, což mi jednak zabilo průdušky a jednak dorazilo načatý koleno :-/ takže jsem po dvou hodinách už nebyla schopná na té noze kromě stání dělat jakýkoli pohyby. Na konci jsem posedávala na zemi, a vedle sebe slyším povědomý zvuky - ha, Matylda mluví italsky! S nějakým borcem! On je Ital! Tak jsme se potom jako trošku dali do řeči, poměrně složitě jsem mu vysvětlila, že jsem se učila italsky před dvěma lety (´ho studiato anno prossimo.. né.. předtim, chápeš..´ -´scorso?´ - ´jo! due. due anni scorso.´ - ´due anni fa!´ - ´sí! capisco ma non parlo, non conosco nessuno in Brno´ - ´conosci..´ - ´che?´ - ´ti sonosci me. sono Paolo.´ uáááááááá ;-)) ani nevim esi to je dobře).
Takže kromě toho, že se naučim salta, chodit po rukách a základy portugalštiny, mám nového italského kamaráda!

22. - 24. září
Pátek je čas večírků. Taky jsme jeden absolvovali. Mikee už je zpátky v republice, takže jsme ho velmi rádi viděli, a taky jsme potřeboval otestovat funkčnost nočního autobusu, kterej jezdí od začátku měsíce do naší Prdelové Lhoty. (Odjezdy jsme zjistili tak, že jsem vytiskla fotku jízdního řádu, kterej jsem asi před čtrnácti dnama zahlídla před obchodem na takové té reklamní tabuli s lesklým povrchem a rozhodla jsem se, že si to pro jistotu vyfotim, kdybysme se nestihli podívat. Samozřejmě jsme byli rádi že máme aspoň tu fotku.) Bus jezdí nějak jako přes týden v jednu a v sobotu a v neděli ve dvě, ale ono to tam nebylo takhle přesně napsaný, znáte jízdní řády, takže jsme si nebyli tak docela jistí. Bus nakonec jel úplně v pohodě, večírek skončil míň v pohodě, přece jenom, facky vzduchem nelítaj zas tak často ;-) Dokonce jsme ani nepotřebovali jízdenku. Vlastně jsme nepotřebovali jízdenku ani cestou tam, miláček už se taky naučil aplikovat na procházející průvodčí metodu "já už tady sedim aspoň dvě hodiny, nemá význam mě kontrolovat jestli mám lístek", takže když přišel průvodčí a takovým tím ledabylým stylem procházeje kolem nás řekl "Dobrý večer, přistoupili..?", jenom jsme překvapeně připozvedli hlavu a naznačili "Dobrý..", aby bylo jasno. Děsně nás to baví. Né že bysme byli takoví žgrdi, ale u nás na nádraží je večer zavřená pokladna a není tady automat na lístky, a my jako správní automobilisti obvykle lístky nemáme, čili bysme museli platit ve vlaku nějakou tu vlakovou pálku, protože vlakoví průvodčí nemaj ty mhďácký jízdenky.. no. Prostě taková drobná pomstička za to, že nám na zastávku nenainstalovali automat na jízdenky, tak. Úplně je to zruinuje.

V sobotu jsme měli v plánu udělat spoustu věcí doma, miláček šel do práce, chtěla jsem nahoře pomoct dětem s nějakým důkladnějším úklidem.. ale nakonec jsem jenom skoro celý dopoledne prala a věšela a dělala oběd, a když jsme se odpoledne pomalu dostávala k tomu, že půjdu něco dělat nahoru, přišla mi zpráva. Na můj supr čupr trůpr takřka nefunkční telefon. Kterej v té chvíli umožňoval číst a psát zprávy. Chvílemi i odesílat. Zpráva byla od přítelkyně jednoho kamaráda a po jejím přečtení jsem měla pocit, že tu známou, co jí tyhle pičoviny (jé, pardon) nakukala, roztrhám na milión kousků a každej z nich jednotlivě nakopu. Samozřejmě nesmysl, že. Výsledkem bylo to, že jsem spadla do hlubší díry než kdykoli tento týden a to prosim byl mimořádnej týden, takže jsem za celej den dokázala akorát dojít za dětma nahoru a tam u nich upadnout a asi tři hodiny se nezvednout. Seru na ně (na lidi, né na děti). Nejjednodušší je nikam nechodit a s nikým se nebavit, protože pak nikdo nemůže překrucovat to, co řeknu, přidávat si k tomu bonusy a prát to někomu do hlavy. .. A tak jsme jeli večer znovu na otočku mezi lidi :-)

Ovšem nejzásadnější událost víkendu je fakt, že máme kotě. Děti v sobotu odpoledne přišly s tím, že v kuchyni je Plavčík (info někde tady ). Šli jsme se podívat. Nebyl v kuchyni a nebyl to Plavčík. Bylo to pod prádlem a byla to holka. Jmenuje se Serena a už u nás bydlí. Může mít tak dva měsíce, je neskutečně barevná a strašně společenská, a Šimon ju ochutnává. Skoro pořád si hraje, spát chodí do špinavýho prádla nebo na stůl na kapesníky (no..), a se všema si chce vykládat. Akorát.. kocourek je takovej.. zdrženlivej, co se týká přístupu domů, chce se pořád hladit a kočičku sice opatruje, ale nehraje si s ní. Asi ještě překonává trauma z Termosky, ten ho furt tenorizoval a chtěl ovládnout pole. Uvidíme za pár dní, třeba Šimon pochopí, že Serena mu vlastně patří, stejně jako barák, my, zahrada, gauč a vůbec.

A jako bonus, nedělní odpoledně-večerní rodinná slezina jenom potvrdila, že tenhle tejden stál mimořádně za vyližprdel. Jako, do kolonky vyližprdel nepočítám super pouštění draků - bratr je na to úchylnej, tentokrát na šňůru od jednoho draka navázal šňůru od dalšího draka, ale bez draka, čili drak lítal na dablšňůře. Druhej drak, kterýho bratr, Denisa a strýc měli, byl použit po chvíli samostatného létání takto: Druhá část dablšňůry prvního draka se napojila na přípojku šňůry druhého draka, čili vzniklá soustava vypadala následovně - ruka držící šňůru, šňůra, ke konci šňůry přivázaná další šňůra, na odbočce první drak, na konci další šňůry přivázaná třetí šňůra, na jejím konci druhej drak. Jasný, ne? .. Jenomže pak se to nějak zvrtlo. Pepé onemocněl na malárii a vysypal obsah králika do záchodu. Éé totiž, vzdálenější drak najednou začal mířit tak nějak doleva, čili nad silnici, zatímco bližší drak furt letěl tak nějak doprava, čili nad pole, a jaksi.. No prostě vzdálenější drak se párkrát proletěl těsně nad silnicí, ale bratr ho vždycky nějak zachránil, ale pak už se to prostě nepovedlo a on zmizel. Kábl - - totiž - šňůra (strašný slovo..) vedla nad kusem pole do ořechu, pak přes silnici, pak do dalšího ořechu, a dál nevim, protože na ten plot poskládanej z dřevěnejch desek jsem nevylezla. No tak jsme to sbalili (ukousla jsem šňůru a nechali jsme ji viset z prvního ořechu, aby, jak říkal bratr, se pak dal drak zachránit a šňůra be zpotíží protáhnout skrz stromy) a šli na večeři. U večeře jsme (já a on) se s tatínkem opět shádali. (...) Bratr pak šel s Denisou se podívat, kde skončil ten drak. Vrátili se s tím, že ehm skončil na špici třetího ořechu, ve výšce asi 15 metrů. Tak tam zůstal, podle svědeckých výpovědí vždy každý rok podobným způsobem této skupině zařve jeden drak..

