(c) janina.cz

31. března
Byli jsme večer na dyskotéce. V Sedmým nebi. Byla tam jakože Brazil párty, proto jsme tam taky šli, že. Bourač u vchodu mě při vstupu požádal o občanku. Dostal mě, začala jsem se smát a zeptala se ho, jestli to myslí vážně. Hoch pravil, že to snad nebude takovej problém, vytáhnout tu občanku. Za stálého hihňání jsem pravila, že jistě nikoli, nahrábla ji a se hlasitým DĚKUJI jsem mu ji ukázala. Podíval se na ni, podíval se na mou čerstvě osmnáctiletou společnici, která občanku nemohla najít, a řek, že to má nechat bejt, a že můžem jít. Pak už to bylo slabší, tanečnice na bednách byly go-go tanečnice asi jako já inženýr - jako, skoro jo, ale fakt skoro, a jeden z dýdžejů byl totální kokot, pardon, protože nedokázal při přechodech sladit rytmy a tóny, a tak jsme pískaly. No, účel splněn, zábava byla.

A opět bonus: vyhledávač :-)

30. března
Včera jsem strávila prakticky celej den v autě. Stopadesát kiláků jenom po Brně, jako, jo :-)) a to za ten den jsem šest hodin učila a byla dvě hodiny na tréninku.

Jak jsem předevčírem dělala tu buchtu, tak prej byla moc dobrá. Kromě toho, že jsem vyfoukávala vajíčka bílek-zvlášť-žloutek-zvlášť se mi povedla ještě jedna věc, na kterou jsem si vzpomněla včera v koupelně, když si miláček skoro namočil šňůrky od mikiny ve vaně: totiž když jsem přesouvala těsto z mísy na plech, nakláněla jsem se nad to tak usilovně, že jsem si do toho namočila obě šňůrky od kapuce. Naštěstí! jsem si toho takřka ihned všimla a narovnala se. Čili jsem si pleskla těsto ze šňůrek i na samotnou mikinu. Spravit jsem se to rozhodla tím, že to olížu, a když jsem lovila šňůrky, že si jednu narvu do pusy, namočila jsem tu druhou do těsta znova. Tentokrát už bylo na plechu. Na misku jsem si fakt dávala majzla. Bohužel už byla prázná..

28. března
Zasraný velikonoce.
Dneska jsem se rozhodla, že udělám tu buchtu (no, jasně, včera jsem to rpostě nemohla stihnout). Piškotovou. Do té je totiž potřeba hromada vajíček, přesněji dvanáct. Totiž do té velké, co jsem chtěla udělat já. Takže jsem si pěkně umyla misky, nachystala ty pitomý vejca, zjistila, že všechny malý nože jsou v myčce a ta právě pracuje (samozřejmě jsem napřed uklidila špinavý nádobí a zapla myčku, že. Můžu si za to sama..), takže jsem si vzala velkej nůž a začala dělat do skořápek dírky z obou stran a poctivě je vyfukovat do misky.
U vajíčka číslo pět jsem si uvědomila, že su totální dement.
Protože jsem NEvyfukovala zvlášť bílky a zvlášť žloutky, skrz sníh, což je na piškot potřeba.
Takže vejce pět až dvanáct jsem vyfukovala taky, ale složitěji. Bílek jsem foukala do jedné misky, žloutky do druhé. Uááááááááááááááááá!
Nemám ráda velikonoce. Ale taky nemám ráda lži, tužkový baterky, vodu tekoucí po spodní straně předloktí, prskání do ucha, funění na krk a černej rybíz. A samozřejmě ještě plno dalších věcí.. ale tyhle jsou nejhorší, fakt!

A umřela Lisa.

27. března
Už vím, co je nejhorší ze všeho, když je v rodině hodně dětí. Velikonoce. Protože každý dítě musí donést do školy (nebo případně školky) přibližně pět vyfouklejch vajíček, aby je mohlo patřičně nazdobit, no a pak ještě bejvaj družinový zdobení a taky do výtvarky se někdy nosí vejca.. Strašný. Kdybysme ty vajíčka aspoň jedli ve velkým.. ale ne. Takže jsem předevčírem dělala buchtu, dneska asi udělám zas, nebo co (akorát moc nevim kdy), jenomže na to se moc vajec nespotřebuje a ty děti je potřebujou ve čtvrtek a v pátek.. vejca natvrdo udělat nemůžem, jako že pomazánka (kór když byla v sobotu a smrdíme všichni ještě teď), je potřeba ty tekutý vejce nějak zpracovat.
No, jak říkám, velikonoce jsou nejhorší.
A hned po nich je linkování písanek!

