ABSOLUTNE NANIC

30. listopadu

Tak už mám ty fotky příšer s výsledkem barev. Tlamy mají vic světlých pruhů, prcci každej po jednom, ale obzvlášť na Honzovi to je velmi vidět. Říkal miláček, že prej na tréninku vypadal jak malej ninja, když tam cvičil: černý kalhoty, oranžový tričko, vzadu na hlavě světlej skorocopánek mezi tmavejma vlasama, mrňavej a šikovnej :-)

Sestra vyprávěla příhodu s Ronánkem: přišla domů, Ronas dostal na hraní/kousání kost. Sestra kamsi vyrážela (pátek večer), a měla půl hodiny čas. Při průchodu obývákem zjistila, že se tma Ronas poblil. Jala se to tedy pracně čistit, přestože spěchala, a přitom mu nadávala: "Ty debile, to se nemůžeš vyblít na lino, víš jak se to tady blbě čistí.." .. a tak se Ronas sebral a šel se vyblít ještě na lino do předsíně.

A ty čočky, to je jako mazec. Už to umím nandat, aniž bych pak dvacet minut slzela, umím to i vyndat, aniž bych si vyškrábla oko, a večer mám pocit, jako by někdo přede mnou umyul to okno, co bylo roky zasviněný. Normálně vidim. Krutý, fakt (a tohle je pro Vítka).

29. listopadu

Normálně, mám čočky. Jakože v očích, né k obědu. Dneska jsem po škole ráno jela do města k doktorovi a skrzevá ty čočky (protože brýle nejsu schopná si opravit na to prkno (jistě, pokjud bude sníh) se budou hodit), jako, já na ty doktory prostě nemám, trvá to hrozně dlouho a hovno z toho. Tak jsem si aspoň koupila tričko. Který mi maminka, hned poté, co jsem jí ho ukázala, znepříjemnila nevhodným dotazem, o kterým nevěděla, že je nevhodnej, takže za to samozřejmě nemůže, a já si ho stejně obleču! Protože ho mám na sobotu na výlet do Vídně.

Idiotskej týden sice skončil, ale rány stále pokračují, neznámí telepaté do mě kopou elektrickým proudem, ale počkejte, jen co se nabiju! V pondělí navečer jsem byla s Pájkou na kafi, blesková akce ve stylu "nezajdem někdy někam?" - "hm, mohli bysme. Co děláš dneska mezi čtvrt na šest a čtvrt na sedm?", jak už mě dlouho sere, tak teď mě potěšil (a ví čím, tak doufám že si to neposere nějakou dodatečnou informací, kterou shodí to co mi už řek, hehe), prcci byli na tréninku. Honza byl skoro spokojenej s oblečením, co jsem mu dodala (bílý tepláky a bílý tričko.. ehm, s lodí.. ale byla světlá! skoro nebyla vidět!), Biška protestovala proti díře na koleně (které jsem si nevšimla), fungovali, Honza je stále nadšenější, musim ho někdy vyfotit..

Jo, a měla jsem nějaký veselý historky připravený, ale už je samozřejmě nevim, takže příště (a tohle je pro Vítka).

27. listopadu

středa | arab

O víkendu jsme trošku uklidili, hodně nakoupili do školy, hodně jedli (v chaloupce, mňam), málo spali, hodně barvili vlasy (výsledek bude!) a nedělí snad skončil ten idiotskej týden, kdy mě furt něco skopávalo z piedestalu. Vzhůru dolů, přátelé!

Jo, a jinak my se v práci dost bavíme.

24. listopadu
Vytrženo z kontextu:
otázka na Veroniku Žilkovou: Může být člověk šťastný, když si denně nedopřeje aspoň chvíli pohody?
odpověď Veroniky Žilkové: My jsme šťastní právě proto, že chvíle pohody nemáme. Kdyby mi třeba jako mojí sestře vyhovovalo sednout si na zahradě na sluníčko a dát si kafe, tak si ho tam budu popíjet a nebudu mít děti. Jenže mně vyhovuje překonávání překážek a poblinkala bych se, kdybych si měla sednout na zahradu s kávou.
...
otázka na Veroniku Žilkovou: Ale třeba nádobí by teď za vás mohly umývat děti, žejo.
odpověď Veroniky Žilkové: Sedmnáctiletý chlapec, myslíte? Ten by měl velkou radost! Děti studujou, mají koníčky, tak přece nebudou trávit svou pubertu úklidem.. Jednou za čtrnáct dnů je u nás pracovní sobota a pak ten bordel holt překračujeme.
otázka na Veroniku Žilkovou: A proč by netrávili pubertu u dřezu když je matka v požehnaném stavu?
odpověď Veroniky Žilkové: Jste hodnej. Tak jim to přijďte dneska večer říct, jo? Víte, já se někde dočetla, že jsme před rokem porodili další levnou pracovní sílu, což mě pobavilo, protože už když máte křečka, tak ten vás potřebuje víc než vy jeho - musíte mu koupit mrkvičku a pilinky. A stejně tak je to s dětma. Těm musíte koupit plínky, pak školní pomůcky a nakonec jim dávat na cigarety a alkohol, aby do těch osmnácti nějakým způsobem dožily. A představa, že si rodím děti, aby mi pomáhaly, je absurdní.