 

22. září

Well I´m down on my knees again
And I pray to the only one
Who has the strength
To bear the pain
To forgive all the things that I´ve done

Oh girl
Lead me into your darkness
When this world is trying its hardest
To leave me unimpressed
Just one caress
From you and I´m blessed

When you think you´ve tried every road
Every avenue
Take one more look
At what you found old
And in it you´ll find something new

I´m shying from the light
I always loved the night
And now you offer me eternal darkness

I have to believe that sin
Can make a better man
It´s the mood that I am in
That left us back where we began

Před nějakou, blíže nedefinovatelnou, delší dobou jsme měli s Pájou kratší debatu o tom, že muzika je sviňa. Situace se spojujou s hudbou, aniž by si toho někdo všiml, totéž platí o obdobích. Někdo například nesnáší NoName, protože u jedný písničky dostal kopačky. Někdo jinej se u nějaké kytarovky dozvěděl o něčí smrti, takže nemá rád kytarovky. Já osobně jsem čtyři roky brečela, když jsem slyšela byť kousek Waiting For The Night, a to jsem si ji nikdy úmyslně nepustila. Proto mě překvapilo, že i teď mě DM podrží a neshodí. Stejně jako Cure.

21. září 2006
Nějakej kokot nám ukradl měděnou rýnu z baráku, můj telefon je z devadesáti procent mrtvej, novej JEŠTĚ mít nemůžu (až za tejden, akce oskar a telefon jednou za dva roky), křeček je rozbitej a .. a vůbec.

20. září 2006
Někde v Židenicích dneska smetli z přechodu hasiči, jedoucí s blikajícím autem k požáru, dvaadvacetiletýho borca. *nechutné* Počítám, že byl poházenej po okolí, protože takový hasičský auto je dost velká věc. *už dobrý* Úplně pominu to, jak je možný, že na tom přechodu byl Důležitý je, že ti hasiči jeli k FIKTIVNÍMU požáru. Nějakej kokot zavolal, že hoří, a přitom si dělal prdel. (Zhruba takhle, ale slušnějšími slovy, jsem to slyšela v rádiu.) Jako, na celé téhle posrané zeměkouli je určitě hodně blbejch a zbytečnejch smrtí, ale todle.. to je na nasrání.

Jinak jsme dneska byli s dětma ve školce na návštěvě. Mají tam hafo novejch věcí, zase, děti si pohrály (všechny děti) a já jsem dala řeč s paní učitelkou a kuchařkou. Příští školní rok se budou stěhovat do nové školky. Nová školka bude mít malej pozemek a víc tříd pro víc dětí. Teď je dětí padesát a učitelky tři a kousek (jedna je na poloviční úvazek a jedna z učitelek je současně vedoucí učitelka školky, čili má za krkem všechnu administrativu), v nové školce bude dětí devadesát a učitelek pět (včetné oné vedoucí učitelky s administrativou). Jako bonus nebude mít školka první rok po otevření hřiště a pískoviště. Učitelkám bylo řečeno, že mají s dětma chodit na procházky. Učitelky v naší bývalé školce jsou super, děcka je mají rády a většina rodičů taky (některým se zdá, že jsou na jejich dětičky příliš přísné. Například trvají na tom, aby předškolní děti jedly příborem, uměly se samy obléknout a zavázat si boty, aby uměly držet tužku a poznaly barvy. Tedy, samozřejmě to všechno s dětma cvičí. Jako bonus občas chodí s dětičkama na celodopolední vycházky, které mají i ČTYŘI, ano, čtyři! kilometry.), nicméně nevím, jak moc tohle všechno dokáže vyvážit fakt, že školka prakticky nemá vlastní zahradu. Asi nějaká blbá koncepce, či co. To mě taky sere.

Mimochodem zas to tady celý dopoledne smrdělo jak v nějakým gigantickým hovně.

19. září 2006
Úterý? Jo, úterý. Práce, škola, děti, práce, blablabla, nestíhám, znáte to. Ale všechno to přebije zážitek dne a večeře :-)
Stihla jsem vlak před půl pátou, abych stihla na pátou capoeiru. Skoro, teda. Po páté jsem dorazila na leninku, vlítla do sokola, tma jzisitla, že su špatně, nějaká paní mě poslala jinam, tam jsem nenašla žádnou tělocvičnu, jenom hospodu, tak jsem si říkala, tyovle, skoro čtvrt, jak já je teď budu hledat, seru na to, du do hajzlu, proč furt já, blablabla. Asi padesát metrů od toho baráku, z něhož jsme uprchla, jsem potkala kluka, co ho znám od posledně. Ptal se, kam du, tak mu říkám, no vono to bylo na pátou, je to někde jinde než co já znám, nic jsem nenašla, tak jsem si říkala, že prostě mám smůlu. A von hlásí, jó, v klidu, je to od půl šestý a já vim kde. Takže mě zachránil. Mohla jsem si pak přes dvě a půl hodiny rychtovat nohy a vůbec sebe na otřesné staré palubovce, a nakonec, po těch skoro třech hodinách, s těma připálenejma šlapkama, jít bojovat v rodě. Nechala jsem se ukecat, ať do toho jdu (jo! muslei mě ukecat!), až napodruhé, přece jenom, po třech hodinách čistýho času žádnej lumen bejt nemůžu, ale! Ona ta capoeira je fakt hra, a ti lepší se dokážou přizpůsobit těm horším. Jako, je to super. Za domácí úkol máme takovej.. prostě něco jako most ze stoje. Ech :-)
No a když jsme skončili a já jsem vylezla ven, lilo. Jako z konve. A protože "stadec" je o park nad Botankou, zavolala jsem tchýni, jestli bych se mohla stavit. Říkala, že jasně, že zrovna vaří. A tak jsem šla. Asi minutu po mě přišla sestra (který byla pro změnu v posilovně) a daly jsme si pivo. Jinak tchýňa vařila naprosto geniální vepřový na paprice se smetanovou omáčkou, já jsem dostala luxusní večeři, což mě neskutečně potěšilo (bylo to moje první teplý jídlo od neděle a třetí celkem), dokonce jsem viděla nějakej seriál, Ordinace cosi, to byloteda krutý, protože z toho co jsem pochopila mezi tím jak jsme žvanily, byly všechny ženský buď těhotný, nebo čerstvě po potratu, nebo čerstvě po porodu, nebo doktorky, většina lidí tam spolu buď momentálně nebo kdysi spala, nebo se k tomu právě chystali, a ten jeden díl byl přerušenej asi sedmi reklamama. Šok, ale prdel ;-)

Někdy před třema dnama jsem zapomněla na důležitou informaci: Elika má dvojče. Sice pořád spí, ale dvojče to je. Anka měla taky, ale to mám blbě vyfocený. Navíc byla Anka drzá, tak sem její dvojče nedám, tak. [Když se děti chystají ráno do školy, nebo prostě když se něco děje v kuchyni, vždycky si většina z nich stoupne do nejužšího místa kuchyně, kterým je asi třičtvrtěmetrovej průchod mezi ledničkou a linkou. Vždycky jim říkáme, že jsou ohromně chytří, že si stoupají do nejužšího místa. No a ten den jsme byli všichni nahoře, a my jsme s Kubíčkem stáli na chodbě. Ano, v nejužším místě. A procházela kolem Anka, teda, zkoušela projít, a říká: Teda, vy tady stojíte v nejužším místě, vy jste chytrolíni. Tak jsme ju zlechtali :-)]

