27. října
Máme kotě. Tu Serenu. Jméno jsme jí vybrali dobře, sere na nás, to zas
jo. Kočička generuje scénky.
Kočička miluje krabice. Skáče do nich, nosí si tam věci na hraní, hraje si v nich a v neposlední řadě do nich radostně čurá. Díky Serenině nehynoucí lásce ke krabicím máme v kuchyni stabilně tři krabice, ke kterým má vztah, a tři krabice, který likviduje a my jsme je ještě nestačili vyhodit. .. No, dobře, možná přeháním, ale poslední dobou jsme pořídili docela dost věcí v krabicích (např. boty, že), takže jsme měli krabic dost. Navíc, já mám krabice taky ráda, ehm. Teda, nečurám do nich a tak, ale jako krabice jsou dobrý. Se můžou hodit. Přesněji řečeno, hodily se mi na spoustu věcí, ale bohužel do naprosté věšiny krabic, co jsem měla v kuchyni, načurala Serena. (V těch krabicích jsem měla třeba výpisy nebo nějaký školní materiály a tak.)
Jednou se mi podařilo Serenu zachytit ve chvíli, kdy se teprve chystala
načurat do krabice. Pohotově jsem tedy kočku drapla za krk, aby neznehodnotila
další důležité tiskoviny, a nesla ji směr bedýnka.
Ts. Pozdě.
Kočka už
samozřejmě čurala. Než jsem si to definitivně uvědomila, pochcala mi batoh,
dva metry podlahy, nohu a židli. Pak jsem se zastavila a nechala ji dílo
dokončit. Pak jsem ji hodila přes půl kuchyně od jídelního stolu na druhou
stranu místnosti, protože jsme shodou okolností obědvali a měla jsem pocit,
že si děti nezaslouží pohled na učůranou kočku u jídla, a mazala pro hadry.
Když jsem se asi za tři sekundy vrátila, kočka už byla na místě činu a
rozšlapávala mokro po kuchyni. Tentokrát jsem byla TAK nasraná, že jsem
byla rychlejší než ona (obvykle odhadne, když mě vytočí, a stihne zdrhnout)
a znovu ji přehodila na druhou stranu místnosti, tentokrát až ke dveřím,
jimiž Serena konečně proběhla a já jsem mohla konečně utřít zem. Mimochodem
dětem to vůbec nevadilo, padaly pod stůl v záchvatech smíchu.
Kočička běžně chodí na záchod do bedýnky s pískem. My občas nestačíme jejímu tempu naplňování bedýnky a tak je tady občas smrad. Ono je to jedno, protože tady v tom městě je smrad furt (nedávno jsme se vraceli z města a před náma jel obrovitej náklaďák. Něco z něj padalo. Kolem nás byl strašnej smrad. Miláček tvrdil, že ten obrovitej náklaďák veze hnůj, že už zavrhli traktory a normální vlečky, protože je požtřeba hnůj přepravovat ve velkým, a z tohohle zrovna upadávají kusy hmoty, která udržuje správnou míru smrdu. Něco na tom je). Nicméně blbé je, že i když kočka chodí občas ven, na záchod chodí zásadně do bedýnky.
Onehdá spal doma i Šimon. Protože se večer oba najedli, ráno byla bedýnka samozřejmě plná. Šimon si řek, že chce jít ven, a šel na záchod ven. Serena šla sice s ním, ale jenom se tam rozhlídla, uvědomila si, že se jí chce čurat, a mazala zas dovnitř. Já jsem ovšem byla rychlejší a obsah bedýnky už jsem vysypávala do tašky. (Jo, bylo to o půl sedmé ráno.) Bedýnka je ve skutečnosti krabice. Z výše uvedeného je jasné, co následovalo: kočka bleskově vskočila do bedýnky a než jsem vysypala poslední hovno obalený kočkolitem do tašky, celou krabici pochcala. Tahle krabice byla poslední nezničená. Čili jsem kočce řekla, ať si trhne, zabalila to do pytle, nasypala kočkolit a šla dělat dětem svačinu.
Minulej pátek jsme byli v Olympii na té autogramiádě, auta, bratr, tatínek, závodníci.. a tak. A děti si donesly plakáty. Plakáty si děti odložily na gauč, aby se nepomačkaly. A zapomněly na ně. Našla je tam Serena. Všechny čtyři si rozložila po zemi (původně byly smotaný, některý do gumičky) a začala se na nich vozit. Vždycky se rozběhla od stolu směrem k plakátu, naskočila na něj a jela na druhou stranu kuchyně. Tam vystoupila -- teda, vystoupila. Když do něčeho narazila, tak ji to někam odhodilo, když nenarazila, tak seskočila z plakátu. Přeběhla přes kuchyň a naskočila na další plakát. A takhle furt dokola. Poprvé mě vyděsilo, když jsem přišla do kuchyně a proti mě se řítila kočka na plakátu, podruhé jsem se lekla, když narazila do myčky, lekla se, vyskočila, udělala obrat a zaútočila na myčku.
Serena útočí i na Šimona. Ten už před nějakou dobou zjistil, že nám nevadí,
když koťátko zřeže (ze začátku na ni byl hodnej, skoro se nebránil, když
ho terorizovala, a před náma dělal, že by neublížil mouše. Pak pochopil,
že Serena sere i nás, a že ji tutíž můžeme krotit všichni společně), a
tak se klidně brání. Serena řeší boj tak, že se rozhodne, co na ni právě
útočí (Šimon) a skočí na to. Většinou zezadu. Šimon nevidí na jedno oko,
takže obvykle netuší, že po něm Serena jde. Když ji vidí, v polovině skoku
ji zarazí regulérním liskancem, obzvláště vtipné to je, když Šimon sedí
na gauči a Serena na něj skáče zespoda. Dostane tupou ránu tlapkou za
ucho a letí po zádech zase zpátky. Někdy se normálně rvou. Teda, šimon
je na ni hodnej, nepoužívá drápky a tak, a kope jenom trošičku, nicméně
Serena dostává slušnou školu bojového kocoura. Sranda je, že vždycky,
když dostane na budku, okamžitě začne dělat, že vlastně šla někam úplně
jinam a kolem Šimona jenom náhodně prochází a nic se neděje.