A večer jdem všichni na akrobu.

23. listopadu
Včera jsem byla s Honzou (a hlavně spolusportovcama) v gymnastické tělovcičně. Měkká podlaha, trampolína, žíněnky, totok. Salta, hvězdy na jedné ruce, pokusy o přemety s dopadem do mostu s následným vztykem, mávání nohama ve vzduchu, pohledy na ty, co to umí, bledá závist. (P.S. abysme nevypadali jak úplní trotli: Honza se během asi dvaceti minut, co jsme spolu dělali hvězdy na jedný ruce, naučil zvládnout to na jednu stranu. Já to teda umim. Taky víme, že na salto se odrazíme dost, ale nabili bysme si po dopadu držku, takže to zatím zvládnem jenom do žíněnky. Přemet Honzovi nejde, já dopadnu do mostu a nezvednu to na nohy, též do žíněnky, a stát na rukách zvládnu jenom krátce, Opičák umí stát na hlavě, u zdi teda. To pude, to pude, to pude! :-)

A dneska jsem měla bílý kalhoty a nepršelo. Jenom ráno byla u nás taková mlha, že nebylo vidět dál jak na pět metrů. Ve městě ne, což je zajímavý. Tam svítilo slunko.

22. listopadu
Biška měla mít dneska poprvé bruslení. Nachystala si včera celej batoh sama (!!!), hrozně se na to těšila. A já blbec jsem si vzala bílý kalhoty, takže.. celej den prší. Samozřejmě. Prostě mně to nedošlo. Bruslit nešli. Achjo, poseru vždycky úplně všechno.

20. listopadu
Práce, škola, práce, škola děti, očkování, nákup, práce, Honza trénink (minulej tejden si vyzkoušel capoeiru, o víkendu mě ukecal, ať mu taky uřežu klacky na maculele, včera odcházel po hodině a půl s nadšením), kočičí písek, večeře, kniha, spat. To bylo rychlý.

Mimochodem, víte co dělaj studenti, kteří přijdou do počítačové učebny a chtějí na internet, když tento nefunguje? ... Hrají Solitaire. (Dost mě to rozbilo. Už jste někdy viděli patnáct lidí zaráz hrát Solitaire?)

19. listopadu
Pátek, sobota, neděle: jojo, jeli jsme do Svratky. Teda, napřed jsme se důkladně vyspali (v pátek dopoledne) a do Glóbusu, koupit věci na sebou a hlavně se naobědvat, jsme jeli nakonec asi tak v jednu. Původní plán vyrazit ve tři, abysme jeli za světla, jaksi nevyšel, protože Glóbus, že, taky jsme museli sbalit a ještě to prádlo a kočky a vůbec, no prostě jsme jeli nějak v pět, nebo kdy. Cestou jsme projeli supr mlžným polem, kdy miláček musel svítit dálkovejma světlama, aby byly vidět odrazky na nejbližších stromech (a to jako nekecám), ale dojeli jsme.

Páteční střepy:
Tetička Marta měla psa, jmenoval se Bobíček. Bobíček byl hroznej nadrženec, když měl rok, vrhl se na sousedovic Aminu (která tou dobou měla třináct let, považte!) a jal se ji obskakovat. Jenže na to přišel soused Ježek, ještě včas odchytil Bobíčka a přesně mířeným hodem ho vrhl do řeky.
Takhle se vykoupat by se Bobíčkovi hodilo o několik let později, protože: teta Marta měla jednoho dne jakousi zácpu. Vzala si tedy večer prášeček, aby to šlo líp. Druhej den šli se strýcem a Bobíčkem na pole. Teta Marta na jednom konci pole, strýc na druhým konci pole. Bobíček pobíhal kolem tety. Tetě se najednou začalo chtít .. tak si bleskurychle stáhla kalhoty, skočila za křák, stáhla kalhotky, ani nedočupla a už to lítalo. Bobíček lítal taky, kolem. Zrovna v kritické chvíli jí proběhl pod nohama a teta ho kompletně posrala.
Tetička byla naprosto v šoku, nevěděla, jestli se má smát nebo si dávat pozor ať nespadne, nebo chytat psa, nebo se oblíkat, a tak nakonec začala volat svého muže, který pracoval na druhém konci pole. "Poď séééém!" "Co jééééé, já něco dělááááám!" "No poď sééééééém, já ti to nemůžu takhle říííííct!" "Co jéééééééé, já nemám čááááás!" .. a tehdy zoufalá tetička zařvala "Bobíček je posranéééééééj!", účel to splnilo, strýc přišel, odchytli zoufalýho psa, kterej nevěděl, co má dělat a nešťastně kňučel, zabalili ho do pytlů, umístili do auta a odvezli ho domů..