eště 18. září 2006
Fakt z prdele pondělí.
Po dvanácté jsem vyrazila do kolotoče přesunů, abych stihla všechno co jsem musela: o půl jedné jsem vyjížděla do školy pro děti, před jednou jsem měla vyzvedávat Honzu a Anku, Honza měl být po obědě, Anka ne. Odhlásila si minulej týden oběd,protože v pondělí končím ve škole v poledne a ona má do půl jedné, takže bych ji vyzvedla cestou ze školy a hodila domů, kde by se najedla. Jenomže včera měli druháci jenom nějaký organizační záležitosti, což jsem zjistila v pátek, takže Anka byla bez jídla. Honza, blbeček (fakt mě sral), zase zapomněl, že nemá jít do družiny a má jít na oběd se třídou, abysme všechno stihli, takže když jsem přijela ke škole, stál ve frontě před jídelnou. Zašla jsem se podívat, jak je na tom Biška, která měla mít gymnastiku. Paní učitelka v družině o tom nic nevěděla, tak jsem lapla Bišku a Anku a šly jsme koupit, podle Ančiny informace, za roh pracovní sešit do angličtiny. V knihkupectví za rohem ho SAMOZŘEJMĚ určitě neměli (už jsme tam totiž takle šli loni, pro tentýž sešit pro Eliku), zato měli na dveřích super nápis ŠLI JSME NA PROCHÁZKU, VRÁTÍME SE KOLEM 13.30. Takže jsme už jenom zaběhly do Barunky pro chlebíčky pro mě a obloženej rohlík pro květináča a mazali zpátky ke škole. Kde jsem myslela, že bude čekat Honza.
Nečekal.
Po asi pěti minutách čekání (bylo půl druhé pryč) jsme vlezly opět do školy. Honzu jsme našly, kterak s aktovkou na zádech stojí před zamčenou šatnou. Na dotaz "Co děláš?" odpověděl "Tady je zamčeno." Nasrala jsem se. Seřvala jsem ho, protože nebyl schopnej si ani po pěti opakováních zapamatovat, že jde po obědě, už jsme měli bejt dávno pryč, a teď stojí jakopako před zamčenou šatnou a ČEKÁ. Samozřejmě nikomu neřek, že nemá klíče. Vztekle jsem popocházela po chodbě dalších pět minut. Po pěti minutách se přiblížil Honza a vytáhl z aktovky boty. Když jsem se ho zeptala, jestli si je tam teď dal, na ty tři metry chůze, řekl, že ne. Že si je tam dal už než šli na oběd. ... Čekal před zamčenou šatnou, od níž neměl klíče, nevyvinul žádnou snahu tu šatnu odemknout a celou dobu měl boty, který si chtěl v tý šatně vzít, v batohu na zádech.
Dala jsem si chlebíček.
Dojeli jsme do práce, děti si udělaly úlohy, naložili jsme se do auta, jeli jsme zpátky do školy, tentokrát pro Eliku, která končila o půl třetí, a vyrazili směr Vídeňská, do AKI, na Honzovo očkování. Kvůli kterýmu jsme celou tuhle opičárnu s postupným vyzvedáváním prováděli. Je strojírenskej veletrh, takže kolem výstecu a na příjezdových cestách bylo samozřejmě narváno. Z KrPole se na Vídeňskou jinou cestou dostává dost blbě, takže nám to zabralo dost času. A nervů. Mimo jiné proto, že Honzova aktovka v kufru smrděla jak tejden zapomenutá svačina.
Kolem AKI bylo jako již tradičně narváno, ale tentokrát se nedalo fakt zaparkovat blíž než asi půl kiláku na kopci. Vylezli jsme z auta, já jsem si brala počítač, že budu během čekání pracovat, a z kufru se opět vylinul smrad. Dotázala jsem se Honzy, co mu to kruciprdel v té aktovce tak strašně smrdí. On mi (překvapivě) odpověděl. Že prej nektarinka. Dostala jsem z něho, že ji tam má od minulýho týdne. Protože VIM, že je nemá rád, nedávám mu je, čili to musel dostat ve škole k nějakýmu obědu. Donutila jsem ho, aby mi ukázal, kde ji má. Byla úplně na sračky v takové kapsičce. STRAŠNĚ jsem se nasrala, ječela na něj na tý ulici, ať to okamžitě vyháže, protože do auta už to dávat nebude, a přitom jsem ho liskala. Ten pakyn to položil na zem, a jak stál uprostřed chodníku, začal to házet na zem. No tak to už jsem ho nakopala regulérně do řiti, protože jsem si mezitím podala věci a měla plný ruce. Nakonec to nějak uklidil, samozřejmě měl zapatlaný ruce vod hnusné nektarinky, a chystal si je utřít do košile. Při té příležitosti jsem si všimla, že má jednak flek jak prase na košili, co si bral ráno, a jednak že má tu košili o knoflík blbě zapnutou, a navíc má zapnutej jenom každej druhej knoflík..
No a jako bonus jsem cestou k budově AKI postupně zjišťovala, že minimálně polovina aut si počkala až kolem nich projedu a zaparkuju až nahoře a pak prostě odjela. Přímo před tím barákem byly volný minimálně čtyři místa. Jistě chápete, s jakými pocity jsem vcházela do toho baráku.

Tam mě dorazili.

Po kratším čekání, sdělení, že jdeme na vakcínu, zapnutí počítače (já, ne oni) a zpracování kusu textu (já, ne oni) se mě přišla zeptat sestra, jestli si jsem opravdu jistá, že očkovací vakcínu máme u nich a nebereme si ji domů.
Ne, nebereme si ji domů, je to věc, která smí být maximálně dvě hodiny mimo ledničku, což se mně, při mým způsobu života, kurva nemůže stát, bejt odtržená od ledničky kratší dobu než dvě hodiny.
Za asi čtvrt hodiny mi paní doktorka (hodná paní doktorka, moje paní doktorka, která tam teď zrovna očkovala) sdělila, že teda jako tu vakcínu tam prostě nemaj. A že teda jako je jí to fakt líto, ale že budem muset objednat novou, a ta než přijde, tak to trvá měsíc, takže se nám přeruší cyklus očkování, takže budem muset jet chvíli znova po týdnu.
Jako, TŘETÍ ROK tam s tím Honzou chodim. Půl roku jsme tam byli každej tejden. Půl roku jsem měla zabitý každý pondělní odpoledne, dostat se od nás přes školku a později školu na druhej konec Brna a sloučit to s rozvrhama ostatních dětí a mým rozvrhem bylo o nervy. Dalšího půl roku jsme totéž prováděli co 14 dní. Pak se ty intervaly postupně zvyšovaly a teď tam Honza jezdí jednou za 4-6 týdnů. Já su na tom s časem samozřejmě čím dál hůř a synchronizujem už pět školních rozvrhů. Ve chvíli, kdy mi paní doktorka řekla, že pojedem další kolo postupnýho zvykání, ale tentokrát kratší, jsem byla zralá na hysterickej záchvat. Od rána jsem jela v černu, poháněly mě Boostery, kafe a vědomí, že ty děti nemůžu nechat trčet ve škole, a teď tohle. Celýho doprdele půl dne úplně na hovno ztracenýho.
No nic, byly skoro čtyři hodiny, na pátou jsem měla bejt zase ve škole na Biščinejch třídních schůzkách, takže jsme se vymotali z Vídeňské, než jsme dojeli do KrPole, bylo půl páté, dom bych to možná stihla, ale do školy už zpátky ne, takže jsme zůstali tam, koupili Ance ten pracovní sešit a horkotěžko stihli tu třídní schůzku.

Tam jsem se uklidnila.

Rodiče měli opět svoje debilní hemzy, ale tentokrát mě to nesralo, naopak, připadlo mi to vtipný. Psala jsem si hlášky.
- paní učitelka sdělovala, že se bude v těláku chodit bruslit, a prosila rodiče, aby dětem po bruslení doma brusle vždycky povolili, protože "oni josu šikovní, někteří se do bruslí obujou i sami" a ona a nějací pomocníci na zavazování tím ušteří čas aspoň za čtyři děti a budou to těm čtyřem jenom zavazovat a ostatním šestnácti obouvat i zavazovet.
- "Aktovku by si měli sami nést aspoň kousek", říkala paní učitelka rdičům, když došlo na debatu o příchodech a odchodech ze školy.
- tady se podívejte na nástěnku, je tam "kokot všech generací, kdo budete mít zájem" ... CO? pochod, no.
- "Já to mám nejradši hned." Tohle následovalo nedlouho po kokotovi, takže mi málem unikla souvislost, ale nakonec se ukázalo, že je řeč o konzultačních hodinách, jež paní učitelka příliš ráda nemá, radši řeší problémy hned, ne jednou týdně ve stanovenou dobu.
- "Cíl malíře není barvu izolovat. Cíl malíře je barvy míchat. Tohle je nanic." .. někteří rodiče litovali, že děti nepotřebují ty úžasné palety, jež jim zakoupili.

Paní učitelka je dobrá. Má rozumný názory, dá se s ní mluvit, nešišlá a děcka má ráda. Biška je z ní nadšená a řekla bych, že i díky ní se v té obrovské škole už po dvou týdnech slušně vyzná, je schopná zajít sama kamkoli a něco tam vyřídit a furt se do školy těší, stejně jako předtím. My se máme, fakt že jo.

18. září 2006
V pátek přišla miláčkova výplata. Dneska je pondělí a máme hovno. Teda, děti mají zaplacený obědy a my máme zaplacenou půlku hor a pojištění a děti maj nový papuče do školy a .. jánevimcoještě, ale stejně mě to sere.