Podezřívám tu kočku, že má v prdeli krátkodobou paměť, stejně jako ta
rybka (z Nema, přece, Dory): někam jde, v polovině kroku zjistí, že TAM
něco je, honem tam běží, na NĚCO se vrhne, uprostřed salta se rozodne,
že jde jinam, TO okamžitě zapomene a skáče JINAM. a takhle jede furt :-)
Dneska na ni zaútočil rohlík. Vyskočil z pytlíku na lince a zbaběle překvapil Serenu zezadu. Ta se ovšem nenechala zaskočit a okamžitě se s ním pustila do boje. Cucky rohlíku lítaly po celé kuchyni, Serena ho na střídačku drápala, kousala a násilně přenášela, až byli oba tak zmožení, že si museli dát pauzu. V krabici. V Serenině krabici od Boostrů, její nejoblíbenější krabici, do které by si nikdy nenačurala. Po přestávce, kdy Serena i rohlík nabrali dostatek sil (a Serena zjistila, kde v kuchyni ještě nejsou drobky) boj pokračoval. Ale stejně jako náhle začal, tak taky náhle skončil, Serena odešla bránit lidstvo před nebezpečnou šňůrkou a krvácející rohlík zanechala uprostřed kuchyně..
No a jinak se máme samozřejmě dobře, jak jinak. Děti mají od včerejška prázdniny, zítra asi půjdeme na Asterixe, včera nám při maculele prdly dva ty klacky od hrábí (jeden Sványmu, jeden mě, evidentně to byla jedna blbá násada), jemu to teda prdlo dřív, mně až při rodě a ulítlo to komusi pod nohy, ale dobrý. Víkend máme VOLNEJ, což je neuvěřitelný. Já nenám žádnou noční práci (zařekla jsem se, že tenhle víkend ne ;-), sobotní výlet do Valtic odpadl, čistě teoreticky nemá nikdo přijet.. No úplnej zázrak, takže třeba snad konečně pověsim to prádlo.
24. října
Fotky samozřejmě ještě nemám, ale zato jsem včera vsadila na chrtí závody
a vyhrála :-) ..teda, jenom jednou ze tří pokusů, zato to byla sranda.
Dokonce jsem našla rodokmen oné pejky - jmenuje se Bread
Maker (a tohle je její dědeček
- Toms
the Best). Ve skutečnosti jsem konečně udělala to, kvůli čemu jsem
šla do sázení: vsadila jsem na psí dostihy. To mě fakt bere.
23. října
Teda, poslední dobou mě to nějak zmáhá. Asi budu muset něco vynechat.
Takže jenom stručně: zpráva ze sobotního bojovýho odpoledne bude fotografická,
a to jakmile se k tomu dostanu, zpráva z nedělního větracího odpoledne
je někde tady: byli jsme pouštět draky,
totiž děti, taky Prasík, Lukáš, Velkej Negr, Malej Negr, Velkonegrova
přítelkyně (nebo jak na tom jsou) a její mladej, ale takhle komplet jsme
se potkali vlastně jenom asi na deset minut, během nichž stačil Prasík
Bišku náhodně shodit na zem a při její následné záchraně ji pěkně vyděsit.
Děti potom budovaly obchůdky
s kořením, byli jsme na lavičkách pod věcí zvanou Kuřímadlo.
Koření vypadalo fakt pěkně, Anka s Biškou měly jednu
lavku, Elika s Honzou druhou,
a než jsme odešli, ještě to hodně povylepšovali, Elika s Honzou to měli
spíš takový ozdobený
a barevný, a Anka s Biškou jako různý druhy koření
a sem tam byla ozdoba. Biška
to samozřejmě pojala jako otázku cti, kdo to bude mít hezčí, Honza
nakonec udělal ještě ohniště i s ohněm ze šípků, Anka
se vracela z cesty domů, protože našla další ingredienci, a Elika
udělala umělecký dílo. A já
jsem si udělala červenej pruh na hlavě. That´s all folks, stay tuned,
to be continued, whatever.
19. října
V úterý byli se mnou na tréninku Svány a Martina. Myslím, že jsou taky
nadšení :-) Jinak jsem musela do města autem, páč miláček trčel ve skladu,
takže jsem po čtvrté jela (přes rozkopaný Křečkovice) do (napůl rozkopanýho)
KrPole, vyzvednout děti, zpět, vyložit děti, a zas do města (rozkopanýho)
a zaparkovat, čili považuju za úspěch, že jsem zastavila asi 100m od stadecu,
a dojela jenom asi o sedm minut později.
Jinak děti v sobotu vystupujou na FIGHTER´S DAY - jako, to su zvědavá, protože po loňským brněnským budo show se chystáme i na letošní, a kung fu předváděné vlastními dětmi je samozřejmě moooc zajímavý. Taky tam bude capoeira (heh, místní), různý boxy a tak. Jo a aby toho nebylo málo, ve firmě se bourá kus zdi (čili miláček nevystupuje). A já nemám trénink, páč většina lidí bude v Liberci na mistrovství republiky.
A v baráku už nemáme kosu! Můj drahý předevčírem zjistil, že je tam čtrnáct stupňů, což oproti těm šestnácti, tkerý tam byly poslední měsíc, už bylo fakt málo, a zatopil. Kotel teda budem čistit (ne, nebudem. Necháme si ho vyčistit) až zejtra, nicméně v tý kose už se nedalo fungovat. Takže já jsem přijela v úterý v noci domů a tam bylo TEPLO! ..a tak jsem začala místo doma chodit v kozačkách venku.