Sobotní střepy:
Vstali jsme strašlivě pozdě (protože jsme šli strašlivě pozdě spát), a protože jsme prošvihli odchod na celodenní výlet, rozhodli jsme se, že si uděláme vlastní. Polodenní. Autovýlet. Nacpali jsme se do auta, i se sestrou, a odjeli asi pět kiláků do Křižánek (ušetřili jsme si hodinu a půl), prošli se na Devět skal (to mohlo bejt taky tak čtyři pět kiláků každá cesta), nacpali se do auta, odjeli do hospody (ušetřili jsme si tak dvacet minut), nacpali se a odjeli znovu do Zvratky (a ušetřili si vlastní životy, protože jsme se tam strašně přežrali. Geniální polívka, geniální smažáky, geniální americký brambory, geniální bůček-knedlo-zelo, geniální štrůdl s vanilkovou omáčkou, no prostě mňáááááám).

16. listopadu
Čtvrtek: Elika s Ankou dostaly ty nový telefony, co je měly dostat vlastně až na vánoce, jenže protože Ance už ten její nefunguje vůbc a Elice jenom tak občas, tak jsme se rozhodli, že je dostanou dřív. Teda původn to mělo bejt 17. listopadu, ale ony už fakt nejely, tak jsem jim je dali ve středu večer. Anka nadšená, paráda, všechno, telefon super. Ale chudák Elika, ten pitomej telefon nešel ani zapnout. Naskočila tam jenom ta úvodní obrazovka s číslem modelu telefonu a konec. zkoušeli jsme to na všechny karty co jsme měli po ruce, kdyby náááhodou to nejelo jenom na tu její novou simku, ale prd, sekalo se to tak jak tak. Takže chudák holčička se těšila na novej telefon, a .. nic. Koupili jsme ho v hypertesku, takže mě čekal výlet.
A tak jsem ve čtvrtek ráno odjela na čtyři hoďky do školy do Bohunic, pak na dvě do školy do Jundrova, pak s telefonem do hyperteska, tam si ho vzali na reklamaci (svině. Místo aby mi vrátili love nebo dali novej telefon), no a když už jsme tam byla, tak jsem se zašla poptat, jak dlouho zabere měření oka na čočky (jako že bych si to nechala udělat hned, heh), tak slečna říkala, že je to tak na hoďku (takže jindy), pak jsem šla kolem nějakýho kšetu kde měli pásek za kilo, takže mám konečně zapínací pásek do všech kalhot, pak jsem šla kolem dalšího kšeftu kde měli kapsáče za čtyři kila, tak jsem si je vzala (a až za dva dný zjistila, že jsou opět menčestrákový, heh), no a pak jsem zjistila, že je skoro třičtvrtě na čtyři a že bych měla být s Honzou ve čtyři na Lenince na tréninku.
Jako, musim se pochválit. Cestu hypertesko-krpole-leninka jsem ve čtvrtek odpoledne před volnem i s vyzvednutím dětí dala za slušných 38 minut. Opičák a Biška si zkusili trénink capoeiry, Shaolina-Hanka je utáhla na hvězdy, který je baví a Honza pak nakonec skákal s ostatníma do žíněnky salta, takže ten byl nadšenej a jako že by to teda zkusil. Hihi.
Cestou domů jsme nakoupili něco k večeři, to už bylo asi půl šesté, doma to do sebe nasypali, taky jsme nasypali do pračky další sadu prádla, mě jsme nasypali na deset minut do vany, no a na sedmou jsme šli zase na trénink, tentokrát já s nima do kung fu. Docela sranda, ony všechny ty pohyby a kopy a skoky jsou de fakto všude stejný, jenom se jinak odráží a jinak dopadá a je to na různým prostoru a různě se kryje, takže si ze mně furt dělali srandu, jak jsem byla předkloněná a snažila se udržet na co nejmenším prostoru. A když si cvičili ty svoje sestavy (teda, někteří byli s těma holema trénovat jinde a Honza byl cvičen pro souboj proti meči, pokud jsem to správně pochopila), tak jsem se tiše pokoušela vyskočit z mostu na nohy. Eé, moc to nešlo.
Doma jsme dali dětem zase kus jídla a protože jsme šli na desátou do kina na Bonda, opustili jsme ty ubohé dětičky a odjeli. Dětičky se v době našeho odjezdu hádaly jako koně a Elika se mě pokoušela přesvědčit, že by šly na chvilku na internet (což jsem jim zatrhla, protože dobře víme, jak to funguje, když se sedí večer u internetu), nakonec teda psala, že se koukají (opět) na Team America. My jsme koukali na Casino Royal. Jako - usnula jsem jenom jednou a jenom na poměrně krátkou dobu, takže to docela šlo, asi. Ale mě Bondové neberou.

15. listopadu
Nedávno jsem se bavila s dětma o svatbě, nevim proč, a tak jsem se opět zeptala Bišky, proč tehdá tak brečela. A PO víc než DVOU LETECH jsem se to konečně dozvěděla: roztrhl se jí náramek. Ubohá holčička. Byl tam takovej zmatek, že jsem si toho fakt nevšimla a nemohla ji zachránit..