Víkend, kterej jsme získali tím, že jsme nejeli do Buzetu na závody, jsme strávili v podstatě.. já nevim. Přes půlku soboty jsme byli v práci, odpoledne jsme něco uklízeli, ale stejně to asi není nikde vidět, děti taky (u těch to vidět je), pračka si dala další zatěžkávací zkoušku (asi sedm praček prádla) a tak, a v neděli jsem seděla u počítače a sledovala (a psala) ten Buzet. Jako strašný nervy, ale bratr nakonec vyhrál a JE DRUHEJ V MISTROVSTVÍ EVROPY!!!! Miláček vysával (půjčili jsme si k tomuto účelu vysavač), to vim, protože jsem slyšela randál, a děti nevim co dělaly. Achjo.

Jeden večer jsem šla děti zkontrolovat, jestli už spí. Honza spal. Vypnula jsem mu blikací tyčinkovej vodotrysk a šla zkontrolovat ženský vedle. Anka si četla. Elika si četla. Biška ležela rozložená v posteli, v puse palec, pusu pootevřenou, oči zavřený. Říkám jí "Biško, vyndej palec", ono to občas zabere, i když spí, tak ho vyndá.. nevyndala. Zkouším znova "Šištičko, vyndej to z té huby.." - a nic. Tak jsem jí ten palec opatrně vyndala a položila ruku vedle hlavy. Biška se ani nehnula. Dokonce i tu pusu měla furt stejně pootevřenou. To mi přišlo vtipný, tak jsem se začala hihňat a říkám tlamkám "Hehe, vyndala jsem Bišce palec z pusy a vona ju má furt otevřenou, ta je úplně tuhá".. a v té chvíli se Xichtka začala hrozně řezat. Jako, ona nespala. Jako, ona si ze mě dělá srandu..

15. září 2006
Dávám se na náboženství. Diskordiáni, to jsou mí bratři, sestry a vůbec. Ať žije špekáček/párek v rohlíku! Nejpozději příští pátek podstoupím vstupní obřad.

Teda, tenhle týden se mi nějak promíchaly data, či co. Předevčírem měl šakal narozeniny, ale já jsem myslela, že je má včera, protože jsem byla přesvědčená, že je včera třináctýho, a taky jsem s tím datem nastavila mamě její novej foťák a vyráběla s tím datem i všechny papíry a nový složky v počítači a tak.. a ono nebylo. Ale může za to i šakal, protože jsem mu psala, že má narozeniny, tak že všechno nejlepší, a on psal, že na to zapomněl, a že dík. No a pak když jsem zjistila, jak je to s tím datem, tak jsem mu psala, že je máslo (to jako rozhodně je), proč mi neřek, že už narozky měl, a von na to, že mě chtěl podusit. No tak to mě podusil. Neměla jsem páru co je za den ;-)

Jinak jako krom maminýho novýho foťáku jsme vyzvedávali z cybexu i dvougigovou kartu do mýho foťáku, takž juchů, nacpu tma toho mnohem víc. Samozřejmě máme veselou příhodu: k cybexu se dá dojet zespoda z Jarošky, a zaparkovat přímo u baráku. Vjíždí se tam průjezdem, kterej je na Jarošku kolmej a kterej využívá i nová scéna Městskýho divadla. Z tohoto průjezdu se pokoušel vyjet kamión. Jenomže na té jednosměrné ulici parkoval nějakej pablb tak idiotsky, že se tam kamión nemoh vytočit a tudíž z kolmého průjezdu vyjet, a protože za ním vyjížděly další auta, totiž stály, tak nemoh ani zacouvat zpátky, takže se vytvořila kvalitní zácpa. My jsme stáli asi tak na dvanáctým místě kolmo na onen kamión. Říkala jsem si, že to může bejt na dýl (samozřejmě jsme nevěděli co se děje), tak jsem informovala miláčka (byli jsme tam s Praktikem, skladníci ;-), kudy dojede k cybexu a že já si jdu zatím stoupnout do fronty. Fronta tam nebyla. Já to nechápu, ždycky, když jedu pro něo do cybexu a spěchám, je tam miliarda lidí. Teď ani noha a byla jsem za tři minuty venku. Vracela jsem se k autu, které stále trčelo na ulici, ale situace se změnila: jednak situaci řídili městští policisté (nebo jinak. Byli tam dva policajti a něčím mávali. Nemělo to žádnej význam. Jediná věc, která měla význam, bylo naložit auto toho blba na avii a odvézt ho jinam, protože stál jednak v křižovatce, jednak v zákazu a jednak ve vyhrazeným prostoru) a jednak se kolem (zaseklýho) kamiónu pokoušel protáhnout nějakej boxer nebo eltéčko nebo co, a ve chvíli, kdy jsem procházela kolem, byl jedním zrcátkem zaseklej o bok (zaseklýho) kamionu a druhým bokem o nějakou betonovu zídku. Další situaci vytvářel borec s Mustangem, kterej se nahrnul do jedinýho volnýho kousku místa, kterej tam ještě zbyl, a ucpal ho taky.
Bylo to velmi veselé.
Jako bonus jsem při návratu zjistila, že vedle našeho Praktika stojí Pemicácká zelená felda, čili že jsme opět potkali Svrču. Svrča je bratrův bývalý spolužák, se kterým jsem byla mj. na pár čundrech a večírcích, a poslední asi dva roky bydlí asi 200 m od nás. Potkávali jsme se občas kolem šesté večer cestou z práce, v horším případě oba v autě, a na silnici (je to vedlejší silnička..) jsme se přes otevřený okýnko domlouvali, jak si zavoláme a zajdem na pivo. Což jsme samozřejmě nikdy neudělali, ani když jsme se potkali u nás před firmou, kam Svrča jednou za 14 dní vozí auto do servisu na pravidelné prohlídky. Teď jsme se potkali, opět v autech, na zacpané silnici. Svrča hlásil, že právě prodali ten byt, co měli těch 200 m od nás, takže se opět zvyšuje pravděpodobnost, že spolu někam zajdem..

Jinak teda nakonec do Chorvatska nepojedem. Totiž, chtěli jsme je to do Buzetu, jsou tam teď o víkendu závody. Já nemám žádny fotky z letoška, je to poslední závod, bratrův, bude tam.. napjatá atmosféra, tak jsem si říkala, že to trochu třeba odrazíme.. ale ono tam vždycky leje, podle předpovědi má lejt zase, my nemáme kde spat, a tahat děti na dva dny do deště je nefér. Na to, abych tam jela sama, máme moc velký auto a moc málo peněz, takže.. jsme získali de fakto nečekanej volnej víkend. Zkusíme ho nějak inteligentně využít. Doma. Nějakou.. užitečnou činností. Například úklidem, ehm. Jako už jsem začala, vyrobila jsem ABSOLUT RUBBISH :-)

 

12. září 2006
Dneska u bratra v kanclu smrděl velbloud. Jako on tam žádnej samozřejmě nebyl, ale prostě tam smrděl. Když jsem o tom informovala bratra, zeptal se, jestli nemám na mysli spíš ty hovna, co smrdí po celém okolí.
Jako, žijem v neuvěřitelným místě. Furt, FURT tady a v okolí něco smrdí. Většinou nějaký hovna. Jednak protože se tady v okolí hnojí močůvkou, a jednak protože nahoře na kopci buď serou do rigólu (hodně a často) nebo jim někde teče kanalizace. Občas vylézt z baráku na ulici rovná se dostat smradem po čuni, občas máme pocit, že jsme vlezli do žumpy. Nechápu to.