17. října
To je sranda, dneska je úterý, musíme být v Belgii.. totiž, mám zpoždění.
V pátek jsme normálně v baráku uklidili. Jako, on měl přijet večer Vítek s Martinem (přijeli), tak aby nepadli hned za dveřma ze šoku, museli jsme uklidit. Taky proto, že už jsme se nebyli schopní proházet ani na záchod. (Přehánim. Proházet to šlo.) Takže jsme došli brzo z práce (asi v pět, nebo tak něco) a vrhli se na to. Do sedmi jsme měli v kuchyni i umytou podlahu, málem jsme to tam nepoznali, na myčce nic neleží, takže se dá dostat do mikrovlnky.. no změny, prostě.
A Serena se seznámila s Bifem. Evidentně viděla psa poprvé, protože byla dost napružená, ale po asi půl hodině oťukávání, kdy Serena vyčůraně seděla i Bifova míčku a ten běhal po kuchyni a volal "Podejte mi někdo ten tenisák, sedí u něj ta kočka!" si oba docela zvykli, takže když Serena kousala Bifteka do ocasu, ten dělal, že si jí nevšímá. Se Šimonem nemá Bifťour problém, takže tady to bylo v pořádku. Když šly děti spát, seděli jsme večer v kuchyni, pěkně romanticky u svíček, Vítek se pokoušel uvést balónek do stavu, v jakém byl, než si s ním začal hrát, Serena otravovala Martina a pospávala na něm, což se samozřejmě zdálo Bifovi jako dobrej důvod k tomu, aby šel taky na klín, Vítek se pozvracel a nutil psa, aby to sežral --- no, tak ne. Na lince stál rajčatovej salát s jogurtem a bazalkou, a Vítek házel Bifovi od stolu tenisák. Nějak se netrefil, ozval se zvuk něčeho padajícího, v tý tmě jsme to tak nějak.. neviděli.. a vybodli se na to.. a až asi za hodinu jsme zjistili, co to ten Vítek vlastně trefil.
V sobotu jsme vstávali pozdě, a v plánu jsme měli zajet do Olympie podívat se na auta, někde něco polknout a hodit mě na trénink, a ostatní měli jet hledat Vítkovy klíče kamsi ke Slavkovu. Nakonec jsme viděli auta (tlamky proběhly Olympiu ve snaze najít zimní boty za slušný peníze, nepovedlo se), najedli se (přežrali. Ve skutečnosti jsme se přežrali, všichni) v KFC a nejeli hledat klíče, protože je Vítek zapomněl ve dveřích bytu, kde je našel hodný soused, schoval je u sebe a jiný hodný soused mu to zavolal.
A tak jsme jeli na Hády. Bylo tam krásně barevno, já jsem zjistila, že tam je jakási voda, dole pod lomem, fascinovaně hleděla na scenérii, zkontrolovali jsme krolika, co jsme tam postavili s dětma někdy v květnu, děti našly spoustu šutrů a psaly na ně, a chlapci znaveni jídlem a dalekou cestou usnuli jak dřeva. Biška po chvíli zmateného poposedávání položila kabel do křáku, otestovala šípky, ze kteých chtěla vařit čaj, a když jsme se dostatečně pokochali barvičkama, rostlinstvem, záhadnou sirkou a klidem -- bylo tam úplný ticho, mazec --, odvezli jsme mě na trénink. Teda, napřed jsme zakoupili v líšeňské delvitě asi patnáct litrů vody ;-) protože tam měli ty úžasný hranatý flašky s nápisem VODAVODA. Krom toho, že ty flašky jsou naprosto super, tak ta voda je strašně dobrá, fakt.
Na Lenince na mě už čekal Svány. V úterý, když jsem se tak pěkně sprala v tom boxu, jsme se domluvili, že se mnou půjde na trénink v sobotu. A že dopoledne zavolá. A on fakt zavolal. Což mě šokovalo, protože.. prostě, doteď to nějak nevycházelo :-) Takže Svány šel se mnou. Bylo nás tam málo, takže jsme se nemlátili pi každým pohybu o něčí končetinu, a na konci jsme dostali od Arary klacky ;-) a učili se maculele. Taky přišel další zájemce. Černej jak bota, z Portugalska, a jmenuje se Schneider. Nekecám. (Jo a Svány byl zdá se taky nadšenej, ještě večer mi začal vyjmenovávat co ho všechno bolí, a pak druhej den psal zprávu, co se přidalo ;-)
V neděli.. tyo, já nevim, ne. Jsem o víkendu docela dost pracovala, mimo jiné, tak v tom mám trocha zmatek. Deniska měla narozeniny, tak jsem jela do města, zatímco ostatní byli (pro změnu) na tréninku, koupila jsem jí ten kalandář/diář, co mám já, a taky jsem si koupila dvoje podkolenky, aby mi nebyla zima na nožičky. V Calzedonii. Jo. Mám radost, Vincente. Večer jsme byli na kolektivní večeři, doma se stavovala sestra s Evou, na pokec a ukázat nový auto, co koupil Pavel a tchyňa - maj normálně totálně naleštěnýho červenýho formana, co nemá ani škrábaneček, hotovo.
