31. prosince
Časovým požadavkům musí být učiněno zadost. Tedy:
Třicátého prosince, což byla sobota, jsme vstali asi ve dvě. Odpoledne. Děti prej v deset. Celej den byla.. no, mlha.. šero bylo! Takže jak jsme plánovali uklidit, aby silvestrovská návštěvamohla sedět v klidu u stolu a jíst, tak to.. nevyšlo. Páč se mně/nám nechtělo. Zato Elika, nejšikovnější ze všech Elik, donutila ostatní, aby jí trošičku pomohli s uklizením nahoře a provedla nejhorší debordelizaci. Taky jsme byli nakupovat na vepřoknedlozelo. Teda, měli všechno krom knedlíků.. pro ty jsme museli jinam. Někdy navečer jsem uklízela i já, a protože to umim jenom s barvou na hlavě, mám nový vlasy ;-) Večer jsme zajeli na chvilku do boxu, a protože všichni stálí osazenci byli už někde chlastat (koneckonců stejně jako v pátek, kdy jsme strávili tamtéž příjemný večer s Laďou a Kosmickým), opila jsme se jenom já a sestra, Face rozhodně ne, Chundeláček řídil a Marťa tankovala a blbla.
Jednatřicátého prosince jsme chtěli vstát brzo, abysme mohli uklidit a v klidu na třetí hodinu upéct to maso a tak. Nakonec to dopadlo výborně, do úklidu kuchyně, abysme vůbec měli kde dělat to maso, jsme se pustili někdy kolem poledne (v klidůůů), já jsem v záchvatu (a bez barvy na hlavě!!!) vydrhla i kuchyň a koupelnu nahoře, a tak jsem pro Páju, Evu a Šakala jela o půl, ne na půl. Takže když už jsem je měla v autě a na cestě k nám a přijížděli jsme ke Glóbusu, kde chtěli koupit něco dětem, zdálo se mi nějaký podezřelý, že proti nám jede vác aut než za náma a parkoviště je prázdný. Dělala jsem si chvilku srandu z toho, že by to byla pěkná podělávka, kdyby zavírali ve tři, páč bylo tři šest, v klidu jsem zaparkovala na prázdným parkále, vlezli jsme dovnitř .. a tam mě samozřejmě humoty přešly. Fakt ve tři zavírali. Zkusila jsem se protlačit přes hlídacího kořínka ve vchodu do hypersupermarketu, ale byl tvrdej. Nepustil. Tak jsem zkusila o pár metrů dál projít mezii pokaldnama. Tam mě zablokovala zuřivá prodavačka. Ale přece se nevzdám, když už v tom kšeftě jsme, tak jsem ušla dalších pár metrů, spatřila pochutiny, jež jsme plánovali zakoupit, na slečnu za jednou pokladnou vychrlila, jestli by byla tak laskává a nchala mě projít jenom pro tamty čtyři kuličky, vlítla jsem tam a už jsme je platili. Prodavačka, co mě chvilku předtím vyhodila, byla vzteky bez sebe, chlap u vchodu se taky díval divně, Pájka se mi smál, ale já a moje oranžový letní šaty, černý menčestráky, chlupatá vesta a oranžová hlava jsme byly spokojené.
Miláček upekl maso naprosto výborně, zelí bylo naprosto
výborný a knedlíky byly
naprosto výborný, takže všichni byli spokojení, jak Šakal,
co teď vypadá jako buzna Nedvěd, tak Pája s přítelkyní
Evou, a mohli jsme se pustit do sportu. Totiž, jaksi, než chlapci dokouřili,
sedly jsme si k plejstejšnu,
vysvětlila jsem Evě co se přibližně mačká (samozřejmě ne přesně, že, to
by mohla Kristýnce ublížit ;-), a už se to tesalo. Odpoledne bylo (obzvlášť
pro mě) docela nabitý, protože když jsem (call me Christie Monteiro..)
zrovna nikoho nemlátila (nevim proč všichni fandili vždycky tomu, kdo
do Kristýnky kopal a mlátil pěstma, nikdy jí..), probíhaly normální organizační
domácí věci posledního dne roku - děti totiž jely do České. Mimochodem,
Pejka je úplně vyřízená ze střílení, tkaže dostala uklidňující prášeček.
Když jsme s dětma přijížděli, pěkně se motala. Když jsem za hodinu a něco
odjížděla, Pejka spinkala na gauči a vypadala pěkně fet. Můj návrat domů
byl kvitován s povděkem, hned se na mě vrhl Pája a s výkřikem "Poď,
napřed ti dám do huby já a pak Šakal" mi podával ovladač. Za pět
minut smutně volal Šakala, že ho Kristýnka zbila, ať jde zachránit čest.
Ovšem na Pájovu obranu musím říct, že to nebylo tak jednoduchý jako s
Šakalem :-)
Když jsme je pak večer odvezli domů/k sestře, vrátili jsme se s Chundeláčkem v klidu k tývý, otevřeli si flašku šampusu a mlátili se sami. Na palcích už mám asi nějaký mozoly, nebo co, protože mně už nebolí tak moc a ani nejsou fialový :-) Druhá flaška nám vyšla přesně na půlnoc, takže idylický poslední večer roku proběhl ničím nezkalen, s kočkami na klínech a ovladači v rukou :-)
BONUS:
- někdy v týdnu i sněžilo
(to je ta Chundeláčkova nová bunda)
- Poslední den roku jsme se dozvěděla, že má přijet i Jája a Biži, a snad
i Mates. Totiž přiletět. Jenomže v Brně byla svinská mlha (fakt, u nás
bylo vidět tak na třicet metrů i ty blbý mlhovky..), a tak jejich letadlo
prostě nepřistálo v Brně, ale v Praze. A ne kolem páté, jak mělo, ale
mnohem později. Takže nebyli v šest doma, jak zněl původní plán, ale někdy
kolem osmé v autobuse z Prahy do Brna. Nakonec prej skončili i se Šakalem
ve Čtrnáctce.
29. prosince
Naprosto zmatené obrazové zpravodajství je zde! i kočičky dostaly dárek, zde Šimon I děti mají vlastní stromek I Serena a vánoční myš I moje nová kudla od Vítka I ..sem se mně úplně samo napsalo můj starej, ale ve skutečnosti je to můj miláček, jak ležel ubožáááčéééék asi třičtvrtě hodiny v kuchyni na zemi a nemoh se hnout, a přísáhám, že tentokrát jsem nečarovala I miminy už jsou doma I děti pod naším stromkem I Anka na Botance I Elika na Botance I Biška na Botance I Honza na Botance I dál jsem se zatim nedostala.