Třídní schůzky: dojeli jsme ke škole, dokonce zaparkovali nedaleko, zanechali děti jejich osudu na chodbě a rozešli se do tříd. Bišky paní učitelka je rozumná, nekecala dlouho a zásadní věci (jako třeba že se bude chodit bruslit a že děti jedou na školu v přírodě) řekla na začátku, což bylo hezké, protože jsem musela pryč. Taky jsme se seznámili s angličtinářkama prvňáků. Říkaly, že výuka tady těch prcků probíhá hlavně hrou a pomocí intuice, že se děcka učí jenom říkat slova a jednoduchý věty, což je logický, protože neumí pořádně psát ani číst, natož aby psaly v jazyce, kterej se jinak vyslovuje a jinak píše. Taky říkaly, že děti nedostávají vlastně žádný materiály a už vůbec ne psaný, jenom to, co si namalujou v souvislosti s textem, kterej říkají. No a na to konto se přihlásilo pár rodičů, že by bylo dobrý, kdyby děti dostávaly něco domů, aby se s nima jako mohly učit. Paní učitelka byla taková jako rozpačitá, ale nechala by se ukecat.. kdybych si nevzala slovo a neřekla, že si myslím, že je nesmysl dávat domů dětem, který neumí číst a učí se jenom poslechem, nějakej materiál, ze kterýho je budou rodiče jakože ´zkoušet´, protože to nejmenší, co se může stát je to, že jim zafixujou špatný návyky ve výslovnosti, a že rodiče by se hlavně u takhle malejch dětí do toho vůbec neměli motat, a že když už něco chcou, tak ať děcka donesou domů vybarvenej papír a řeknou rodičům tohle je yellow a tohle je cat a tak, a jinak nic. Rodiče na mě vytřeštili oči, co si to jako dovoluju, paní učitelka se zamyslela a pravila, že to je výbornej nápad a že mně děkuje.

Tak jsem šla do Eličeniné třídy.

Tam seděla paní učitelka něco řešila s nějakejma rodičema, a před třídou stála fronta asi patnácti jinejch rodičů. Tak jsem drze vlezla dovnitř, počkala až dořeknou větu, sdělila paní učitelce, že jdu z jinejch schůzek a jestli se probíralo něco zásadního, paní učitelka pravila, že jenomto, že děti mají ubohou domácí přípravu a zapomínají, a že na školu v přírodě se nejede, a dala mi seznam Eliky známek. Tak jsem odešla. Elika má na čtvrtletí TROJKU Z HUDEBKY. Protože psali JEDEN jakejsi test (v hudebce!) a ona tam měla asi čtyři chyby, a jiný známky tam nemá. Nechápu. Vtělocviku má například taky trojku mezi známkama, z BĚHÁNÍ, myslim. Jako že prostě ten čas, kterej měla na patnáctistovku, je za tři. Taky říkala, že se jim známkuje šplh (technika) a kotouly (technika). UÁÁÁ. No nic, nemůže bejt všechno super :-)

A tak jsem šla za dětma, protože už jsem měla vyřešeno. Děti šplhaly po konstrukci šatny a na zemi bylo rozlitý mlíko, který tam upadlo Bišce. Kubíček jetě trčel u Anky ve třídě, kde se řešilo, že nějakej kluk všechny furt mlátí, ale jinak dobrý, jinak jsou děti docela hodné. A pojedou na školu v přírodě, opět do Chorvatska.

Honza taky pojede na školu v přírodě. Do stejnýho hotelu jako Šišida, na Vysočinu, ale o týden dřív. Tentokrát jedou každej jindy, teda. Jinak prej si Honza někdy zapomene udělat úlohy a když se ho paní učitelka zeptá, proč je nemá, Honza odvětí, že neměl čas. On má někdy fakt neskutečný odpovědi :-)

No, a co dál: včera byl trénink, myslím, že mě přestala skoro úplně bolet ta páteř (asi to bude i tou novou supržidlí), a Ivan měl zas zápich. Řešilo se, jak to bude s tréninkama přes vánoce. Většina organizační komunikace probíhá v angličtině, aby to chytal Ivan, a tak se domlouvalo, že vlastně přes týden není žádný extra volno, tak by asi mohy tréninky bejt. A že teda jako jo, budou vánoční tréninky. Ivan se tak podíval na kohosi, a říká: "Christmas training! I have a present for you! Martelo!" - a kopl mu těsně před ksichtem. Večer jsme se tomu v boxu se Sványm řezali jak paka, protože to jednak bylo vtipný a jednak jsme se ožrali. Ech, to jsem vlastně nechtěla psat :-)

13. listopadu
Středa: ano, skutečně jsme vrátili vysavač! Byli jsme večer na Botance, provedli předběžnou domluvu na Zvratku, podívali se na TELEVIZI (ten přístroj je neskutečnej. Zdroj naprosto ujeté zábavy) a narazili na téma vánoce (zdá se, že skutečně budou..).

Čtvrtek: nejeli jsme do Ikeje. Já jsem neměla ani jednu školu. Přesto jsme tak ňák nestíhali. Ani nevim jakto, ono se furt něco hrne. Všichni kromě mě byli večer na tréninku.