Pondělí: to bylo včera! Normálně práce - škola - práce, ale pak jsme jeli s dětma nakupovat zimní boty pro tlamy. Po asi hodině strávené v botokšeftě (a po zvednutí již zvednutého limitu na cenu bot pro každou tlamu - nyní 900 Kč) a Eličenině výstupu na téma "tyhle boty jsou hezký, tady ty jsou divný, ty nechci" - obojí byly stejný až na barvu (šedobílá X šedobéžová) a šev na předku boty (byl X nebyl), jsem vyměkla z pozice ne, bílý boty ti nekoupim do pozice dobře. tak si je krucipísek vem a deme, mně už je jedno že stojí víc než jsem dala strop a jsou bílý, a vzali jsme ty dvoje boty (Anky - akorát má tmavší, a Eliky - to jsou bílý tenisky na suchej zip, který konči chlupama a bambulkama někde u kolen, zní to děsně, vypadá to o něco líp) a šli jsme. Doma jsme se najedli polívek z pytlíku, já jsem do jedný pracovala a šli jsme spát, a dneska se jde na trénink, tralala.
13. října
Předvčerejší noc jsme strávili v Olympii, je tam Setkání
mistrů. Docela vtipný, největší koncentrace mistrů republiky za celej
rok byla o půlnoci v brněnským nákupním centru..
Ve čtvrtek nešel v půlce firmy proud. V té mé. Takže jsem
nešla do práce, protože.. počítač, síť, a tak, že. A taky jsem dopoledne
neučila, až odpoledne, a miláček šel na invex, takže jsme vlastně nemuseli
vstávat. Říkali jsme si, že by třeba děti nešly do školy, a mohli bysme
se vyspat, stejně půjdem spát pozdě (šli jsme, viz výše), tak jsem jim
to navrhla ve středu ráno v autě cestou do školy: "Co kdybyste nešli
zítra do školy?" .. a za všech stran se ozvalo "Nééé, já chcuuu!"
.. My jsme normálně museli zakázat dětem, aby šly do školy!
Takže jsme šli spat někdy ve čtvrtek ve dvě ráno, a spali, a spali, a
spali. Já jsem teda přesvědčila děti, že půjdeme koupit zimní boty, to
bylo trošku lákadlo, nicméně i přesto ještě ve středu večer tvrdili, že
vstanou sami a pojedou vlakem.. No, vzbudila jsem se před desátou. Po
dvanácté jsem musela bejt v Jundrově. Potřebovala jsem hodit (oukej, vymyslet,
zpracovat, vyrobit a hodit) na web čerstvý info o akci. Prostě, s dětma
jsme nastupovali do auta před půl dvanáctou, jeli do Glóbusu, tam zjistili,
že boty, co by se tlamám líbily, stojí litr, Biška si vybrala boty, Honza
ne, koupili jsme pizzu do krabice, odjeli do školy, já jsme šla učit,
děti vzaly pizzy a šly na hřiště, pak jsme zajeli do Vaňkovky, já jsem
se počurala za Caymanem (uááááááááááá, je to krásný auto. a šikovný, jak
všichni zjišťujou. šorpák, no. ), zjistili jsme, že boty pro tlamy stojí
fakt litr (dobře. Nejlevnější použitelný byly za osm kil), koupili boty
pro Honzu (uff), najedli se - - -
- - pauza -
- mimo jiné jsme měli strašnou žízeň. A tak jsme vlezli
do BIO obchodu. Jsem si blbec myslela, že tam koupíme něco normálního
na pití. Děti se jaly vybírat mezi vodama. Výběr byl: maličkej eviánek
(dvě deci za čtyřicet), střední eviánek (půllitr za padesát), velkej eviánek
(litr za sedmdesát, nebo tak něco), malej rajec za dvacet, anějaký italský
vody, půllitry za asi pětadvacet. Eviánky jsem Honzovi a Elice vyrvala
z ruk a požádala je, ať si vezmou ten rajec. Biška chtěla nějaký sladky
barevný pití. Měli tam šťávy za kilo litr, nebo nějaký džusíky litr za
osm pětek, a tak, Biška nakonec našla nějakou šťávu, čtvrtlitr za pětatřicet,
bylo to z kombuchy (nevim co to je a ni to vědět nechci), z ibišku
a šípku. Tak jme to vzali. Nestěžovala si nijak, ale ani neříkala, že
to je dobrý. Anka měla chu´t na mlíko, tak si koupila za čtyři pětky litr
BIOmlíka. Smrdělo. Ale jinak prej chutnalo normálně. Já jsem nejedla už
ani nepamatuju, tak jsem si koupila jogurtový nápoj, totiž BIOnápoj. Taky
za čtyři pětky. Chutnal PŘESNĚ stejně jako ty, co kupuju za dvacet. Elika
pak ještě přišla s tím, že tam kilo BIOrajčat stojí asi sto dvcet korun,
zahlídkla jsem pytlíky s dvaceti dekama těstovin za osm pětek a prchli
jsme. Ne, na tohle fakt nemáme. Asi nebudem BIOzdraví...
A tak nějak jsme šli kolem toho papírnictví, co tam jaksi je, a já jsem
tam jaksi vlezla, abych se podívala, co je tam nového, a našla jsem jaksi
kalendář. Geniální diář, kterej začíná v září 2006 a končí v prosinci
2007, a je ze série ´play with your food´, jestli jsme to už někdy viděli.
Tak co, tak ho mám, tomu nešlo odolat..