A nyní stručné zpravodajství z terénu.
Chtěla jsem si koupit bubínek, abych mohla obtěžovat okolí luznými zvuky.
Ale náš hon za bubínkem jaksi.. nevyšel. Místo toho jsem koupili miláčkovi
bundu, takže Chundeláček je krasavec ještě větší než předtím a je lépe
si jej hlídat, aby ho někdo neukrad.
Úspěšnější jsme nakonec byli na lovu Tekkena5*, po dvou dnech úmorného
shánění (a to především fyzicky po naprosto vykradených kšeftech, pozor!)
jsme tu bojovku dotáhli dom, a juchů. Kristýnka* už mlátí školačku*, a
mě bolí palce*.
Děti si na Silvestra objednaly dvě flašky šampusu. My máme o program postaráno. Totiž, krom toho že bude Chundeláček vařit pro šakala, Pájku a Evu, a teda pro nás, tak strávíme romantický večer před televizí (již jsme si zapůjčili od sestry, ježto PS2 jede přes bednu) a budem se mlátit.
* Tekken, hra na konzoli PlayStation2, verze číslo 5.
Spočívá v tom, že hráč si lapne do ruky ovladač a především palcem ovládá
bojující postavy. Kristýnka je Christie Monteiro, capoeiristka, která
nastoupila místo Eddyho (viz předchozí díly ;-), školačka je Ling Xiaou
(nebo jak). Palce mě bolí z toho, jak jsme s Kristýnkou mlátily Chundeláčka
se školačkou - a koneckonců i Chundeláčka s ostatníma postavama. Jak jsem
pochopila princip toho bojovýho sportu, už ten ovladač nemačkám random,
ale systematicky kopu lidi do koulí hlavy. Eééé.
27. prosince
Je po vánocích, totiž po kladení dárků, je po večírku, je po tanečkách.. A nyní stručné zprávy:
třiadvacátýho jsme zvládli vyložit dvě aut a odjet na vánoční botanku skoro včas, vraceli jsme se jenom jednou (fotky později), miminy jsou doma (fotky později), miláček čtyřiadvacátýho upad pod myčku a tři hodiny se nemoh hnout (fotky později), ale všechno jsme/jsem stihli/a, vánoční večírek v charlies proběhl, opět jsem nepila (fotky později), druhej den jsme prospali a prohráli na plejstejšnu (TM Vítek, fotky později ;-), pak jsem od půlnoci do šesti do rána tancovala v Tabarinu (fotky nebudou, protože kdo by to fotil, a ehm já v Tabáku, to se hned tak nevidí, a eště aby měl někdo důkazy), pak jsem celej den spala, no a dneska se už žije, tjádydá, fotky později :-)
23. prosince
Jak jsme byli na horách. (Tentokrát vyjímečně časově posloupně!)
V sobotu v šest hodin večer (šestnáctýho) jsme s
Vítkem a miláčkem přijeli z nákupu, na kterej jsme se stavovali cestou
z města, odkud mě vezli, a Líšně, kam jsme vezli šakala. Sbalený jsme
na nedělní desetihodinově ranní odjezd neměli nic.
V sobotu o půl deváté večer byly komplet sbalený děti. Do jedné fifinky.
Velké.
V sobotu kolem jedenácté večer jsme byli takřka kompletně sbalení i my
dva, ručníky, plavky, měli jsme najitý rukavice, brýle a šály a začali
jsme lovit boty.
V neděli před devátou ráno jsme se vymotali z postelí
a začali skládat
věci do aut. V neděli kolem půl jedenácté jsme měli věci v autech, jak
našem,
tak Vítkově.
V neděli v jedenáct byly kočky, křečci a myši nachystaní na pobyt o samotě
a my jsme komplet sbalení a naskládaní v autech jeli
na městský úřad hodit nějakej (důležitej) papír do schránky, a v jedenáct
deset stáli znova před barákem, protože miláček
zapomněl v nabíječce telefón. (Hehe. On, ne já!)
Ale pak už jsme fakt vyrazili. Směr Uherský Hradiště a Hrozenkov, protože
jsme to jednak vyhodnotili jako nejrychlejší cestu
a jednak jsem tama chtěla jet já ;-) Kdesi u Uherskýho Brodu jsme nalili
do ondatřičky devětadevadesátku blů oktan, protože stále jenom asi o čtyřicet
halířů nalitr víc než klasika pětadevadesátka a ondatřička si lepší benál
zaslouží, z nás jsme vylili něco.. no.. prostě jsme se vyčurali, a vyrazili
přes hranice. Před přechodem jsme si přibrali do auta Anku, která jela
s Vítkem a dělala kameramana a baviče, a za přechodem ji zas přeložili,
poniváč v občance ju mám napsanou já a né Vítek, a projeli kolem regulérního
bači, kteej pásl na polu u silnice ovce, nekecám. Viděli jsme je všichni,
ale fotit nestihl nikdo.
Podle viamichelinu vede z Trenčína až kamsi do Popradu dálnice.
Ve skutečnosti je dálnice hotová jenom kousek za Trenčín a potom až před
Liptovským Mikulášem, takže ta dálniční známka, co jsme ji kupovali v
Trenčíně, až tak nutná nebyla, mj. proto, že jsme měli na okně známku
ještě z června, když jsem jela do Blavy na Depeche :-)
Do Donoval
jsme dorazili o zhruba hodinu později, než jsme plánovali, teda né ve
dvě, ale až ve tři. Cestou jsme v Ružomberku (kterej vypadá skoro stejně
jako před dvaceti lety, kdy jsem tady byla naposledy, nezměnilo se nic
kromě všudypřítomných reklam - a to jako fakt, Slováci maj reklamy NA
VŠECHNO a VŠUDE - a barvy řeky. Ta už je jenom normálně špinavá, barvičky
zmizely. Zato smrad zůstal) potkali policejní
oktávku, která málem spadla do řeky - když jsme jeli kolem, stálo nabouraný
auto přes půl silnice a v řece bylo napadaných dobrých deset metrů zábradlí.
Uzoučkou cestičkou jsme dojeli
až k chatě,
která ve skutečnosti vypadala ještě líp než na fotkách. Sníh samozřejmě
nebyl skoro nikde, teda, kolem chaty jo, protože je ve stínu lesa, ale
na svazích rozhodně ne. Přivítala nás paní pronajímatelka, no, dáma zhruba
mého věku, ehm, všechno nám ukázala,
včetně fotek jak loni touhle zimou bylo sněhu po okna (hrubě přes dva
metry), děti dostaly medvedě, a my jsme utrpěli šok. Chata, co chata,
domek!, je naprosto luxusní
místo, kde může úplně v pohodě fungovat, bacha, jedenáct dospělých
lidí, nebo devět dospělých a čtyři děcka.