Pátek: celej ten pod tlakem, na odpoledne jsme měli plán konečně tu Ikeu. Dětem se na odpoledne přestěhovala výtvarka, z přístího týdne, takže jsme vezli prcky na čtvrtou tam, s tím, že jak se budou vracet domů, budem v Ikei. Hovno. Děti už byly doma a my jsme teprve vyráželi. Asi v šest. Samozřejmě jsem doma nenašla ten papír, kde jsem měla přesně rozkreslený, jak ta skříň bude vypadat uvnitř, takže jsme to museli řešit až tam. Napřed jsme hledali skříně, pak jsme je našli, pak jsem počítala šuplíky a malovala, pak jsme čekali, než doběhne fronta na slečnu, která nám řekne kde co je, no prostě ještě než jsme vůbec začali nakládat ty desky, bylo čtvrt na osum. Pak jsme je neměli na co naložit, páč tam nebyly vozíky na veký náklady, takže další zpoždění, pak jsem přihodila ještě židli do práce (mimochodem luxus, miláček mi t složil Akorát si musim uklidit stůl, páč to má i područky, a já ted nedošáhnu na pičítač, kterej je na jediným vlným místě na stole, ech).. takže jsme házeli věci do eltéčka někdy těsně po osmé, ještě se stavili v glóbusu pro pizzu k večeři, nechali eltéčko i s nákladem ve firmě, vzali si svoje auto a dojeli slavnostně v devět domů, abysme mohli dát dětem večeři. Pak vlastně ještě miláček jel na nějakej večírek do města, jsem ho tam vezla, ale byla jsem rozhodnutá, že budu večer pracovat, páč toho mám zase moc :-/ ale nakonec jsem dojela o půl jedenácté domů, vlezla do postele, vzala knihu, po třech stranách upadla, usnula, vzbudil mě miláček o půl druhé, když volal, že teda dojede autobusem, no a bylo.

Sobota: protože jsem šla spát nezvykle brzo, byla jsem před devátou ready, takže prádlo, nádobí, kuchyň, bordel, auto, naskládat, kočky -- no a to bylo těsně před dvanáctou, probudil se miláček, tak jel na smeťák se mnou, cesotu zpátky jsme koupili maso, udělali oběd, děti mezitím vyházely obsah skříně, šli jsme do firmy, poodemykali, vzali eltéčko, pozamykali, odvezli domů, odnosili věci (já na začátku naplocho sbalené skříně těžké jak prdel: bacha, tady je hovno, ať do něj nešlápneš. miláček na konci téže naplocho sbalené skříně těžké jak prdel: já ho nevidim. já (cestou dolů, bez skříně): divej, tady. úplně luxusní kočičí hovno. dávej bacha, ať do něj nešlápneš. miláček: hm, jo. já na začátku dalšího dílu skříně: tady je někde to... jo. mám ho. kurva.), odvezli auto zpátky, poodemykali, pozamykali.. A byly čtyři, nebo tak nějak. A začali jsme stěhovat starý skříně ven z pokoje a stavět nový skříně a Serena pomáhala a děti taky.. a pak bylo sedm, tak jsme se na to vybodli, šli se najíst, děti se koukaly na film, a my jsme šli na trénink.
Nojo, všichni v sobotu chlastají. Jenomže miláček ve čtvrtek přišel z jejich tréninku s tím, že v sobotu můžem jít do sokolovny s místníma capoeiristama, že tam byla Hela a Miki a Kuba minulej týden a že se skáče. Tak jsme si říkali, že to zkusíme. JENOMŽE. Chlapci, místní capoeiristi akrobati, navrhli, že napřed se dá společnej trénink jakože podle nich a pak si bude každej dělat co chce. Po brutálním rozcvičení (mj. jsem nesla na zádech stokilovýho borca, hehe, nevim jak miláček) proběhlo pětadvacet minut capoeira základů. Já su zvyklá, mě to neva. Díky Ivanovi mám stehna jak šutry a jsou mi malý rifle. Ale chudák miláček nemoh slízt při odchodu ze schodů. Hehe.