Večer jsem šla na trénink, opět s Ivanem, nejlepší momenty byly dva: když jsem si o nějakou rozbitou parketu urvala bříško prostředníčku na levé noze a všimla si toho v podstatě až ve chvíli, kdy mi ta noha na něčem trošku ujela, když měla bejt zapřená o prsty (nojo, krev. Tak jsem si to šla zalepit, bez náplastí už neopuštím domov); a druhá genialita byl supr cvik, při němž jsme leželi na zádech a na pokyn se zvedali do mostu a zas si lehali. Asi.. dvanáctkrát. Taková blbost, ale zničí :-)) Hm, a ještě pořád si mezi všema připadám jak pako, protože naprostá většina z těch lidí má nějakou pohybovou průpravu, jako třeba že celej život dělali gymnastiku, nebo nějaký bojový umění, nebo všechno dohromady, a já se musím naučit i takový kraviny, jak udržet rovnováhu, když kopu nohou do vzduchu, nemluvě o tom, jak se pokouším předvídat, co ten proti mě udělá za pohyb a tudíž jak na to mám reagovat. Nad vším musim přemýšlet, takže když mám reakci správnou, tak je stejně pozdě. No, asi je měsíc na automatizaci takových věcí málo, že :-)
11. října
Ty náplasti jsou naprosto ženyjální. Včera jsem si je při tréninku odlepila
z noh, vlezla na tu palubku a vůbec nic se mi nestalo. Mazec. Jinak jsem
se ani nepodělala, hned ze startu jsem teda zaignorovala běhání kolem
tělocvičny, protože za á by to moje koleno zas nezvládlo, ty opakovaný
nárazy bosejma nohama o tvrdý parkety či co to je, a za bé jsem měla trošku
strach, že se podělám. Nakonec úspěch. Taky jsem s úspěchem vytáhla foťák,
když Ivan vyhlásil maculele
(simulace mlácení klackama, strašně rytmická záležitost, taky neumim).
Po tréninku jsem zamířila do boxu, hned, že si budu asi číst, nebo co,
ale jednak jsem tam narazila na MArťu za barem a Sványho před barem (to
je zásadní informace), jednak na telefonujícího Alexe s pobíhajícím Alessandrem,
jednak na Reginu se štěňátkem (úplně bílá německá doga Cecily) a nakonec
na Lukina s Viktorem. Čoklové
se seznámili, pak Prasík chtěl sežral Alessandra (jo, ahá, Alessandro
je úplně ten nejmenší pudl co existuje), a pak A&R odešli a já jsem
tam zůstala s těma ožralama.. a přesvědčila jsem je, že to neva, že je
úterý osm hodin, a tak jsme se ožrali. Probrali jsme (velmi hlasitě) sklizeň
marihuany, rodinné záležitosti, věk zúčastněných, psy, kočky, andulky
a opičky, a na konci jsem svým lákavým vyprávěním o capoeiře, ještě než
mě miláček stihl odvézt, zlákala Martinu a Sványho k účasti. Teda, Svány
se chystá už od začátku září, že jde se mnou..
No a ráno jsem se probudila, vrazila do futer, spadla do
vany, nachystala děti a odmotala se do garáže, abysme mohli odjet do školy
a do práce.
Né, kecám. Ráno jsem se vzbudila, šla na záchod, tam asi dvacet minut
..tó.. byla, mezitim miláček vzbudil děti a mohl začít další den.
Mimochodem, už asi tejden zas u nás v kuse smrdí hovna. Jako venku. (Teda, doma občas taky, ona Serena trousí trus poměrně zhusta, naštěstí teda do své bedýnky, ale.. občas to stojí za to. A aby toho nebyl dost, miláček včera šlápl před školou do gigantickýho hovna, který rozdupal kolem auta, pak si ještě kus utřel, pak to smrdělo v autě a pak to večer doma drhnul. Nojo. My se z těch sraček nevymotáme..)
10. října
No, co. Už jsem prosrala pomalu týden, tak už si zvykám.
V pátek jsem cestou z práce šla přes půjčovnu, půjčila čtyři filmy, z
toho jeden pros ebe, a rovnou s ním vlezla do postele. Myslim, že jsem
to potřebovala. Čtyřicet let panic. Jako, krutý. Miláček si šel na chvilku
sednout za mnou a dokoukali jsme se spolu ;-) Jinak večer se jel miláček
zrušit do boxu, vezla jsem ho tam, chvíli jsme tam seděla s Kobrou, pak
šla srát chvíli zase domů, někdy po druhé jsem jela vyzvednout miláčka
a cestou jsem si všimla, že krom toho že je úplněk, tak nad náma je taky
krutý mrakoviště. Takže když jsme se vrátili, fotili jsme měsíc.
Mně to vlastně celý dost splývá, ten víkend, protože jsem ho strávila
střídavě na záchodě, před počítačem a před druhým počítačem (bohužel většinou
prací, no), takže zásadní události: miláček
dělal palačinky, děti je pojídaly
a Serena otravovala, nás i Šimona (ten už jí má občas TAK dost, že stojí
u dveří a prosí, abysme ho pustili ven, klidně bez jídla, hlavně když
bude mít pokoj. Je to hodnej kocourek a je mu blbý to koťátko pořád mlátit.
Nám taky. Ale když nám (komukoli z nás, včetně dětí) vyběhne potřetí během
dvaceti minut po noze a po ruce až k hlavě, začíná to být trošku únavný
a kočičku nevybíravě shazujeme. Kočička je pak trošku uražená a nebaví
se s náma, asi dvě minuty, než po nás vyběhne znovu. Ale já na ni mám
fígl. Zpívám jí Tlapičkovou píseň (nebo Čumáčkovou píseň), a to ona nerada,
tak prchá. Tlapičková píseň je velmi krásná píseň, složená speciálně pro
Serenu. Mnou. Její text je obvykle Kóčičkááá mááá tláááápičkýýýý, kóóóčičkáááá.
Kóóóčičkáá. Tláááápičkýý.. Variací na tuto píseň je již zmíněná Čumáčková.
Kočičku je třeba při produkci pevně držet jednou rukou pod bříškem a druhou
rukou jí držet přední tlapičky a mávat jimi. Kočička se nádherně uklidní.).
Poslední zásadní událostí víkendu bylo, že jsme jeli na večeři za mamou,
dostali jsme zapečený masíčko a dovezli jsme palačinky, a já
jsem se poprvé po asi pěti dnech pouze vyčurala.