Děti získaly celý podkroví,
kde se rozmístily
takřka bez hádek - mohly si totiž vybrat
z celkem sedmi (až devíti) samostatných postelí. Kromě postelí
měly dispozici obrovskou televizi a dvd přehrávač, sadu proutěných křesel,
stolek, normální jídelní stůl a židle, a v neposlední řadě strašný kvanta
prostoru.
My dole jsme se podívali do pokojíku, po kratší debatě se rozhodli, že
budem všichni tři
spát v jedné obrovské dvojposteli, Bif neměl problém, protože tomu paní
nachystala KOŠÍK
na spaní, i s polštářem (na kterej mu Vítek natáhl růžovoučkej ručník),
a začali si vytahovat věci. Napřed jsme si udělali vánoce,
protože Vítek dovezl dětem každýmu batoh narvanej fidorkama, tatrankama
a podobnýma nesmyslama, a jako bonus inteligentníma plastelínama a různýma
hrama.. a plejstejšnem.. a najedli
jsme se.. a pak chlapci začali zprovozňovat krb.
Přesněji řečeno, pokusili se zprovoznit krb. Éééé, nešlo to, jaksi. Ať
lomcovali s páčkama jak chtěli, nepodařilo se jim otevřít dvířka..
Pondělí pro nás znamenalo jediné: NIC NEMUSÍME!
A tak jsme vylezli z pelechů
někdy o půl jedenácté, něco malého pojedli a vydali se na výlet
do blízkého
okolí. Ujistili jsme se o tom, že sníh
skutečně NENÍ,
a to nikde, nakoupili domácí máslo
a obchodový mlíko a šunku, pokecali s místní kočkou,
zjistili, že za dva měsíce tady bude dvakrát
tolik baráků co teď, a vydali se domů. Ovšem! abychom nemuseli obcházet
les, protože silnice vedla jaksi klikatě a složitě a my jsme líní, šli
jsme zkratkou.
Přes sjezdovku.
Na mapě
sjezdovek a vleků jsme si našli, že k našemu domečku se dostanem rychleji
přes les,
kudy vede pěšinka, a tak jsme se ji vydali hledat. Miláček něco
jako pěšinka našel, zavolal nás, vlezli jsme do lesa. Pěšinka se po pár
desítkách metrů rozdělovala na tři. Jedna vedla směrem k té silnici, které
jsme se chtěli vyhnout, jak jsme po chvíli zjistili. Druhá vedla úplně
do řiti, a třetí vedla.. no, do lesa.
To byla ta, co se mi líbila nejvíc, protože jsem se domnívala, že nás
přivede na lesní cestu vedoucí k našemu baráčku. Miláček se domníval,
že tato cestička vede hluboko do lesa a sežerou nás medvědi a vlci. Naštěstí
ho neslyšely děti, jinak by za náma nešly. Taky tuto myšlenku naštěstí
nerozvinul chvíli předtím, kdy se vydal do lesa Vítek, aby prozkoumal
cestičku která vedla.. do řiti. No nakonec jsme dorazili v pohodě.
Chlapci opět zkoušeli otevřít dvířka od krbu.. ale opět se jim to nepovedlo.
Miláček tedy zavolal paní. Že jaksi se nemůžem dostat do krbu, protože
si chcem prikúriť. Paní nemeškala, skočila do auta a i s manželem přijela.
Manžel za stálého nadávání a remcání dvířka opravil a od té doby Vítek
soustavně likviduje
dřevo, který tahá ze dřevníku. Bylo toho tak na deset let, teď tam není
nic. (Takjo, kecám.)
Pak tady máme pár fotek bez keců:
I fronta
na jídlo I poď
jest I budem
se prát? I perem
se I to
je OVČÍ SYR! I geniální
ufonskej sušák na boty I uhranut
plejstejšnem I palacinky
I oni
hrajou I ona
spinká I luxusní
snídaně I venku
je hezky I měli
jsme tady dva motýly I péjsék
usnůl, ubožáčék I krb
hoří! I já
a Biška něco řešíme I děti
hrajou I motýl
I motýl
V úterý jsme se rozhodli, že si zaplaveme. Na výber
sme mali termálne kúpalisko v Bešeňovej a Tatralandiu v Liptovskom Mikuláši,
a pani hovorila, že v Bešeňovej je priveĺa Polákov a voda potom taká ..
akože .. hnusná, šli
sme do Tatralandie.
Jako, fakt to tam stojí za to. Je to fungl nová soustava bazénů a klouzaček
postavená úplně mimo veškerou civilizaci, jednu chvíli jsme si dokonce
mysleli, že to je pod zemí, protže jsme viděli ceduli "Tatralandia
500m", ale všude kolem byly pole. Dech nám teda vyrazila pálka, kterou
jsme vysolili za tříhodinovej vlez: za nás sedm to bylo něco málo přes
1800 Sk, buchtonastůl. Dobrý bylo, že zrovna probíhala akce (která možná
probíhá pořád, to nevim) "druhej den zadara", tj co si zaplatíš
jeden den, dostaneš druhej den zadarmo. Při odchodu se nafasujou takový
ty slepený barevný plastovopapírový
pásky na ruku, a druhej den je na to konto vlez zadara.
Dostali jsme
každej na ruku čipvý hodinky, na nohu jsme si nasadili klíče od skříněk
(jo, další sranda je, že tam je cca 1700 skříněk na poměrně malé ploše,
a převlíkat se lidi chodí do kabinek. Dost to ušetřilo místo, tím, že
se to nedělí na chlapečky a holčičky), vlezli pod sprchu a šli do vody.
Když jsme do ní vstoupili, zase jsme vystartovali ven. Měla 38°C. Vlezli
jsme tam pomalu znova. Pak už to bylo dobrý,
akorát se nám chtělo dost spát,
když jsme se přestali pohybovat ;-)
Bazénů
s teplou vodou tam je docela dost, některý vevnitř,
některý venku, a do některejch vedou klouzačky,
do některejch se chodí lidi vybublávat,
některý jsou na hraní volejbalu, a jeden venkovní bazén je vyhrazenej
speciální atrakci: na vodě plavou gumový kameny a klády, nad nima je natažená
síť a účelem je dostat se z jednoho konce bazénu na druhej. Krutý. Biška
to úplně v pohodě procházela, protože je lehká, my ostatní jsme bojovali
tím víc, čím jsme vyšší. Snadnou fintou jsme shodili do vody Anku: přecházela
právě přes nejhorší kus klády, já jsme se na ni podívala, a koukám, má
špatně plavky. Vršek. Pravila jsem tedy "Anko, leze ti koza",
Anka se podívala kde, v té chvíli se pustila oběma rukama, aby si spravila
příslušný kus oděvu, a plácla sebou zcela bezvládně do vody.