Neděle: tam se mi to trocha nahromadilo. Měli jsme na desátou trénink, protože Ivan měl v sobotu večer budo show v Kremsu, tak aby stihl dojet. V šatně se holil a čistil si zuby, dost vyřízenej, ale dal nám to sežrat. Taky padla informace, že úterky budou maculele a soboty akrobaci. Ano. Skákali jsme do žíněnek. Takže vim, že se umím odrazit natolik, abych udělala salto dopředu a dopadla na nohy, ale úplně stejně vim, že potom du na rypák, takže to riskovat na holé podlaze nebudu. To přijde. Taky jsme zkoušeli salto dozadu. Samozřejmě s pomocí. Takže vim, že když dopadám, tak musim pokrčit nohy a né sebou plácnout jak žaba, protože jsem si dala pěknou jebu do zad (au). No a protože odpoledne bylo brněnský budo show, všichni se chystali, že tam půjdou. Ivan pravil, že kdo má kalhoty, ať jde taky, dělat atmosféru (ENERDŽÍÍÍA!), a tak jsem se rozhodla, že půjdu taky, říkejte mi vtěrka, kufry mám za dveřma.
Po tréninku jsem šla (se Sványm, kterej jel k rodičům, takže se svezl se mnou) kupovat dárek pro strýca Forala. Teda, druhej dárek, protože první dárek malovaly děti. Nakonec jsme vlezli do obchodu s čokoládou. Uáááááááá. Nojo. koupili jsme čokoládovou formuli, a sobě jsme koupili čokolády :-) doma miláček s dětma skládali skříň, protože jsou šikovní, pak jsem ostříhala Opičáka, a ehm obarvila, děti se umyly, miláček se umyl, nabrala jsme benál (ech. Málem jsem do toho nalila špeciál, ale naštěstí jsou ty pistole jinak velký, takže to nešlo, tak jsem zjistila, že né že je pistole špatná nebo nádrž rozbitá, ale že jako ehm vedle), odjeli jsme do ČéHáčka, předali strýcovi Foralovi dar, já jsem tam všechny zanechala a jela zpátky do Brna na tu show.
Vůbec nevim, kdo tam vystupoval, krom nějakejch borců s praporama, který jsem viděla, protože jsem to strávila s umělcama v šatně a tvářila se jako že k nim patřím ;-) Byli tam lidi z celé republiky, Československé, Ivan byl nějakej přejetej, chudák, ale vystoupení prej super, že diváci tleskali nejvíc, hned po brejkařích (což je jasný, byli to ti samí co jsme je viděli před třema týdnama u nás, mazec hošani), ENERDŽÍÍÍA snad byla, a já jsem se zase nabila na dva dny dopředu.
A jela jsem zpátky na oslavu. Strýc Foral krájel dort, všichni už byli slušně nalámaní, Biška chodila co tři minuty na záchod, protože se všichni nalejvali pitím, Honza využil situace (nebyla jsem tam) a vypil asi padesát koal (kokakoloidní pití nemůžou, skrz ten kofein), tlamy byly taky pěkně rozjetý, takže se nakonec koukali ještě na asi hodinu suprstár (Leošek! Leošek!), než Honza usnul na stole, a pak jsme jeli zase domů. Uložila jsem děti do postelí, ty okamžitě vytuhly, a jela jsem zase zpátky.
Naprostá většina příromných už byla dobře nalomená, takže jsem si jako jeden z asi celkem tří střízlivých (Denisu počítám za jednoho ;-) ty kecy strašně užívala, strýc Foral zpíval píseň Buďme veselí, stále a vždycky, zazpívejme si - třeba po.. jánevimjak, mně se konečně povedlo to natočit na videjo, takže se snad naučíme několik z asi osmi set slok, kterými ta píseň disponuje, a .. no, jeli jsme domů někdy po jedné hodině.

Teda, musim říct, že tenhle víkend, o kterým jsme si mysleli, že bude ´volnej´, byl cokoli jinýho, jenom ne tohle. Neudělala jsem ani kousek práce (myslim za prachy), takže to přijde tenhle týden v noci, ale stálo to za to. Fakt že jo. (Eště kdyby mě tak přestala bolet ta páteř.)

JO! Dneska jsou třídní schůzky. Čtvery. Podle toho, co říkají děti, jsou všechny důležitý. Jedna z výhod toho, že děti chodí dojedné školy je to, že chodí do jedné školy. Jedna z nevýhod toho, že děti chodí do jedné školy je to, že.. mají třídní schůzky zároveň. No. To dáme. Jsme DVA. (To se šťastně chlubim, to si nestěžuju.)

9. listopadu
Stručně z víkendu: v pátek jsme po dalším z nabitých dní odevzdali navečer děti (teda, napřed jsme samozřejmě museli sbalit sebe na slavnostní galavečer, tudíž najít, vyprat a půjčit oblečení a obutí, taky najít, vyprat a sbalit oblečení na víkend pro děti a pořešit kočičky) a odjeli do města, kde jsem si potřebovala koupit podprdu, protože.. prostě do šatů. Bratr nás hodil na konečnou, jeli jsme AŽ DO MĚSTA tramvají (zážitek), šli do Vaňkovky (jo. Oba, a s bundama), vlezli do podprdárny, já jsem se sklonila, že si nějakou vyberu, a nade mnou se ozvalo: "Copak hledáte, mladý muži?" .. Když se drahý začal hihňat, pochopila jsem, že to bylo na mě.
Nakonec jsme zakoupili podprdu a dokonce i punčošky, ty jsem tam prostě nemohla nechat, prošli městem (bylo tak nějak sedm), koupili ještě dětem chlupatý fusky na spaní a dorazili do boxu, kde jsme se plánovali tak do desíti kvalitně vybourat a jet spát, protože jsme měli vstávat v pět ráno. Kvalitně se vybourat do desíti se nám povedlo. Spát jsme šli nakonec asi ve dvě, nikdo neví jakto, ale prostě jsme tam zůstali všichni nějak dýl a všichni jsme se nějak zpražili.