A včera jsem si udělala k svačince supr talířek a to je tak všechno, co vim :-)
6. října
Obula jsem si boty, dala na záda batoh, na rameno kabelku a došla do práce.
Skoro mě nebolí břicho. Sapr!
Bratr mě furt provokuje.
Měla jsem telefon, Samsung E800.
Bratr si koupil nějaký supr sdružený dálkový ovládání na televizu a tak.
Přišel asi před měsícem, a říkal, že jeho dálkový ovládání vypada přesně
jak můj telefon. Od té doby mi to cpal furt. Když mi přestal telefon fungovat,
smál se, že mi půjčí dálkový ovládání, protože vypadá úplně stejně. Bratrovo
dálkový ovládání už viděli všichni (občas ho nosí do práce a měl ho prej
sebou i na dovolené, úplně si na tom ujel), jenom já ne.
Dneska jsem mu ukázala novej telefon, Samsung D800.
Bratr se na něj podíval a pravil, že vypadá úplně jako jeho dálkový ovládání,
jenom že je o něco větší. Ten telefon. Von mě normálně vysírá.
Můj telefon má supr pozadí,
co jsem si.. vyfotila na monitoru ;-)
A košišky vydržely
asi dvě minuty tiše ležet a neprat se. Konec zpráv.
5. října
V úterý jsme podruhé vyzkoušeli odpolední systém ´tlamy dojedou samy domů
(v tomto případě jenom Anka, Elika byla nemocná doma. Anka mi volala,
trefila se samozřejmě do hodiny ve škole, já jsem měla telefon jenm zeslabenej,
protože ten samsung-co-dostane-Elika-na-vánoce nemá tichej režim, jenom
hlasitej nebo vibrace, a ty já nerada, no ještě že tak, protože Anka jela
poprvé sama z města domů, tak nevěděla kdy jí to jede a kterej bus jede
na nádraží) - o půl páté vyzvedneme prcky ve škole - tlamy mezitím dojdou
z domu do výtvarky (v tomto případě opět změna, s výtvarkou se jelo někdy
po druhé hodině do útulku, takže opět jenom Anka) - miláček mě odveze
na leninku na trénink - cestou domů se staví s dětma nakoupit - na sedmou
jdou na trénink oni - po tréninku se navečeří - večer pro mě miláček zajede
do města, protože já jdu po tréninku s někým do hospody´. (tyo to byla
teda dlouhá věta.)
-
Tentokrát dorazil na trénink už Ivan. Měla jsem sebou leukoplasti, takže
jsem si chytře oblepila nohy, abych je neměla zas dobitý jak kráva už
v půlce. Objevilo se zase spousta novejch lidí (mimo mazáky, co se vrátili
po prázdninách, to bylo snad zas deset úplně novejch), takže v tělocvičně
nebylo moc místa. Samozřejmě jsem se nacpala opět dopředu, nejlíp tam
vidim a je nejlíp vidět na mě (takže mě všichni opravujou, když je potřeba),
a hrozně jsem si užívala Ivanovy pokyny v angličino-portugalčtino-češtino-němčině
(něco-něco portugněco? - ne é -- sprechen sie deutsch? -
ne é --- hmm do you speak english? - jo). Taky jsem přišla na to, že asi
nebude tak hrozný naučit se salto (no jasně, to je lákadlo), protože Ivan
defakto rozložil ten pohyb na jednotlivý kroky a předvedl ho, a při jedné
z těch kolektivních sérií přes celou tělocvičnu jsme každej dělali tu
fázi, na kterou máme. Takže teď už vim, že když budu dostatečně dlouho
trénovat hvězdu s dopadem obou noh (současně) na zem a budu při tom postupně
tak nějak rovnat ruce spíš vedle sebe než za sebe a budu se víc odrážet,
udělám to. No a nakonec byla roda a na pokyn velitele jsem šla první a
taky jsem si pak vzala takovou tu kruci věc, jakokdyby bubínek, kulatej
dřevěnej rám, potaženej z jedný strany kůži a v tom rámu jsou kovový chrastítka,
šmarjá, jak se to jmenuje, no prostě to s čím se taky mlátí, krom toho
velkýho bubnu a berimbaa (takovej jako luk s koulí, na to se hraje), no
a pak otevřel Ivan tu obrovskou kabelu co s ní přišel a že donesl trička
a kalhoty, tak kdo chce, tak si může koupit, no tak jako samozřejmě mám
už bílý kalhoty
a triko se zeměkoulí
a nápisem Abadá, a v sobotu je další trénink a ...
a pak jsem přišla do šatny že se převleču a odlepila si ty náplasti z
noh a jednu jsem si ehm trošku spíš strhla - no krize. Pravá noha do masa,
levá jenom orvaný prsty, to je v pohodě. Večer jsem měla sraz s depkou
a s Jířou a věděla jsem, že budem trošku chodit, tak jsem zašla ve městě
do lékárny a koupila nějaký slušný náplasti a v boxu si ty otřesný nohy
zalepila. Samozřejmě to má pokračování, že. Pak večer jsem se doma osprchovala
a smyla to zažraný z noh a vlezla do postele.. a až do rána se co půl
hodiny budila, protože ta pravá noha bolela jak prase. Stát se na tom
nedalo, chodit už vůbec, ale v autě mně to nevadilo, takže jsem rozvezla
děti, odjela do školy, tam kulhala po chodbách, dojela do práce, vyzula
botu, odlepila náplast a větrala. V poledne jsem (současně s vyzvedáváním
dětí a dalšíma věcma) zajela do Glóbusu, tam jsem zakoupila suprnáplasti,
který to mají hojit, objela a obkulhala všechno, vrátila se, nalepila
náplast a snažila se skákat po jedné, protože jak jsem celej den chodila
úplně nakřivo s tou nohou, tak jsem si samořejmě rozhodila i koleno. No
nicméně náplast je fakt super, nápis na krabce tvrdil, že je jako druhá
kůže, a ona je. Skoro není vidět, asi za tři hodiny už jsem mohla na tu
nohu normálně stoupnout a za nějakejch šestnáct hodin se na tom dalo chodit.