Na odpoledne měla Biška naplánovanou domluvu gymnastiky (chce chodit do gymnastiky), já jsem učila, dětem končila různě škola.. no sranda. Takže plán na úterý byl velmi, velmi cestovní. Nakonec bylo všechno samozřejmě jinak, časově jsem na tom vydělala dokonce. Dopoledne mi odpadla jedna schůzka, takže jsem jela až na dvanáct do školy (hm, ale zas mi vypad oběd), ve škole jsem se protrpěla dvěma hodinama (tentokrát je to krize. Natalia a Martin nerozumí prakticky nic, a Natalia je ještě navíc Ruska. Ostatní jsou zhruba na úrovni Eliky, až na dvě holky, který by se možná domluvily i v Anglii. Ty jsou tam hvězdy. Budou to tři tvrdý roky), prosvištěla městem, nabrala tlamy u školy, hodila je domů, napsala jim seznam kdy mají kam jít a kam se mají odtam přesunout (zase perný úterý), nabrala Bišce věci na cvičení, vrátila se do práce, zjistila, že capoeira nezačíná v šest, jak jsem doufala (protože bych tím pádem stihla ze zápisu na gymnastiku, kterej byl do pěti, dojet po páté domů, cestou nakoupit, vyložit děti, sbalit svoje věci a odjet na šestou do města), ale v pět. Takže su v prdeli a nikam nejdu. Aspoň nakoupím. Takže jsem se před čtvrtou vystřelila ke škole, nabrala prcky, vlítli jsme do sokolovny, kde byl nábor, vyplnili nějaký dotazníky a počkali si a Biška absolvovala vstupní přezkoušení z gymnastiky. Říkala jsem paní/slečně trenérce už při dotazníkování, že by se mi z jimi pořádaných možností tréninků nejvíc líbily ty v pondělí a čtvrtek odpoledne, protože jsou ve škole, kam děcka chodí, a holky si tam vyzvedává trenérka přímo z družiny. Paní/slečna pravila, že ty jsou pro talentované děti. Talentovaná Biška prošla výběrem (udělala placku, skoro úplně šňůru, různě se ohýbala a kroutila, řekla bych, že to je mimo jiné tím, jak se rozhýbala v kung fu) a máme je! Takže z holčičky bude gymnastka. Částečně. Jako lámat tělo jí nechat nenechám. .. No a pak jsme jeli do frcu (Honzovi se kluci smáli, že nosí v těláku miminský kraťasy, což měli recht, ale prostě jsme jiný neměli, takže teď má UMBRO), do Kárfúru, co se jmenuje tesko (koupila jsem si sako s kapucí. Mám celkem dvě mikiny, obě maj krátký rukávy, takhle bejt úča nemůžu), o půl sedmé dojeli domů, Biška bleskově udělala úlohu, na sedmou zmizeli do kungfu, já jsem si v klidu sedla k počítači, že si dám pauzu, a málem jsem zapomněla udělat večeři. Ale stihla jsem to!

11. září 2006
Den teroristů. Před pěti rokama jsem šla s dětma do plavání, čili bylo úterý nebo čtvrtek, a volal mi Behe. Že mám okamžitě zapnout televizi, že v Americe útočí letadla na nějaký vysoký baráky a všechno se tam řítí a hoří a válka a výbuch, prostě průser. Pamatuju si, jak jsem mu řekla, že to je jejich problém, ne můj, a na bednu čumět nebudu, že si nenechám zrušit pár hodin s dětma jenom kvůli nějakejm blbcům na druhý straně zeměkoule.
Letos v létě jsem kvůli pár sobcům neudělala to, co jsem dětem slíbila, a asi jsem jim nějak ztížila konec školního roku. Nějak to přehlušilo fakt, že ve skutečnosti není nic důležitějšího než oni. Uvědomila jsem si to teprve včera večer, a strašně jsem se nasrala. Vyjímečně ne na sebe. Na ně. Takže, teď si tady zapisuju, stejně jako jsem si zapisovala někdy na jaře (co všechno musim udělat), že mi ani žádnej pablb, ani žádná práce, ani žádnej génius nezabrání v tom, aby děti dostaly to, co mají.

V sobotu jsme byli v ZOO. Strašně se na ní pracuje, ale evidentně do brněnské zoologické padá míň lovů než do pražské, takže tam je jednak spousta volnýho místa, a jednak hafo zvířat ve starejch klecích. Hlavně lemra. Ale ta bude mít asi mladý, takže plánujeme jít někdo na brigádu do ZOO a aspoň jednu dvě lemřičky tam čórnout. Taky jsme krmili pštrosa listím (byl to ten samej keř co jim roste uvnitř), žirafu větvičkama (povoleno zaměstnankní), kozy a ovce trávou (nechtěly) a sebe smažákem.

Naše knihovna podlehla tlaku moderní doby. Je ji potřeba rekonstruovat. Čili knihovnice vyhlásily, že první zářijovej týden, kterej je sučasně posledním týdnem, kdy je otevřeno před zavřením a rekonstrukcí, lze půjčovat v knihovně libovolné množství knih a tyto se vracejí až v lednu, až se knihovna znova otevře. To byl pro mě poslední kopanec k tomu, abych vrátila knížky, který mám odhadem od dubna doma. Samozřejmě jsem se do té knihovny dostala až v pátek v pět večer (měli do šesti). Čekala jsem, že tam bude plno lidí, ale to, že budou vybrakovaný regály, už mi nedošlo. Na druhou stranu je fakt, že zmizely hlavně takový ty všeobecně čtený knihy a ty nesmysly, co čtu já, tam zůstaly. Blbý je, že jsem jich už spoustu četla. I tak jsem odcházela s plážovou taškou s holčičkou (někde tady visí fotka) plnou knih, Biška měla v náručí dalších pět, já ve druhé ruce taky; a samozřejmě děti si půjčily též dostatečnou zásobu. Čili máme doma slušnou část místní městské knihovny :-) ..ovšem mně už se to nevyplatilo, páč jsem si mj. půjčila Fendrychovo Samcologii, teď to čtu, deptá mě. To je fuk.

Páteční podvečer jsem strávila s dětma v Glóbusu, nákupem. Šli jsme jenom pro pár věcí do školy a večeři, nebrali jsme si ani vozík, takže jsme k pokladně došli s obalama, gumama, masem, nůžkama, sýrem, bazalkou a kružítkem v ruce. Před náma byli nějací tři normálně dospělí lidi, mlěi plnej vozejk lahváčů, polovina z toho byly Stelly, plus brambůrky, maso a podobný hovadiny. Platili třináct kil. My jsme položili na pult obsah našich náručí, ony obaly, gumy, maso (kilo mletýho!), nůžky, sýr, bazalku a kružítko.. a zaplatili jsme devět kil. Já to nechápu. PROČ doprdele stojí pár obalů na sešity, levná večeře a kružítko pomalu víc než plnej vozík chlastu??? Asi začnem žrát pivo.

 

8. září 2006
Včera bylo částečný zatmění měsíce. Velmi romantické. Stáli jsme na terase a já jsem se pomocí různých nesmyslů jako židlička, střecha, šála a vlastní ruce snažila onen moment zachytit. Nic moc, co :-)

Jinak jsem teda strávila celej čtvrtek ve škole, teda ve školách. Akademisti v pohodě, akorát se hrozně bojí závěrečných zkoušek (jo, už teď), a vošáci.. uff. Mazec. Budem muset všechno vzít znova, protože rozdíl mezi next a last nevidí, větu nesloží, otázku už vůbec ne. Bude sranda. Ze školy jsem odjížděla se slonem Edou, kterýho jsem tam měla schovanýho od druháků. Hodní. Eda bydlí v kuchyni.

Taky nastal menší problém s vyzvedáváním. Honza jaksi zapomněl ukázat paní učitelce deníček, že jde po o půl druhé sám, a Biška se jaksi nepřipomněla, takže když jsem pro ně ve čtvrt na tři přijela do školy (měli na mě počkat u jídelny, kde se k nim po půl druhé měla připojit Elika), nebyli tam. Čekala jenom Elika. Další fór byl v tom, že jsem ráno zapomněla doma telefon. Prolezly jsme školu, zjistily, že tam mají prcci někde papuče, vlezly do auta, Elika mě donavigovala na obě místa, kam se chodí na procházku s družinou, já jsem tam oba prcky spatřila, jely jsme zpátky, nabraly Anku, která mezitím skončila po sedmé hodině, skákly si do Barunky pro chlebíčky (teda, já. Od předchozího odpoledne jsem samozřejmě měla jenom x kafí), vrátily se, akorát se vracely děcka s družinou, a mohli jsme konečně odjet domů.