Sobota probíhala ve znamení dálnice. Prostě jsme seděli celej den v autě a jeli. Bratr řídil, protože nám oběma by sebrali papíry jenom za dotyk volantu. No a protože jsme furt jeli, tak jsme tak nějak moc nejedli, tak jsme měli hlad. Velkej. Ani bratrovo svezení po závodní trati nás neuklidnilo. Když jsme se ubytovali v hotelu v Trevíru (jo, ten Trevír: vůbec mi nedošlo, co je vlastně Trier zač. Až teprve v tu sobotu cestou tam jsem se zamyslela, a ejhle. Z Trieru je to do Lucemburska coby kamenem dohodil a zbytek došel, městem protéká řeka Mosel.. a jsme doma. Tady žil Balduin, sem jezdil Karel IV., odtud odjížděl Jan Lucemburský, tady roste víno.. no prostě jsem si opět šlápla na půdu, kde přede mnou kráčeli mí oblíbenci. A mimochodem ta trasa, co po ní vede dálnice, po které jsme jeli, se jmenuje Via Carolina. A mimochodem ta trasa, po které jezdíme do Itálie, vede přes Tyrolsko, a ta Itálie, co se po ní pohybujem, patřila kdysi tomu Karlovi. Nojo, znamení. --- Kde jsem to skončila?), zjistili jsme, že večeře bude až v devět a teď je není ani šest. Kuchli jsme přivezenou bábovku, vyrazili na bleskovou procházku městem, vrátili se, vlítli pod sprchu, hodili se do gala a vyrazili na slavnostní večírek. Projevy byly nekonečný, předávání bylo veselý )polovině lidí popadaly trofeje a rozflákaly se), a večeře byla SKVĚLÁ. Sežrala jsem asi tři talíře kdečeho a pak jsem to zabila geniálníma palačinkama s tvarohovou náplní, politýma vanilkovým krémem a čokoládou a posypanýma jakousi horkou lesní směsí, v níž převažovaly maliny, a začalo mi být dobře. A hned potom špatně :-)) Někdy kolem půl jedenácté jsem neudržela oči otevřený na víc než dva milimetry po dobu delší než dvě sekundy, takže jsem šla spát, takže nevim, co tam chlapci vyváděli.

Neděle probíhala ve znamení dálnice. Teda, napřed jsme se výborně nasnídali. Hotelový snídaně jsou super, to mně nevadí jídlo (nemusim ho dělat, a hlavně, nikam nemusim za tři minuty vypadnout), takže jsme se napráskli.. a odjeli. Protože jsme vyráželi relativně brzo, říkali jsme si, že se stavíme v Sinsheimu, což je letecko automobilový muzeum techniky nedaleko dálnice. Stavili. Taky jsme se tam najedli. Teda, ne v muzeu, ale v BurgerKingu, a jako dobrý, a pak jsme šli na letadýlka. Část expozice je venku na volně přístupné ploše, ale většina je samozřejmě uvnitř v halách. Ta prohlídka je na celej den minimálně a samozřejmě se tam platí vlez, my jsme měli asi tak hodinu čas, takže nám stačilo projít venek, skočit dovnitř do shopu koupit něco pro děti a Tenisku, omrknout pár letadýlek a zase jsme mazali domů. A protože jsme seděli v autě už druhej den, jednak nás bolely záda a břicha, a jednak jsme začali vymejšlet krávoviny. Takže jsme si přivezli dvě básně:
První je ode mne:
Rokycany, Rokycany
Rokycany, Rokycany.
Druhou složil bratr:
Tam, tam,
do prdele ham.
Kromě toho, že jsem si v polovině Německa uvědomila, že jsem svou a bratrovu občanku viděla naposledy u hranic s Lucemburskem a od té doby už ne a je to docela doba, a na to konto si ze mě chlapci dělali srandu, že si mě nechaj na hranicích a dětem budou muset říct nějakou hezkou story, kde jako maminka je (bratr měl náhodou sebou i pas a miláček si svou občanku schoval k sobě), se nic zvláštního nestalo. (Občanky jsem našla v kapse od kalhot v kufru.) A tak jsme tady a tady jsou ještě jednou ty fotky.

8. listopadu
Ještě jsem nic nesepsala :-) .. zato to vypadá, že konečně koupíme tu skříň pro děti, trochu to doma uklidíme, probereme výbavu na hory a vrátíme ten půjčenej vysavač.

7. listopadu
Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem, všude
v ulicích je všechno rudé..

Nojo. Nějak neni čas. O víkendu jsme byli na vyhlášení ME v Trieru, což je vlastně Trevír, což je pro mě zajímavý, což popíšu později, takže můj běžný skluz se posunul o další dva dny. Já jenom jako že.. žiju.

3. listopadu
Nejlepší je, když začne zima včas. Třeba na začátku listopadu. To se potom člověk ráno probudí do sněhu a je mu o milión procent líp než večer. Venku nám normálně krutě chumelilo, na silnici sníh, tralalá, konečně se můžeme pořádně oblíkat. Elika zůstala doma, protože měla včera opět horečku, naštěstí neblábolila, ale spala dole, kdyby něco, teď už jí není tak blbě, takže sedí v punčocháčích, teplákách, dvojích ponožkách, tílku, triku, mikině, mikině a svetru pod spacákem u počítače a visí na internetu. Někdy před deseti dnama tam našli ptáčka, kterej mě opět po letech sejmul, a zhruba tou dobou přišla Elika s tím, že našla "tu Pictandulu, ale je tam ženská s pórkem, ten je normální, ale ona je jakási divná a navíc má obří kozy". No. Akorát ten link teď nemůžu najít.

Včera se mi povedlo férově zašprcnout počítač, ale na dlouho. Hlavně že vim, čím, to je - bylo toho na něj moc. Tak jsem zjistila, že nemám počítač vhodný pro svou práci, tohle není všechno, co běžně potřebuju :-/

2. listopadu
Vono je to vlastně celý tak ňák ze života naší rodiny, co?