Tolik tedy kauza náplast, vyrábí to Hartmann.
Slez se starejma kamarádkama depkou,
Jířou a Kachnou
jsme provedli Podobrazama, jako, musim říct, že jsme se celou dobu hrozně
řezali, protože jsme si vyprávěli různý veselý historky. Například o sraní,
o blití a tak. Fakt strašná sranda, prakticky jsme tu zahrádku vyprázdnili
(kecám). Některý ty storky ještě použiju. Domů jsme jeli nějak kolem půl
dvanácté, musela jsem do té sprchy, tkaže jsme šli spát zas před jednou,
no sranda.
-
Ve středu, krom toho, že jsem chodila jak Peyrac, zas bylo tóčo. Místo
oběda jsem jela pro náplasti, voskovky a dárek pro Eliku k svátku, pak
do školy pro děti a pak jsem měla v plánu se stavit v Medlánkách, kam
měl dojít můj nový telefén.
Glóbus proběhl v pořádku.
Akce škola už ne. Čekala na mě jenom Anka. Tvrdila, že Biška šla na oběd
až po nich, takže přijde později, a Honzu vůbec neviděla. Já jsem potřebovala
vyřídit nějaký telefony, takže jsem čekala v autě a volala. Za chvíli
jsem pověřila Anku, ať se jde podívat za Honzou do družiny, jestli už
jde. Anka se vrátila s tím, že jejich skupina jde teprve na oběd. To mě
rozlítilo, protože byla jedna pryč a Honza má v odcházet .40. Tak jsem
ho šla nabrat. Jenže před dveřma družiny se mi dovolala slečna z Vodafounu,
kterým jsem se předtím nedokázala dovolat já, a začala jsem s ní řešit
ten telefon (kterej na místo určení ještě nedorazil). Poslala mi číslo
zásilky a čislo na Českou poštu, že od nich ten tel odešel v pondělí.
A tak jsem mohla vyzvednout toho Honzu. Paní vychovatelka ho zapomněla
poslat domů. Šla jsem pro Bišku. Biška byla samozřejmě po obědě, normálně
v družině. Její paní vychovatelka říkala, že ji posílala, ale Biška tvrdila,
že tam na ni nikdo nečeká (bodejť, když Anka byla na obědě a Honza trčel
v družině) a tudíž že nikam nejde. Půl hodiny v prdeli.
Jala jsem se volat na Českou poštu. Infolinka funguje tak, že se tam borec
podívá, co je s tou zásilkou (ta moje byla od úterý ráno v Brně na dodací
poště, připomínám, že jsem tam volala ve středu cca v jednu) a pak vám
dá číslo na tu konkrétní poštu, kde to maj vědět přesně. Číslo
na konkrétní poštu, který jsem dostala já, končilo třema jedničkama, čili
ústředna, že. Čili automat, že. Tak jsem se někam promačkala, tam to zvedla
ženská, po asi padesátým zazvonění, a když jsem jí řekla, o co mi jde,
prohlásila, že mě přepojí. Přepojila. Z každýho čekejte prosím,
který se linulo z telefonu už asi po stodvacáté, měly děti strašnej záchvat
smíchu a já o další stupeň větší vztek. Když už jsem měla dojem, že zaměstnance
české pošty někdo definitivně vyvraždil, nějakej pablb ten telefon konečně
zvedl.. a položil. Naprosto klidná jsem znovu zavolala na inkriminované
číslo. Po informacích od automatu jsem nacvakala požadovanou číselnou
kombinaci, PĚT MINUT jsem jim to tam nechala zvonit (aby mě mohli znova
přepojit k těm debilům, co mi to položili), a pak mi došla trpělivost.
Naštěstí ne baterka v telefonu.
Odjeli jsme do Medlánek, pro jistotu, podívat se, jestli UŽ to tam nedorazilo.
Otevřela jsem schránku, protože v baráku chvilku nikdo nebyl, a co byste
řekli.
Jo.
Byl tam. Lístek. Lístek na téma ´nebyli jste doma, vyzvedněte si to na
poště´. S časem o tři minuty nižším, než byl ten aktuální.
Myslela jsem, že mě jebne.
Právě jsem tiše nadávala, když na mě promluvil soused ob barák. Prej tam
ten borec byl před chvilkou, odmítl mu ten balíček dát, i když by za to
zaplatil, a zas odjel. Soused radil, abych si zajela k poště, protože
borec vypadal, že končí, a počkala si na něj, a když ho tam nenatrefím,
šla na poštu a zkusila je ukecat, ať mi to daj tam. Začala jsem nadávat
hlasitě, vysvětlila sousedovi, že na poštu jít nemůžu, protože bych je
napřed poslala do prdele a pak zabila, on se zasmál, já jsem se rozloučila
a z auta na tu poštu zavolala. Zjistila jsem, že borec dovezl ten ´obchodní
balík´ tak pozdě proto, že nevyjel ráno, jak měl, ale až někdy dopoledne.