A nejlepší ze všeho bylo, když jsme objevili
dvě superklouzačky, dokonce mají i jména, No Limits a Volcano. Jedna měla
devadesát metrů, jedna sedmdesát. Nastupovalo
se do nich vevnitř, pak se jelo celou dobu venkem - naštěstí to byly regulérní
zavřený trubky, jinam by nám tam přimrzly zadky - a končilo se vevnitř
na gumové přistávací dráze s asi dvaceti cenťákama vody. Mazec. V těch
dvou klouzačkách jsme strávili dobře polovinu času. Věc zvaná No Limits
byla kratší, ale rychlá jak blázen, bylo v ní docela šero a končila férovým
skokanem, Volcano byla dloooooouhá rychlá klouzačka, kterou i Biška
jezdila sama.
Takže je snadno pochopitelné, že když jsme tam přijeli ve
středu a zjistili, že tyhle dvě klouzačky jsou z technických důvodů
zavřený, dost nás to mrzelo. Nicméně jsme aspoň pořádně
využili dvě kratší klouzačky,
co ústily
do vnějších
bazénů, vyváleli se v teplé vodě, a opět, stejně jako v úterý, vyplenili
místní restauraci.
Tatralanďáci maj docela dobrej systém co se týká placení: cokoli si koupíš
někde v prostoru
bazénů, připíšeš si na čipový hodinky a při odchodu to prostě zaplatíš
u pokladny. Čili není potřeba sebou vláčet peněženky, který lze uschovat
do trezoru.
Na věc, kterou jsme si udělali ve středu k večeři, jsme ovšem nepotřebovali
trezor, ale ledničku. V úterý cestou z Mikuláše jsme se totiž stavili
v ružomberku v hypertesku a nakoupili. A protože jsme předtím na chatě
objevili supr pekáček a věděli jsme o přítomnosti supr horkovzdušné trouby,
naše volba byla jasná: vepřový.
K večeři jsme měli prasátko, pečenou kotletku a stehýnko. Přežrali jsme
se opět férově.
Jo, mimochodem, kolik lidí znáte, co jeli na hory a u krbu suší plavky?
Čtvrtek se nesl ve znamení sportu. Šli jsme na sjezdovku. Ne, nelekejte se, žádnej sníh nenapadl, ani nezačaly jezdit vleky. Prostě jsme si vzali lopaty a talíře a šli sjíždět zjazdovku po prdeli. Objevili se tam i dva lyžaři, kteří se evidentně rozhodli, že když ty lyže táhnou, tak si to aspoň vyšlapou a párkrát sjedou, ale tolika chuti do přenášení nářadí jsme my neměli, přece jenom jsme museli od chaty kus lesem.. a tak jsme si důkladně užili aspoň toho lopatování. Tentokrát si s náma vyrazil i Bif, kterej samozřejmě na klouzačky nejel, a tak jsme po kopci lítali komplet. Po obědě jsme se chtěli podívat někam ven, na malý autovýlet, ale nějak to nevyšlo. Vlastně to nebylo poprvé, co jsme něco nestihli. Protože jsme vstávali pozdě, přesněji řečeno kompletně vzhůru a v provozu byli všichni poměrně pozdě, dostali jsme se vždycky ven obvykle tak kolem jedenácté. No a když jsme teda provedli jeden bod programu, na druhej bod programu už byla odpoledne obvykle tma :-) A tak jsme trávili temná odpoledne, podvečery a večery hraním her v příjemně vyhřátým baráku. Ve čtvrtek jsme byli dokonce tak líní, že jsme si zavolali do místního hotelu, aby nám dovezli pizzu. (Našli jsme totiž letáček Donáška čerstvej pizze a jedál priamo k Vám.) Za deset minut volali z hotelu, že "akosi nemajú donáškové auto a ak bysme si mohli pre tu pizzu príjsť". Přišlo nám to vtipný, ale protože my jsme měli auta dvě a času dost, tak sme si prišli. Hotel vypadal, jako kdyby tam zemřel pes, jak pravil Vítek, restaurace i pizzerka byly zavřený a recepční nikde.. ale nakonec jsme se jakýmsi pofidérním bočním pseudovchodem do té pizzerky dostali a pizzu si odvezli. A sežrali ji, of kórs.
Poslední celý den anóbrž pátek jsem hodlala využít
k výletu na Malino Brdo, do Lubochně a do Ružomberka, na místa, kde jsem
kdysi strávila pár jarních prázdnin s rodinou a dva školní lyžařský kurzy
se školou. A skutečně se nám to podařilo. Oblíkli jsme nadšeného pejska
a vyjížděli jsme,
ehmehm, již ve čtvrt na dvanáct, trefili na spodní stanici lanovky na
Malino, zjistili, že je zatvorené, ale že v sobotu lanovka pojde, dojeli
do Lubochně, projeli, jeli dál směrem ke sjezdovce.. jeli..
jeli.. už jsem si říkala, že to je nějaký divný, že to teda jako bylo
daleko, ale nevim jestli takhle, miláček už byl taky trošku nervéozní,
že jedem mezi stromkama a nikde nic.. když vtom se vynořila sjezdovka.
Lúčky.
Samozřejmě tam nebyl ani prd sněhu, ale studánka
je stále na svém místě, kotva
na sjezdovce je taky furt, potok, přes kterej jsem fičeli na lyžích tam
taky zůstal.. a tak jsem si vzpomněla, jak jsme se Samušinou Papušinou
jezdili po konci otvírací doby jenom v lyžákách ve stopách vyjetých pod
vlekem lyžařema, děti si zaskákaly, a to tak že Biška,
Honza,
Anka
i Elika,
dokonce i Biftek
skákal, Vítek
neskákal, já
taky ne a miláček
už vůbec ne, a jeli jsme zas dál. Totiž zpátky. Dům, kde jsme v Lubochni
bydleli u paní, která říkala "len nech sa to neošúcha", jsem
v té změti reklam a barev nenašla, hotýlek (nebo ubytovnu, nebo co), kde
jsme spali se školou, jo.
Na řadě byl Ružomberok.