Asi jsme byli všichni strašlivě utahaní, protože odpoledne jsme chystali věci a tak, a někdy kolem šesté jsem tiše čekala, až Biška donese nějaký barvy nebo co do výtvarky, a usnula jsem na Ančině posteli. Když jsem se za chvilku probrala, vedle v posteli spala Biška a naproti v posteli spala Elika. Po pokoji chodili Anka s Honzou, kteří se tvářili nenápadně a zase zmizeli. Tak jsem zas usnula. Za chvíli přišel Kubíček, s tím, že namazal chleby k večeři, a s informací, že Honza a Anka spí pro změnu v klubovně (to je to jejich minipodkroví) ;-)

5. září 2006
To byl den.
6.18, postel: tjádydádydá, vstávat. Čurat, oblíkat, zuby, vzbudit děti, probudit děti, probrat děti, vyhnat děti z postele, oblečení, věci, svačiny, snídaně, čaj, pití, čipy, domluva, odjezd, opuštění holčičky ve škole (byla úplně v pohodě.)
8.03 Kuřim: další pokus o vyzvednutí vizitek, ještě nejsou, vzala jsem doma Potvrzení o studiu, co maj děti orazítkovat, přesun do práce.
9.26 firma: áááá! To už je půl? Musim pro Bišku! Fronta přes půl Kuřima (rekonstrukce křižovatky), čili musím jet jak prase. V KrPoli jsem chytla v nejužší ulici (taky je to tam rozkopaný, asi na třista místech, musí se jezdit zkratkama) popeláře. Dole. Nicméně Bišku jsem vyzvedla, prolítly jsem školu, sdělily Honzovi, že půjde po třetí hodině s Ankou pro razítko, protože Elika končí pro změnu až po čtvrté hodině a já potřebuju něco udělat, zašly za Ankou dát jí formuláře, opět jsme potkaly popeláře, tentokrát v jiné uličce, cestou do práce jsem si koupila pití a rohlík.
10.55 znovu ve firmě volá otravný student B, s nímž jsem strávila na telefonu již dlouhou dobu. Tento student se za celý školní rok neukázal a v polovině srpna mi zaslal e-mail, v němž mě žádal o zapsání zápočtu a zkoušky v termínu X-Y, kdy má on čas. Historka je to dlouhá, chlap mě fakt sral, kvůli němu jsem (dneska) nestihla něco dodělat.
11.26 odjíždím s Biškou opět do školy, vyzvednout tři opičáky. Elika končí 11.40, je upozorněna, že nemá vykecávat a zdrhat ven, 11.48 odjíždíme od školy a valíme domů. Ve 12.30 musím být v Jundrově, kde píšou čerství prváci rozřazovací test, a 12.20 na mě tam někde má čekat ten otravnej B. Děti vysazuju doma, s tím, že jim miláček asi donese něco k jídlu, pokud mu zavolají a domluví se s ním.
12.33 Jundrov a já se při úvodním slově kolegy ke studentům dozvídám, že tento je ředitelem oné školy. B je usazen dozadu za denní studenty a píše si své testy. Denní studenti vytvářejí svá díla. Prvních pár minut klidu. S panem ředitelem probíráme školu našich děti, nedostatek času, mimořádně vysoký počet kluků ve skupině (šest) a sukni jedné studentky.
13.10 stále ve škole první studenti odevzdávají své testy. Po prvních dvou opravených máme dojem, že úroveň znalosti angličtiny se od loňska radikálně zvýšila, obě holky mají 34 ze 40 bodů. Třetí, čtvrtý, pátý.. prostě ostatní testy nás uklidňují. Nezměnilo se NIC. Všichni jsou prakticky dutí. Já mám tradičně ty "začátečníky", do své skupiny získávám Rusku, která sděluje, že "anglícky učíla, je to dlóuho, tak moc nepamatúje". Majitelka nejvyššího počtu bodů je na hony vzdálena od průměru skupiny, oněch bodů je 14. Pořád je to z těch 40. Student B umí možná trochu německy, anglicky skoro vůbec. Přesto svoje zápočty dostane. Su hodná.
14.00 Jundrov po vyřešení papírových záležitostí a vysomrování rozvrhů odjíždím domů. Asi mám hlad a musím dopsat to, co jsem v práci nestihla. Taky mám v pračce prádlo, další tři pračky na sušácích a děti donesly ze školy rozvrhy a sešity a ...
15.15 padá to na mě. Mizím k počítači, polknu pár vitamínů, přemýšlím o zavrtání se, vyhýbám se i dětem. Dodělávám práci a sháním další informace k něčemu jinýmu.
16.22 doma jsem po dlouhém vnitřním boji vylezla od počítače, musíme do ZUŠky, nakoupit a já pak musím odjet. Domlouváme výtvarku pro děti, paní učitelka mě opět potěšila (je normální), seřvávám po telefonu tlamy, který měly přijít k ZUŠce, ale nejsou tam, trčí kdesi u Nikoly a evidentně jim tam jdou blbě hodiny. Mažeme nakoupit, střílíme domů.
17.30 přichází tlamy a Nikola, s tím, že bude u nás. Hážu do batohu tepláky a vodu, instruuju děti o kung fu a jedu do města. Chci zkusit capoeiru. Nejvíc času mi zabere najít místo na parkování, a to nebydlíme nijak blízko do centra Brna. Uvědomuju si, že když jedu sama, jedu jako prase. Promiňte. Před šestou přicházím před Stadec a usedám na schody ke skupině ostatních čekajících, na šestou je psanej začátek.
střípky z capoeiry:
"Tyjo. To je dobrý, že máš oholenou hlavu. To je příjemný, že? ... Já vlastně neznám žádnou holku co nemá vlasy, jenom tu zpěvačku.. JO, Sinead O´Connor. No tak to je super, že teď už takovou holku znám, nemysliš?"
Na schodech sedí asi deset borců, postupně přichází čtyři holky.
"Děcka, je čtvrt na sedum, máte někdo klíče od tělovcičny?"
"Pavle, nevíš, jestli má přijet Ivan? .. já jenom že je půl sedmý a já musim v osm domů.."
"Nepudem cvičit támhle do parku? ... anebo, nó, pudem rovnou do hospody?"
Jednomu z borců, řekla bych, že je nejvyšší, zvoní telefon. Mluví do něj nějakou cizí řečí a kousek poodchází:
"Ehm, no, tak Ivan, jo, on jel z Vídně a tó. Teď mně volal, on si zapomněl pas. Takže je jako na hranicích. Ale to je v pohodě, to není jako že na nás sere, žejo, Brazilci furt něco zapomínaj. Takže, no, prostě nepřijede, dneska. Ale je tady (nepobrala jsem jméno, ale je to BigBaby) z Jičína, takže jdeme dovnitř."
"Tyo, málem jsem nepřišla. Teda, teď už můžu chodit, ale minulej týden, to byl děs. Nemohla jsem chodit ze schodů, ale do schodů to bylo v pohodě. Tak jsem chodila pozpátku.. a až za dva dny jsem zjistila, že se mi chodí líp na vysokejch podpatkách.. No a prdel už mě taky přestala bolet." (kočka, co už měla jeden trénink za sebou)
"Ty jako začínáš, jo? No to je super. Já jsem tady teprv podruhý. To je hroznej masakr."
"Tak si udělejte místo a jedem, času máme dost.." .. a začal mluvit portugalsky.
No.. musela jsem asi po hodině a čtvrt odejít. Zjistila jsem, že moje svaly mají dlouhou paměť, úplně v pohodě se přízpůsobily a těch dlouhých asi 15 let bez jakýhokoli systematickýho pohybu zvládly, nemám problém s ničím, asi kromě ruk. Protože než jsem pobrala, že se nemám opírat o zem kloubama na rukách, ale celou dlaní, chvilku to trvalo. Takže když se teď opřu, bolí ;-) Bosý nohy na parketách mi taky problém nedělaly.. takže za největší podělávku směrem k mé osobě považuju fakt, že všechny ´pohyby´ maj portugalský názvy. Uá! Ale já se to naučim.
19.55 přicházím u nás za Domem dětí na plácek, kde cvičí zbytek rodinky v kung fu. Pokousalo mě asi pět komárů, moc, a cestou k autu jsme si vzájemně sdělovali, co jsme si natáhli. Doma jsme děti nahnali do sprchy a udělali zatím večeři, děti se najedly a usnuly jako dřeva, já jsem pak ještě něco pošudlala u počítače, zatímco se miláček sprchoval, pak, zatímco já jsem se koupala (jóó, vaná! knížká!) něco šudlal on. Dobrou noc :-)