Akdyž teda vyjel později, tak to znamená, že to na tý poště nemusí odpoledne
být od 15 hodin, jak je napsaný na tom papírku, ale až třeba kolem čtvrté,
a ať si tam napřed zavolám, než tam půjdu, ať nejdu zbytečně. Pěkně jsem
paní poděkovala a pokračovala v nadávání teprve o odložení telefonu. Ten
jsme si obratem zase podala, protože volala Elika, které jsem od čtvrt
na jednu vozila v autě oběd a teď byly skoro dvě. Měla hlad. Odvezla jsem
prcky do výtvarky, Elice dom oběd, odskákala na záchod (sračka, to je
věc) a vrátila se do práce. Odpoledne jsem vyzvedla prcky z výtvarky,
odjela na tu poštu, vyzvedla ten telefon (jo!), miláček mezitím cestou
z práce nakoupil, doma jsme se sešli, já jsem si říkala, že bych přece
jenom zajela večer na otočku do města za okounama (i když slez byl na
rozkopané Jezuitské, takže bych se belhala kdovíkudy), úlohy, večeře,
totok.. no a pak mně začalo být blbě. Jakože kromě toho sraní co půl hodiny
mě ještě i pěkně bolelo břicho, ani nový telefon nepomáhal. Někdy v devět
jsem zalezla do postele s rozhodnutím, že blít nepůjdu, obratem jsem šla
... jak se to řekne slušně? na velkou?, pak se smotala do stabilizované
polohy a usnula.
-
Ráno tradičně ve čtvrt na sedm budík, záchod (jojo, furt sračka, au, břicho),
vzbudit děti (au, břicho), záchod, oblíct se (au, břicho), záchod, svačina
(au, břicho), záchod -- a šla jsem vzbudit miláčka, že to prostě nedám,
ať ty děti odveze, protože jsem se fakt skládala. Vrátila jsem se do postele,
jenom to blbý sundání kalhot mě znova zahnalo na záchod, usnula jsem,
v osm jsem se probudila s šíleným pocitem, že mám šest hodin učení, napsala
jsem Tondovi zoufalou zprávu ať to nějak vyřídí, že nejsou schopná volat
(kór když nemám číslo), jenom ta zpráva mně zabrala asi deset minut, Tonda
pak volal, jak jsem se vrátila ze záchoda, volala jsem mu zpátky, říkal,
že to zařídí a odpolední hodiny vezme za mě, zase jsem usnula, probudila
se, otočila se, au, břicho, záchod, usnula.. fakt krize. Jakkoli jsem
se pohnula, břicho mi to vrátilo. Takže jsem spala v jedný poloze. Takže
mě kromě břicha bolí i záda a nemůžu se otočit doleva.
Z postele jsem vylezla v jednu, akorát jak přišel miláček udělat oběd.
Pizza mě potěšila, taky jsem si dala, sračka nesračka, dyť je to jedno,
co sním, stejně to půjde ven. Celej den se moc nehýbu, jak se pro cokoli
ohnu, křeč. Konzultovala jsem s lékařem (nojo, se známým) domněnku, že
to je reakce těla na dlouhodobě špatnou životosprávu, konstantní stres,
moc práce, málo odpočinku, přechozenou mononukleózu a virózy létající
v okolí, a on souhlasil. A že když si dám živý jogurty, tak by se to mělo
spravit. Potěšil mě, že se nesnažil mi nutit pravidelnou stravu, klid,
míň práce, odpočívat a vůbec se o sebe starat :-) Tak jsem vypila malinovej
nápoj se živýma kultůrama, teď si dám ještě jeden a vanu (to zase na ty
záda) a půjdu brzo spát, koneckonců, je teprve jedenáct.
(Při té dnešní neschopnosti jsem si uvědomila, jak strašně a systematicky se snažím dosáhnout toho, aby moje tělesná schránka za nějakejch dvacet roků prostě definitivně vypověděla službu a odešla do věčných lovišť. Cokoliv, co neohrozí na životě děti (páč furt jezdím autem) a při čem se nějak normálně hýbu a myslím, nijak neřeším, a od ostatních chorob očekávám, že budou trvat maximálně den. No, dobře, ten loňskej zápal plic si vybral tři dny. Je chyba jet na 115% nějakých šestnáct, osmnáct hodin denně? Nemůže, ne. Za co by pak ten život stál, kdyby mně dvě hodiny denně sebralo tupý zírání na bednu, nebo co to ty lidi vlastně dělaj. I ten sport jsem si po patnácti nebo kolika letech vybrala tak, aby to stálo za to, hehe. Maminka včera viděla moje nohy a prohlásila, že jsem blázen. Pak teprve zjistila, že ten trénink trvá tři hodiny :-)) Tak jo, možná jsem. Ale mě nebaví sedět a plácat játra. A mejch padesát let bude stát za víc, než sto let většiny lidí, co znám. Podle mě.)
3. října
Chlapci (pánové) si z Itálie dovezli tři tituly mistrů.
Maminka si (mně, nám) z Itálie dovezla hromady super fotek pořízených
jejím novým digifoťákem značky Pornosonic se supr zúmem a stabilizátorem,
takže juchů.
-
Elika je nemocná, převzala štafetu po miláčkovi, já jsem si uvědomila,
že já nemocná nejsem, že takhle už to teď až zas do dubna bude furt, takže
už se prostřídaj jenom ti ostatní, a doma je bordel furt ten samej. Víkend
jsem si udělala pracovní, vlastně.. celý to volno, takže to v tom baráku
podle toho vypadá.
-
Kočička otravuje kocourka, už jsme ji vypustili i na procházku ven na
zahradu (snažíme se, aby si napřed zvykla, že bydlí u nás, a potom teprve
může chodit ven.. aby se vracela, jasný, ne), tak jsem udělala pár fotek:
Serena na stromě,
rychlá Serena,
hrající si
Serena, spící
Serena, Šimon a
Serena, Šimon kouká,
jak Serena leze na strom, Šimon
venku. A protože je kočička koťátko, ubohé, maličké, nesmí spát samo.
(Naše kočky smí spát v kuchyni na gauči,
do postelí nesmí. Mně
do postele vlezla, když jsem usnula s knihou v ruce.)