Matně jsme si pamatovala, že tam někde je takový jakože historický centříčko,
a říkala jsem si, že tam třeba budou stánky.. a my se podíváme co tam
mají.. a něco koupíme na vánoce.. No, ne.
spatřila jsem pár cedulí, který mě zaujaly: I cedule
1 I cedule
2 I cedule
3 I cedule
4 I cedule
5 I cedule
6 I cedule
7 I cedule
8 I (tohle je interní cedule. Björnstjörne Björnson, doufám, že jsem
to napsala dobře, je něco jako rodinný přítel, ač jsme ho nikdo neznali.
Modří vědí, ostatní to vědět nepotřebujou, a .. ahoj dědo...) konec
vsuvky
Ružomberok
je čím dál větší cigánov, pardon, a je tam hovno. Teda, je tam na kopci
takovej jako kostel a k němu vedou úplně super schody,
a dole na ulici stál v jdnom místě stánek
peruánskejch indiánů, vyhrávala tam jejich muzika a prodávali dreamcatchery
a tak, takže nám to na chvíli připomnělo Trier, nicméně Trier byl tehdy
na začátku listopadu plnej stánků a lidí a vánočních pití a tak. Ružomberok
obsahoval pouze tento jeden stánek, a v ulici kolmo na něj byly další
tři. V jednom byly perníkový hercny
a lízátka, v druhým bombóny a ve třetím.. nevimco. Ani ty pitomý košíky,
kterých byl plnej náš barák, tam neměli nikde. (To je taky věc:
po celým baráku byly rozesetý kvanta a kvanta košíků a košů různých velikostí,
určených ke kdovíčemu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik košíků pohromadě.)
Ale zase jsme si tam pohráli. Vítek
fotil sochy,
děti
byly sochy,
Anka
kradla žárovky ze stromu, a vůbec.
Cestou zpátky se konečně dostalo na Vítkovy vytoužené halušky. Ale dalo
to zabrat. První pokus jsme provedli nedlouho po příjezdu v hospodě v
Donovalech. Od vstupu nás odradil nápis na dveřích - nesměli tam psi.
Další hospodu už nevim, proč jsme vyloučili, nicméně v pátek jsme šli
do dvou dalších, než jsme konečně mohli s Bifem
v klidu usednout,
a to ještě díky tomu, že pan vrchní byl tak laskav a Biftekovi umožnil
vstup (teda, pod podmínkou, že bude ležet někde u židle nebo pod stolem.
Což Bif skoro celou dobu ležel). A tak jsme se všichni přežrali. Testovali
jsme bačův
rezeň, černohorský
rezeň, maďarský guláš
s pětima, tieto.. halušky
bryndzové a bryndzové pirohy, a jako.. jo. Musíme to kvitovat s povděkem
:-)
17. prosince
Času málo, povinností moc. Stručně: kočky spávají v koupelně I v pátek proběhl večírek, na kterej jsme přijeli po půl dvanácté a odjeli z něj o půl druhé na nákup I přijel Vítek s Bifem I a přivezl mi thumb thing.
A proto: PF!
12. prosince
sníííííííííííííííííííííííííííh!
Víkendová narozeninová fotostory
Večírek (Lukinovo narozeniny) bez časové posloupnosti: Bělobovo
čenich-malej negr-Moora-Věra-velkej negr I velkej
negr-já I a
pro změnu velkej negr-já I Lukin-ReD-Moora-Věra
I Pedál-miláček
I Kobra-Pedál
I janina.cz loví
I Lukin s novým
půllitrem I málem bych zapomněla: na oslavencovu počest byl uspořádán
ohňostroj. Na
ulici bouchaly značnou dobu petardy, kvílely rachejtle a vůbec všechno
dělalo zvuky. Asi o čtvrt hodiny později přijela hlídka městské policie
a donutila nějakého občana, který stál nedaleko, aby si ztlumil rádio
v autě, neboť prý ruší noční klid.. I Tonda-Lukin-ReD-Moora-Věra-chlast
I Kobra s apartním doplňkem
I světýlka na klíče nadělily Pedálovi
spoustu radosti I Red-Moora
I jak vidno, Rada si držel svůj flek neustále, zato obsazení
jeho gauče se měnilo I Lukin dostal dárek,
se kterým si hrál kdekdo kromě něj, zde především Běloba a Pedál I Tonda
možná není upír ani teplej, ale.. I stůl
I a domů jsme se nechali odvézt Robinem taxíkem, abychom za pár hodin
vstali a šli do firmy na tradičního obrázkoMikuláše.
Na Botance jsme předali Pavlovi
drobný dárek k narozeninám, sežrali kuře-špenát-br.knedlu, sežrali dort,
zjistili, že sestra
se nějak vyvinula, všechno probrali, shlédli StarDance, zprávy na asi
miliónu programů (když se k tomu přičte, že i v poledne jse ve firmě viděli
kus televize, byl to den plný vysílání, zažili jsme nejmíň pět hodin televize!
což je nejvíc co jsem viděla za posledních asi třicet let ;-), polovina
dětí mezitím usnula, takže máti navrhla, aby tam teda přespaly, takže
jsme je uložili a odešli do vinárny, kde jsem přespala pro změnu já (nojo,
usnula jsem) a jeli jsme domů.
Z neděle jsme polovinu prospali, což bylo super, přežili Vaňkovku,
vyzvedli děti, a odpoledne jsme se vydali na další narozeniny. Tatínek
dostal od mamy mj. upečený
pstruhy (mama ryby FAKT nemá ráda, ale tyhle koupila a hlídala je v troubě),
dort od bratra objevil
předčasně, ač jsme se jej snažili schovávat seč jsme mohli, na stole stála
bavlna a my
jsme se tvářili slušně.
Serena včera shodila slova THIS a ME. Jinak už je to hodná kočička, skoro. (Teda když jsem včera ráno nebyla shcopná vstát, probudilo mě až to, jak mě plácala tlapkou po čenichu.V podstatě jsem byla ráda, přerušila mi sen, v němž jsem se chystala prát s nějakýma zdravotníma sestrama, co mě chtěly operovat, přestože jsem musela jet pro děti.) Serena se totiž jednak naučila říkat MŇAU, když chce jít ven (poslouchala Šimona a všimla si, že to funguje), a jednak občas i tiše spí, podobně jako Šimon, na židli.
(Jo, a ještě něco pro Vítka ;-)
11. prosince
Stručně o víkendu: v pátek jsme se zpražili na narozeninách, na sobotu
moc nespali, byli dopoledne v práci, odpoledne na setkání mistrů a u tchánů
na narozeninách, večer na otočku v nějaké vinárně (kde mimochodem probíhaly
taky nějaký narozeniny), v neděli jsme hodně spali, trochu vybírali dárek
a byli na narozeninách pro změnu našeho tatínka, a večer jsem psala.