Dneska jsem se ráno probudila, podívala se z okna a zjistila, že je nasněženo. Juchů! Konečně! Venku je krásně! .. Ovšem radost mi zkalil pohled na silnici před barákem, kde se ploužily auta ukrutně nízkou rychlostí. Protože jsme potřebovali dojet včas do školy a do školy, vyrazili jsme brzo. Brzo. Fakt brzo. Odebrala jsem klíče od auta miláčkovi (měl je v kapse, hihi), vyjela z garáže, najela na zasněženou silnici podél kolejí a testla gumy. Nepřezutý. Docela drží. (Přezouvat jsme chtěli celej tento týden. Nenašel se pro nás volnej mechoš.) V zatáčce k nádraží to sice moc zatáčet nechtělo, ale to bylo tím ledem. Pohoda. Dojela jsem k hlavní silnici. Furt pohoda. Tam ŠTRÚDL jak prase. Zařadila jsem se. Při rozjetí ondatra blikala jak o život. To bylo tím ledem. Pohoda. Jeli jsme dál. V tom štrúdlu. Na dvojku. Přes naše městečko, do kopce, furt třicet. Proti nám fronty, auta ve škarpách. To bylo tím ledem. V České jsme potkali v protisměru bratra, an nám vykloněn z okna jeho čtyřkolky zuřivě mává. Zamávali jsme mu též. Po asi sto metrech jsme se museli zastavit, protože štrúdl se zastvil taky. Taky mi zazvonil telefon. Volal bratr. Nemával na nás proto, že byl rád že nás vidí, ale proto, že nám naznačoval, že se nemáme namáhat jet vpřed, ale vrátit se. Štrúdl totiž končil v tom místě, kde jsme stáli, a dál se nejelo :-)

A tak jsme se otočili, hodný pán ve štrúdlu jedoucím opačným směrem nás pustil, a jeli zase domů. Do školy jsem se dovolala, tam paní říkala něco ve smyslu, že polovina učitelů taky nedorazí, do školy jsme se nedovolala, dojeli jsme do práce, vystoupili, šli do práce, blablabla, do školy jsem se dovolala, studenti ani dvacet minut po začátku nebyli přítomni, čili tam nejedu ani na tu desátou, kdo přijde, půjde vedle do skupiny, všechno pošlu mejlem, tradá.

Jinak teda musím říct, že ondatřička se i na letních gumách na ledovici chová výborně. Ale radši přezujem :-) (Bratr, kterej má čtyřkolku, též na letních, si celou cestu strašně užíval a jezdil dveřma napřed, nicméně přezuje též. Páč tím autem pojedeme pozítří skoro do Lucemburska, hehe.)

Sněží!

1. listopadu
Ze života naší rodiny:

V sobotu jsme šli s dětma do kina. Teda, vlastně jsme napřed jeli na oběd do Glóbusu a pak na chvilku ven a pak teprve do kina. Důležitej je ten oběd. Měli jsme hlad. Jenomže. Hodila jsem prádlo do pračky (myčka a pračka jsou super vynálezy, dělají samy to, co jsem dělala já, a já můžu s dětma do kina ;-) ). Naše šikovná kočička si po nějaké době praní vlelz aopět do vany, kde ji mooooc baví hrát si. Nějakou náhodou, nevímjakou, jsme se v naší koupelně s použitelnou podlahovou plochou cca 1m čtvereční sešli všichni. Asi to bylo tím, že kočka si hrála s vypouštěcí hadicí od pračky.. nevím. Každopádně jsme v té koupelně byli VŠICHNI asi dvacet minut, protože jsme čekali, kdy pračka začne vypouštět a kočku spláchne. Byli jsme hladoví. Pračka nakonec spláchla kočku ve chvíli, kdy jsem si šla měnit obvaz. Čili jsem to neviděla, ech.

Jinak, kočička nám likviduje vybavení domácnosti.

Apropós, obvaz. Koupili jsme mi novej nůž, moc jsem ho chtěla. Dva dny jsem s ním krájela bez potíží. Pak jsem krájela pomeranče napůl.. a překrojila jsem si ukazováček. Krev všude kolem, děti nosily obvazy a kapesníky a já jsem je mezitím poučovala o tom, že když něco krájí, mají to mít a prkýnku a ne v ruce.

Jo a do toho kina jsme šli přes Svoboďák. Je nově spravenej, jsou tam kašničky, ze kterých se dá pít (někteří na to pusou dosáhnou, někteří hůř) a taky se z nich dá cákat, na což tam přišel Kubíček nebo děti, nevimkdo, každopádně vyklidli prostor kolem kašničky pěkně.

Dneska jsme jeli s miláčkem z oběda. Před hospodou nám na přední okno auta usedla vosa. Rozjeli jsme se. Vosa stále seděla .. zkrátim to, do práce to bylo cca 8 km, v jejichž průběhu jsme jezdili do kopce z kopce po rovině, foukalo, rychlost se pohybovala mezi 0 a cca 80 km/h, a vosa stále seděla na předním skle. Když jsme zastavili před barákem, vosa upustila nějakou vodu, natáhla si nohy.. a odletěla. Nechápu.

TOHLE JE ABSOLUTNĚ NANIC

LISTOPAD, MĚSÍC BEZ ZASTÁVKY