4. září 2006
Víte co? Jo. Děti šly do školy. I Biška. Biška má už snad od zápisu všude napsaný, že se jmenuje Martina, a ačkoli jsem o tom, že maj blbě jméno, informovala nějakou paní zástupkyni a nějakou slečnu hospodářku, táhne se to s ní furt. Takže pamětní list je pro Martinku, kytka na tabuli, kterou si vymyslela paní učitelka (Biši se líbí) pro děti jako seznamovací quest, nese jméno Martina, prostě je to všude. Tak jsme šly za paní učitelkou, že teda jako Mariana, a zrovna jsem jí řekla, že ve skutečnosti je to Biška.. Pak jsme paní učitelku ještě potkali u fronty na domlouvání obědů, tak si vzala Bišu, že jí dá ten přepsanej list, a Biška jí teda prej vysvětlila, jak je to s tou Biškou, tak uvidíme. Prvňáci měli jenom jednu hodinu, ostatní měli dvě, takže jsme stihli dát chlebíček (teda, já dva, oni žádnej), kafe (já a on) a kyselej pásek (Biška) a vystát většinu fronty na obědy, než ostatní tři vylezli ze školy. Ksichtce se škola líbí, aspoň to tak vypadá. Hlavně má zítra za D Ú mít aktovku, pouzdro a papuče :-)
Zítra to bude taky super, protože Ksichtka má dvě hodiny, Honza a Anka tři a Elika čtyři, a já mám bejt v poledne v Jundrově, a jako bonus nikdo z nich nejde do družiny a nemaj ani objednaný obědy (jsem nevěděla jak to budu stíhat. Tak teď už to vim, blbě ;-)

Pátek: odvezla jsem děti a tchýňu do Mokré na chatu (no, takhle: měla jsem bejt o půl paté ve městě, 16.05 jsem odcházela z práce, cestou se stavovala ještě pro něco do reklamky a doma balila dětem věci, do toho volal Pája, jak že teda večer, protože jsme si tak nějak říkali, že bysme mohli do Olympie na výstavu Strakovejch rallye fotek a do kina, nakonec jsem odjížděla nějak po půl od nás, nechala samozřejmě doma telefon, takže jsem ani nemohla hlásit, že jedu pozdě.. takže vlastně normálka), vrátila se dom, posbírali jsme věci a vyrazili do města. Bylo spousta hodin, takže jsme si dali klasika tvistřík/bikmek a přesunuli se do boxu. Tam bylo NARVÁNO už když jsme přišli my dva, a když o pár minut později dorazil Jája Šakal Pája Bižiny-brácha a Bižiny-bráchy-přítelkyně, nedalo se tam hnout. Vzhledem k tomu, že Jája a Majk druhej den odlítali zas do Londýna, museli jsme vypít co se dalo. Objevil se i Lukáš, souboj oříšků a ledů, SouthPark písně a tak, aale všechno proběhlo zcela v pořádku, hasičák nikdo nevytáh a větrák stál skoro celou dobu na svým místě. A my jsme se pěkně zprasili, to zas jo, pardon.

Sobota: šli jsme spát pozdě. upřímně, já netuším, kdy to bylo, ale miláček tvrdí, že z boxu jsme šli kolem třetí. Každopádně jsme měli kolem desáté vyzvednout Honzu v Mokré a jet na jedenáctou na letiště. kde probíhal CIAF. Ve skutečnosti jsem měla budík na devět, vstala, došla na záchod, zjistila, že úplně střízlivej člověk vypadá trochu jinak, znovu jsem zalehla a vzbudila se v deset. Mezitim si pamatuju, že miláčkovi nějak pípal telefon, ale to jsem ignorovala s tím, že je zodpovědnej a určitě mě probudí. No. Na telefonu jsem měla nějaký nepřijatý hovory a zprávu od Páji, kterej měl jít s náma, zhruba ve smyslu "až se proberete, vyzvedněte šakala a dejte vědět, kde jste". Pomysleli jsme si něco o domluvách a o tom, jak se nám nic neřekne (jistě že jsme o účasti šakala nic netušili, jenom jsme se kolektivně bavili o tom, že se de na CIAF), natáhli kalhoty a zavolali šakalovi.
Šakal spal.
Teda, původně. Donutili jsme ho odpřisáhnout, že se zvedne a sejde před barák, kde ho za sedm minut vyzvednem. Miláček tvrdil, že šakal spal i když jsme se s ním domlouvali, protože se vším souhlasil. Volal Pája. Sdělila jsem mu, že jsme už deset minut vzhůru, jsme na cestě na Úvoz a šakal už je taky vzhůru, ale že nám mohli říct, že jde taky. Pája přiznal, že se o tom ani nijak nebavili, takže o tom nevěděl asi ani ten šakal a proto asi tak klidně spal. Tak jsme si s miláčkem řekli, že je všechno při starým, nabrali šakala, kterej byl hrozně rychlej, protože spal oblečenej (chichi) a odjeli do Mokré pro Honzu. Tam jsme svým pozdním příjezdem způsobili pro změnu zpožděný odchod na houby. Pak už jsme jenom nestihli průlet českého letectva, jinak všechno: hrtulníky, natáčení, letadla, jídlo, Frecce Trikolori, záchranářský předváděčky, migáč květináč.. Jak to dám nějak dohromady, přijde to sem. V neposlední řadě jsme si všichni připálili ksichty, pro ilustraci:
11:08:20 Pajka: hej hola, tady myval
11:08:24 Pajka: se spalenym rypakem
11:11:31 *janina.cz*: ahoj myvale! pozdravuje te sova. mne rikej amazonan rudocely
11:13:02 Pajka: no, v tom pripade je sakal zarovka
Taky jsme stihli dojít na regulérní mezinárodní letiště Brno a rozloučit se s Majkem a Jájou. Původně jsme jim chtěli i mávat, ale protože to je z letiště všude daleko a my jme měli auta právě daleko, rozhodli jsme se nepostávat hodinu před barákem a nepokoušet se domávat hochům do Ryan-air-letadla, vlezli do autobusu a odjeli.
Odvezli jsme Belišníka zase na chatu, chvilku poseděli, zjistili, co děti našly za houby (teda, samozřejmě nejenom děti. žejo. děti totiž ouby nejí, jenom sbírají a zpracovávají), odjeli za dědem do Slatiny, zkontrolovat, jak se má po operaci. Má se dobře. Je akorát nasranej, protože mu v nemocnici kromě si třiceti cenťáků střev vyndali i nějaký buňky, či co, a jemu teď nechutná pivo a kafe.
Na Botance, kde jsme se otočili pro věci, jsem vysypala fotky a zjistili jsme, že máme asi úpal (nebo úžeh???), a že vlastně jsme sežrali v Mokré na stojáka každej haldu karbošů s bramborovým salátem, takže se na nějaký kupování jídla můžem vybodnout, a jeli domů - kolem desáté měla dojít Božka s Lubošem. Nakonec došli nějak kolem půl jedenácté, což bylo super, protože já jsemod těch devíti, co jsme dojeli domů, ležela pěkně v kuchyni na gauči s kočičkou. A spala. Z hospody, kam jsme šli s nima pak, nic moc nemám, byla jsem jak po průjezdu kombajnu.