Elika: "Jdu si tak se Serenou (kočka) v ruce nahoru po schodech a najednou koukám, proti mně si to po schodech dolů štráduje Chandler (myšák). Tak jsem zavřela Serenu k Honzovi do pokoje a Chandlera chytla a vrátila do jeho terárka. To by mě zajímalo, jestli by si Serena chtěla s Chandlerem hrát nebo by ho chtěla sežrat, kdyby si ho teda všimla. On si s ní chtěl hrát."
tatínek (potažmo děda): "Biško, užs někdy byla u tabule?
Ve škole?
Biška: "... Jó."
tatínek (potažmo děda): "A kdy?"
Anka: "..když psala datum"
Fotky z pátečního večírku budou, reportáž nikoli. Prd si pamatuju ;-)
8. prosince
Na víc než aktualizaci fotek
a hlavně přebrání obrázků ze sobotní capoeira
Vídně jsem se nezmohla :-) (A ve čtvrtek jsem bylanemocná. DOma. V posteli.
Až do jedenácti. Honza taky.)
6. prosince
Včera upadla další kláda mé pracně a dlouho budované pyramidy. Ivan si
dává pauzu, už nás nebude trénovat. Stavět pyramidy, kór na špici, je
blbost :-)
A teď trošku jasněji. Ivan u nás
(jo. Už brněnskou Abadá Capoeiru považuju za MY.) skončil, bude si teď
hledět své rodiny, ale vrátí se. Trénovat nás bude Paçoca, včera dojel
s Ivanem, už se předvedl, taky masakr, akorát měl teda dloooouhej projev
na téma "Ivan vás opuští, to já bych capoeiru nikdy neopustil",
tak mě trochu sral. Po tréninku jsme šli vedle do hospody, kolektivně,
popanákovali, kolektivně, holky pobrečely, kolektivně (já né. Přišlo mi
to k Ivanovi nefér, páč mu určitě taky nebylo veselo, a určitě zase přijede),
fotilo se, kolektivně, a vůbec, uvidíme. (Cynikovo okénko: všichni jsme
nahraditelní. Konec cynikova okénka. A fixovat se na trenéra, jakkoli
je k sežrání,
je nesmysl.)
Dneska jsme se odpoledne byli kouknout na mimina, mám oficiálně povolený foto :-) Barča ve srovnání s mým prstem, Marťas ve srovnání s mým prstem, Marťas z profilu, Barča z profilu. Barča je o minutu mladší, Marťas je o dvacet deka lehčí. Oba jsou fakt pěkní. (Přihříváme polívku: koneckonců jako byly všechny děti v naší rodině. A nebudeme si namlouvat, že mimina nebejvaj pomačkaný a ošklivý.)
Jo, a málem bych zapomněla. Něco pro Vítka.
Jo, a málem bych zapomněla. Ty capoeira fotky z víkendové Vídně zpracuju.
5. prosince
Je to tady! Komprimovaná verze posledních několika dnů! (Možná není až
tak úplně komprimovaná.)
Středa.
Večírek na počest konce sezóny v Anitce. Po mnoha zmatcích a přípravách
na poslední chvíli jsme se ukázali být dobře připravenými a cca pět hodin
v kuse jsme dokázali promítat (půjčeným.. tím.. jak se to jmenuje.. PROJEKTOREM!)
na zeď fotky a videa z celé sezóny letošní a několika sezón předchozích,
a došlo pouze k několika reklamacím ze strany zadavatele. Honza neshodil
žádný pití a nikdo se myslím ani neožral, takže všechno v pořádku.
Čtvrtek.
Po pár hodinách spánku jsem posbírala věci do školy, děti a auto a vyrazila
směr Bohunice, po čtyřech hodinách směr Jundrov, kde jsem si dala též
čtyři hodiny, takže pro děti jsem dojela do jejich školy patřičně vyflusnutá,
dál ani snad nevim, večer jsem zřejmě usnula nějak brzo.
Pátek.
Po vyčerpávajícím čtvrtku (a vůbec celým týdnu) mám pocit, že už nikdy
nevstanu. Naštěstí nemusim, děti veze miláček, v práci budem stejně až
hluboko do večera (zavíráme a hlídáme psa), takže vstávám až kolem deváté.
S nutkavým pocitem nevykonané práce zasedám k počítači a o něco se pokouším,
po chvíli si vzpomínám, že vlastně nebudem celej večer doma a já nebudu
doma celou sobotu a večer dojede Martin, a tedy je třeba jaksi eliminovat
bordel z kuchyně, aby měl kudy projít aspoň ke stolu, vrhám se tedy na
to. Naštěstí mám náladu, jde to tedy rychle, a když někdy kolem jedné
odjíždíme s drahým na oběd, mám pověšených několik praček prádla a na
chodbě čeká pár pytlů s bordelem.
Před druhou hodinou volá bratr a sděluje mi, že do té Prahy potřebujou
jet naším autem, a to ve čtyři hodiny. Já ovšem naším autem potřebuju
jet v sobotu o půl osmé ráno do Vídně (kromě toho, že potřebuju odpoledne
vyzvednout děti ze školy a odvézt ten bordel, ale to je jedno), čímž se
situace lehce komplikuje - z Práglu se grupa vrací někdy kolem jedné v
noci. Nakonec, po složité debatě, probíhá dohoda "každej z nás bude
mít klíče od všech aut, a v noci to nějak prohodíme". Po připočtení
nečekaných okolností (auto nelze umýt ihned po návratu z oběda, do miláčkova
i mého programu přibývají další činnosti) a s konstantou "odjezd
ve čtyři" zjišťujeme, že všechno nepůjde docela podle našich představ,
rozdáme si klíče tedy již o půl čtvrté a snažíme se nahnat co se dá. Bordel
nakonec odvážím maminou fábií (v níž musím sklopit sedadla, ta ovšem vypadávají
z pantů a situace se mírně komplikuje), stíhám dokonce bratrovi odebrat
NAŠE klíče a dát mu NAŠE NÁHRADNÍ klíče (viz též historka "miláčku,
haló, kdepak jsou klíče od auta, potřebuju do školy" - "ech,
promiň, drahá, jsou tady, v mé kapse, dvacet kilometrů před mladou boleslaví"),
všichni odjíždějí načas, a já a děti se nic zlého netušíce (naivové) cestou
ze školy stavujeme v Glóbusu koupit vánoční stromek a ozdoby, jež je třeba
umístit do salónu. Heh. Pátek odpoledne. Já nevim, kde jsem přisla na
to, že tam nebude narvaný.