Neděle: a bylo ráno. A byl den WTCC. A my jsme chtěli autíčka vidět. A tak jsme vstali.
Úplně původně jsme teda chtěli vstát brzo, najíst se a jet na okruh. Pak jsme se domluvili s bratrem, kterej měl VIP parkovací lístek, že tam pojedem s ním (a necháme naše auto někde na cestě, protože večer s ním musíme pro děti), takže se cestou v klidu najíme v Glóbusu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si před Glóbusem vzpomněli, že jsme zapomněli doma lístky, takže jsme se pro ně vraceli, já jsem si vzpomněla, že nemáme prachy, tak jsem zrovna nějaký nabrala, a bratr, kterej právě vyjížděl, si vzpomněl, že zapomněl koupit filmy do foťáku, takže si vlastně ten foťák, co si nedlouho předtím bral ode mě, nemusí brát. Kolektivně jsme se domluvili, že se najíme na okruhu. Lidí tam bylo spousta, až nás to překvapilo, my samozřejmě v Dunlop košilkách (hm, tentokrát jsme se nefotili), asi jediní bílí ze všech, všude kolem ty závodní Chevrolety, no sranda. Napřed jsme se šli podívat do boxů, měli jsme hroznej hlad, bylo poledne, vonělo tam maso a ryby.. u Chevroletů teda ne, tam to smrdělo jak kdyby se jim doprostřed grilu vysrala opice.
Rozhodli jsme se, že pojíme u stánků.
Blbej nápad, obzvlášť v poledne, když je dvouhodinová pauza.
Nakonec jsme našli stánek, kterej měl relativně malou frontu a velkej výběr jídla: pizza, špagety, penne, smažák, klobásy, párky v rohlíku (teda, hodoky, jak říkal hošan uvnitř), zapečený nudle a tak. Stáli jsme tam asi.. půl hodiny.. bratr si mezitím vyrobil půlku nějakýho konektoru, já jsem se třikrát poslintala, všude to tam vonělo, hoši se těšili na hodoky, já na smažák. Už jsme byi skoro na řadě, když jsme zaslechli, jak hošan ze stánku říká objednávajícímu "ty hodoky už jsou jenom dva a klobásy nemáme". Uklidňovalo nás dalších asi třináct jídel na výběr. O dvacet sekund později hošan pravil, že ty zapečený nudle jsou poslední. Pak přidal informaci o neexistenci špaget a posledních dvou várkách zapečených nudlí. Tak jsme se ho zeptali, co teda má. Hošan pravil, že smaženej sýr a hranolky. Za náma stálo asi třicet lidí, před náma dva. Bratr se zeptal, kolik maj těch sýrů. Hošan bezelstně odpověděl, že DVA. Tak to už jsme se ho zeptali, jeslti si nedělá prdel a jestli by to neměl těm lidem, co stojí za náma, říct. Hošan se podíval pořádně a zjistil, že má těch sýrů vlastně plnou krabici.
No, my jsme svoje sýry s hranolkama dostali, neměli teda už plastový příbory, tak jsme dostali nerezový. Za to jsem jim ukradla žvýkačky. Lidi za náma jim mohli ukrást tak leda pití z lednice, protože soudě dle nenápadných výkřiků ze stánku jim hranolky došly dva lidi po nás, zato našli kečup a bramboráčky ;-) Jako, odnesli jsme si několik poznatků. Jednak to, že miláček už může smažák (bylo to fakt mastný), a jednak to, že ani přítomnost osmi lidí na velmi lukrativním stánku nedonutí blbečky k tomu, aby použili mozek. Za tu dobu, co jsme stáli ve frontě, mohl kdokoli z těch sedmi, co čuměli na hošana, zajet kamkoli pro libovolný jídlo. Achjo
Závod wétécéček jsme viděli na céčku. Tam na nás čekal Mates. Mates se domlouval s kamarádem, kterej tam byl dřív, ať drží místa. Kamarád se ptal, jestli dvě - pro Matesa a Zuzku. Mates ho informoval, že DEVĚT ;-) No, sešlo se nás moc. Aut na trati bylo taky moc, což byla záruka toho, že bude sranda. Předjížděli se, žduchali, promíchávali, a navíc jsme je mohli sledovat na obrazovkách, cože to dělaj na zbytku trati. slunko tentokrát nepražilo, takže mývalové a sovy si lehce odpočinuli ;-)
Odjížděli jsme až po páté, když všechno skončilo, prorvali se davem, jeli kolem starých boxů na starým okruhu, dojeli do Mokré pro děti, do Glóbusu pro maso a papuče, doma se děti umyly, my jsme udělali řízky a brkaši, mňam, a pak už jsme všichni odpadli.

Jinak teda vyhlašuju konec srpna nejlepším kusem prázdnin, aspoň z mé strany. Jsme viděli lemry, kino, měli jsme doma šakala a Jáju a Matesa, byli jsme na letadlech, autíčkách, motokárách, viděli jsme hafo příbuznejch.. akorát Marušce teda dlužíme návštěvu. Jo, myslim, že ten závěr vyšel.

1. září 2006
Víte co? Jo. Je září. Takže jestli bude ještě chvíli takhle zima, už mi nebude blbý vytáhnout ty moje supr trúpr chlupatý kozačky válenkovitého charakteru, co jsem si koupila v únoru, dále pak jse našla ten svetr, co máme s bratrem stejnej už asi.. 13 roků (možná víc), a v chytrém barevném časopise pro holčičky jsem se dočetla, že se letos zase nosí elasťáky. No jako u mě dobrý, chodit v botách, punčocháčích, svetru a čepici je pro mě naprosto ideální, tak doufám, že brzo napadne i sníh.

Včera jsme byli na té CAC akci "konec prázdnin". Bylo to na hradě Veveří, což je u přehrady, začátek před pátou, tak jsem vyrazil apo půl, abysme tam byli včas. Jo. Dojeli jsme tam před třičtvtě, byli jsme tam první. Tak jsem aspoň zaparkovala ondatru tak, abysme potom v pohodě vyjeli, je tam maličký parkovišťátko jenom, a šli si prolézt hrad. Od posledně tam přibudovali nějaký ochozy, z nich byl hezkej výhled, tak jsme prolezli co jsme ještě neviděli. Byla docela zima, ale občas svítilo slunko, v jednu chvíli jsme chytli supersvětlo, objevili stánky s různýma příveškama, zakecali se tam, děti si vybraly nějaký draky, Honza podkovu.. a pak zjistil, že si může podkovu sám udělat. Tak dostal kladivo, kovář mu nahříval železo a Opičák koval. Teď ji nosí na krku..
O pár metrů dál byli zaparkovaní draví ptáci. Tentokrát to nebyl ani Saiferos, ani Zayferus (nebo jak se kruci píšou), byl to někdo jinej. Měli tam krkavce Oskara (půlroční zvědavý štěně, co všude vleze, když ho necháte), raroha, což je nejrychlejší pták, žejo, nějaký výrečky, normálního velkýho výra - ten má skoro metr na vejšku, je fakt velkej. Povídala jsem s s ním, když jsem ho fotila, a o něco později jsem se s ním potkala znovu, tentokrát nebyl přivázanej: volala mi mama, zrovna když byla předváděčka těch dravců, já jsem seděla kdesi na trávě a zaslechla jsem, že se mají diváci rozestoupit, aby je výr netrefil křídlama, když bude ukázkově honit zajíce. Protože jsem stála dost mimo, nikam jsem neuhýbala, sdělila jsem mamě kde jsme a že tam je signál asi tak na tom čtverečním metru, kde stojím, protože jsem měla celý odpoledne problém poslat i blbou zprávu, informovala jsem o tom, že to děti baví a vracíme se pozdě, a nacpala telefon do kabelky.
Když jsem narovnala hlavu, zjistila jsem, že hledím asi z půl metru do očí výrovi.
Seděl vedle mě, nepřivázanej, připravenej lovit zajíce.
No co, už jsme spolu mluvili předtím, tak jsem se jenom lekla. Odraz má teda slušnej a křídla velký, to zas jo. Proti poštolkám, který tam byly taky (teda - doufám, že to byly poštolky. O rarohovi jsem si třeba myslela, že je to sokol.), je obr. Jedna z poštolek byla hrozná hysterka, pořád pískala. Biška z toho byla nervózní, tak ji šla uklidňovat, a hele: poštolka se nechala ukecat Biškou k nepískání. Horší bylo, když Biška odešla jinam. Poštolka začala zoufale pískat znovu. Biška se k ní vrátila. Poštolka přestala. Biška odešla. Poštolka začala :-)
Kromě soutěží, v jejichž závěru děti našly poklad a pak dostaly nějaký ceny (fotky později. Chodilo se na chůdách, přetahovalo lanem..), na nejdelší dobu děti zaujala výroba svíček. Jednak to prostě dlouho trvá a jednak je to bavilo, domů jsme jich přinesli asi deset. Takže úspěch, škola může začít.