Z práce odjíždíme dvěma auty hrubě po deváté večerní, stromek v salónu
svítí.. Mimochodem poprvé jsem viděla umělohmotnej stromek. Když děti
z krabice vytáhly tu zelenou hranatou věc, začala jsem se strašně smát.
Smích mě samozřejmě přešel při narovnávání asi desáté větvičky, protože
jsem pochopila, že jich před sebou mám ještě... moc. No, svítí. Vypadá
super.
Po večeři, kterou jsme si udělali až u rodičů v baráku, ukládáme psa,
dáváme mu večeři a odvážíme se domů. Děti upadají do postelí a my upadáme
na večírek. Vracíme se před druhou a před barákem si vyměňujeme auta.
- Už jste někdo někdy viděli čtyři manželské páry ve dvě v noci postávat
deset metrů od nonstopu a zmateně koukat na tři auta, s tím, že někteří
členové si navzájem vyměňují různé klíče a doklady? dojet švestky, zatknou
nás pro obchod s narkotiky...
Sobota.
Po třech hodinách spánku jsme vstala a opařila se čajem. Né, kecám. Natáhla
jsem si na sebe sukýnku a punčošky, protože v záchvatu uklízení a praní
jsem naházala VŠECHNY svoje kalhoty (krom těch riflí, co používám jako
tepláky a měla jsem je na sobě) do pračky, čili jsem neměla jediný suchý,
dokonce ani ty bílý, sbalila věci na cvičení, vlezla do auta a jala se
nabírat po Brně spolujezdce. Jeli jsme do Vídně na "trénink s Pacocou
zadara". Cestou jsem šlukla Boostera a na benzince při čuraco-tankovací
zastávce si koupila bagetu, projela v klidu Vídní až na místo určení (brácha:
pamatuješ jak jsme jeli na letiště a ztratili se? No tak teď se mi to
hodilo, protože jsem přesně věděla kam jedu :-), zaparkovali jsme ondatřičku
pod značkou zákaz zastavení před obchodem s "exotickým" jídlem,
jehož všichni zákazníci byli černí jak bota, zjistili, kam máme jít..
a došli k OBROVSKÉ HALE. Zmateně jsme popocházeli kolem a hledali nějakej
civilní vchod, protože všude byli lidi a kontrolovali vstupenky.. nakonec
jsme vlezli dovnitř a prohlásili, že jdem na capoeiru --- a nafasovali
jsme náramky na ruku jako vystupující. Cože? Vlezli jsme do baráku,
a šokovaně procházeli chodbami. Všude hafo lidí, stánky, ukázky.. veletrh.
Cože? Ano. Stali jsme se exponátem na športfestivalu.
Po vzpamatování se z prvotního šoku z toho, že nebudeme všichni v jedný
tělocvičně celej den trénovat, anobrž na place asi šest krát šest metrů
budem (čtěte: budou) předvádět bojový tanec široké veřejnosti, jsme se
převlíkli a srovnali se situací.
Kolem nás byli karatisti, boxeři, kousek dál skokani na prknech (nekecám,
byl tam můstek, fakt), lanová dráha, skibobisti (sníh, jako. Sněhovej
kopeček), střílelo se z kuší, hrál se skvoš, jezdilo se na kolečkovejch
bruslích, masírovaly se prdele.. no prostě všechno. Dokonce tam hrála
mládež Baníku Ostrava fotbalovej turnaj.
Jó a s tím pádem... Dvakrát probíhalo vystoupení na pódiu. Poprvé jsem
to propásla, chtěla jsem fotit, ale nějak jsme to prokecali někde jinde,
tak podruhé jsem si to pohlídala a šla jsem taky. Na akci jsem si samozřejmě
přivezla ono stylové tričko
Brasil (setkalo se s kladným přijetím ze strany obou Brazilců ;-), takže
jsem na rozdíl od ostatních nebyla bílo bílá, ale zeleno bílá. Vystoupení
probíhalo s úžasnou atmosférou, napřed se proskákali machři s maculele,
pak přišli všichni (i já a jiní pouzetleskači) a na pódiu postávalo a
podupávalo kolem padesáti lidí.
Nebudu to protahovat, na konci, když se všichni rozcházeli, jsem si udělala
krůček dozadu, že obejdu holky vedle mě, ale nevšimla jsem si, že tam
jaksi už není podlaha, ale metr a půl vysokej schodek, a řachla
pozpátku do prázdna. Teda, skoro do prázdna. Za zádama jsem měla jakýsi
reklamní stojany, který samozřejmě s velkým rachotem padly pode mně a
navíc se ještě smotaly, takže už když jsem dopadla na zem (jako, on ten
sport asi k něčemu je, přestože jsem netušila, že za mnou je vzduch a
padala jsem pozpátku, dopadla jsem na obě nohy a o sto osmdesát stupňů
otočená..), strašně jsem se smála. Můj záchvat smíchu ještě umocnili přiběhnuvší
rakouští pořadatelé, kteří nevěděli, jestli mají zachraňovat mě nebo ty
reklamy, a slovenský holky, který se mě překvapeně zvrchu německy a anglicky
ptaly, jestli jsem v pořádku... jinak si nikdo ničeho nevšiml, teda.
Cestou zpátky jsem zjistila, že nejsem sama, kdo generuje
historky, protože:
Před hranicema jsme lehce probudili zadní (spací) vagón, aby si nachystal
občanky a pasy, že je podám ven z okýnka. Martin vyhrabal pas, a prohlásil,
že on tam teda vypadá jak úplnej debil, že se pak musíme podívat. Naskládali
jsme pasy a občanky do úhledného vějířku, dojeli k okýnku rakouskýho celníka,
já jsem otevřela okýnko a s úsměvem mu podávala pasy, borec vytřeštil
oči, (německy) pravil "Vás je tam šest?", já jsem zvyklá, tak
jsem s tímž úsměvem (německy) pravila "ano, to je šestimístný vůz",
borec vrátil pasy a odmávl nás. Cestou na českou stranu celnice jsme se
všichni hrozně bavili jeho reakcí. Český celník nás původně chtěl rovnou
odmávnout, ale když zaostřil a všiml si, že, jsme vpředu tři, (česky)
pravil "Vás je tam šest?", já jsem zvyklá, tak jsem stále s
úsměvem (česky) pravila "ano, to je šestimístný vůz", borec
se podíval do pasů, na nás, vrátil pasy a odmávl nás.
Ještě než jsem si ty pasy a občanky rozebrali, Martin znovu upozornil
na to, že má strašnou fotku v pase a že se musíme podívat. Pavel se podíval.
Zjistil, že černovlasý ježatý chlapec Martin má v pase fotku dlouhovlasé
blondýny Ivy.. vlastně to není jeho pas.. !!! ... a já jsem málem nabourala.
Propašovali jsme přes hranice nezákonně osobu! (A co teprve Iva, až ve
Vídni zjistí, že má Martinův pas.. a Iva to zjistila až o hodinu a něco
později, protože Martin neměl sebou telefon a musel napřed dojet dom,
aby jí tu super zprávu mohl napsat ;-)))
Pak už se vlastně nic nedělo, prase jsem netrefila, jenom jsem viděli
obrovskej krvavej flek na dálnici (asi to prase trefil někdo jinej), dojela
jsem domů, mezitím už dorazil Pája s MartinemMJ, tak jsme kecali, kolem
jedenácté na mě padla totál únava a usnula jsem na gauči v kuchyni, ale
chlapci udělali chybu a odešli z kuchyně.. takže jsem se probudila někdy
kolem jedné a nikde nikdo, tak jsem se přesunula do postele tak si mě
chudák MartinMJ užil..
Neděle.
Asi se projevil ten tlak posledních X dní, či co, ale vstala jsem pozdě,
akorát jsme nakoupili, udělali oběd (řízky a brkaši) a odvezla jsem MArtinaMJ
na bus, doma jsem upadla, usnula, probudila se odpoledne, jeli jsme k
rodičům (byly řízky), já jsem ani nejedla, děti se přecpaly ;-), jeli
jsme domů a znova chrrr.. Jako, žaludek, hlava i kdeco ostatní protestovalo
proti všem pohybům, co jsem provedla. Ve čtvrtek budu nemocná :-)
Pondělí.
V osm ráno přišla SMS, že je Teniska v porodnici. No a před jedenáctou
už se vědělo, že Krůnoslav a Eulálie jsou venku :-) Měli dvě a čtvrt a
dvě a půl kila a 45 a 48 cm, v tomto pořadí, což je slušný, na to že oficiální
termín byl až za měsíc a jsou dvá. Nicméně jako udělali mi čáru přes rozpočet,
počítala jsem s tím, že je Teniska vyrodí v polovině prosince a
jak se vrátíme z hor, budou dárečci teprve doma, to teda nevim jak to
stihnem všechno. (P.S. až bude oficiálně povolený zveřejňovat informace,
budou i jména a fotky. Zatím jenom drobná nápověda: oba měli nedávno svátek.
Hihi.)
Serena.
Naše kočička je nevyčerpatelný zdroj historek.
Máme na ledničce magnety s anglickýma slovíčkama. Kočička se učí anglicky.
Shazuje tlapkama slova a nutí nás z nich skládat věty a zjišťovat, co
nám chce sdělit. Jedno z jejích oblíbených slov je ALWAYS. Minulý týden
shodila (v tomto pořadí) BAD CAT, oblíbená kombinace je EAT FISH, dneska
mi nachystala HE ALWAYS WENT EAT FISH, nedávno bylo vedle myčky něco jako
FAT MONKEY ALWAYS SING, nebo co.. ono jí to ještě úplně dobře nejde, má
trošku problém se slovesama. To bude dobrý. Šimon například angličtinu
nestuduje vůbec. Šimonovým největším koníčkem posledních asi dvou měsíců
je hledání místa, kde ho Serena aspoň dvě hodiny nenajde.. Spává v koupelně
na zemi, je tam teplo, protože tam vede trubka s vodou v zemi, a tam Serena
nechodí, pokud tam nejdem my.
Apropos, Serena a koupelna: kočička móc ráda chytá kapající vodu z vanové
baterky. Sedí ve vaně a tlapkama loví vodu. Vždycky je hrozně překvapená,
když ji nenajde a je jenom mokrá. Už jsem párkrát využila situace a kočičku
lehce osprchovala. Víte jak rychle kočka utíká z mokré vany, je-li sprchována?
Ta kočka? .. Strašně. Tak rychle, že jí podkluzujou tlapičky a ona ne
a ne za zpod té vody dostat...
Serena má samozřejmě stále kladný vztah ke krabicím. Krabici, kterou jsem
jí přinesla jako domeček, využívá teď ze všech nejvíc (především proto,
že krabici od Boosterů už jsem vyhodila, naházela si do ní zbytky jídla
a začínalo to bejt nechutný). Krabice je velikosti cca 30x30x45 (šxvxh)
a Serena ji STĚHUJE. Doteď jsem netušila, že kočky umí nosit rohlíky (což
se ale dá pochopit), ale to, že kočky umí stěhovat KRABICE, to by mě ani
nenapadlo. Serena to dělá. Když se rozhodne, že krabice je na jednom místě
už příliš dlouho, přesune ji jinam. Má na to několi metod, z nichž nejefektnější
je metoda "zalezu-dovnitř-a-někam-půjdu", protože Serena nevidí
ven a krabici tlačí vlastním tělem poslepu, čili vráží do věci, co jsou
v kuchyni. Nejhlučnější je pak metoda "budu-to-válet-tak-dlouho-dokud-to-někam-nedostanu",
která je současně nejméně pochopitelná, protože JAK ta kočka tu krabici
otáčí, je mi dodnes záhadou, nicméně Serena regulérně valí krabici po
kuchyni, i přes překážky, dokud ji nemá tam, kde ji chtěla mít. Pak si
na ni obvykle vyskočí a usne.
Zajímalo by mě, co je ta kočka zač. Chová se jako lemra křížená s kočkou
a se psem, a má neuvěřitelný množství energie. Teda, počítám, že aspoň
půlku doby, co tady nejsme, prochrápe, a v noci taky asi občas spí (bouchání
krabice někdy ustává), ale stejně... Šimon je z ní občas úplně vyřízenej,
jako kdo by taky nebyl, kdyby se mu furt věšel někdo takhle otravnej kolem
krku. Nicméně možná se už uklidňuje, nevybíhá mi po noze nahoru tak často
jako to dělávala. A taky chodí ven. Se Šimonem. Teda, jenom na chvíli,
v řádu hodin. Aspoń se už nevrací s ocasem jak mýval, to bylo taky dobrý,
kočka byla tři hodiny venku a když se vrátila, měla ještě hodinu ocas
jak půlmetrovou šišku :-))
Tak, a ještě foto pro Vítka, a zdar.
4. prosince
Zas málo času, takže jenom návnada:
- zdobili jsme stromeček
- spadla jsem ve Vídni z pódia
- o půl druhé v noci jsme si s rodinou předávali auta
- měli jsme DVOJE kuřecí řízky za den
- su TETA! (detaily budou)
stay tuned :-)