Dneska jsem dostala od bratra dárek k vánocům. Objednal ho na začátku prosince, dorazil teď. Super :-) Ještě mám někde u nich dárek k předloňskejm vánocům, aspoň to říkala Denisa, nemůže ho najít. No a včera mi bratr zapůjčil fotografický fotoaparát, takže zas je trošku čím fotit. Je to o teda lepčí než telefonem :-) Akorát k tomu nemá kábl. A já nemám čtečku karet. ... Ale protože jsme chytří, všechno vyřešíme. Olympus jede taky na flešky, takže vytáhnu kartu z casia, hodim do olympusa, na něm jediný co funguje, tak je ´prohlížení fotek´, čili i přesun do počítače, takže to přesunu, vypnu, vrátim kartu do casia. A tak jsem včera mohla po dlouhé době vyfotit děti. Spící :-)

26. března
Právě teď, právě tady, rozhovor s bratrem (lichý repliky moje, sudý bratrovy):
- kolik stoji vymena oleje v oktavce?
- jako jenom vymena oleje?
- jo
- jako bez servisu?
- jo
- nevim
- neser, tyvole, kolik to ASI stoji
- to zalezi na znacce voleje
- no tak tam dame treba kastrol
- nojo, ale jakej
- jezis, mne to je jedno, treba txtcko, potrebuju PRIBLIZNE
- ja tam txtcko nedavam
- no tak co tam davas
- ja ted nevim
- no, dobre, tak to je jedno, co tam davas. kolik to teda stoji? asi?
- ja nevim, ja si to nepamatuju HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA
A takhle je to u nás pořád.

25. března
Největší zážitek včerejšího dne: Shaolin mi půjčila cordu. Můžu dělat machra, hlavně před Michalem, kterej ještě furt nemá kalhoty. (No, dobře, tak jo, ja VIM že to nikdo nechápe, ale mně to neva!) Taky jsme byli večer v boxu, Kobravečírek narozeniny, oběsili jsme s hrabětem Satanklause (ale někdo ho pak odřízl), taky jsme našli na stole foťák (bez hraběte), KobroPedálův, tak jsme využili příležitosti.. jinak myslim standard. Doma probíhá pokus o úklid, dneska bysme se měli zbavit těch megakřesel, takže dětem rázem vznikne sto metrů čtverečních nového prostoru a přestěhujem horní kuchyň.. už se s Elikou tešíme :-)

A ještě dnešní vyhledávačový bonus: www.všechny psí nemoci.cz :-D

24. března
Mám takovej pocit, že poslední dobou je to tady pořád o zvířátkách. Jako, fakt je, že jich máme docela dost a že provádí zaznamenáníhodné věci, a další fakt je, že děti jsou hodné a chytré a tudíž nedělají kraviny (dobře. Občas jo), potažmo věci, který by měly význam pro někoho mimo nás jindy než se to děje a ..a vůbec. Prostě zase zvířátka.

Napřed myši. Hlásila jsem přírůstky, žáno. Dneska jsem se rozhodla, že už jsou určitě dost velký, abysme jim převlíkli barák (tak vyměnili podestýlku, no) - totiž myslím, že kdybysme ošahali malý myšičky nějak brzo, tak by je velký myšičky pak nechtěly. Nevim co je na tom pravdy, ale radši jsme je nechali smrdět ve starých hoblinách až do dneška. Takže jsme mohli prcky spočítat až teď: podle Eliky je jich devět. Mám pocit, že Lisa má jenom tři (je hnědobílá, na rozdíl od černobílé Maggie), zbytek je Magiin. Lisa je pořád taková rezervovaná, chytit se nechá, ale sama nepřijde, a pak se po mě prochází strašně nenápadně. Maggie je v pohodě, jak strčím ruku do terárka, okamžitě nastoupí a zkoumá mě. Je jí jasný, že od ruky, která leze do terárka, chodí jídlo a voda, tudíž jí neublíží. Lisa si není úplně jistá, protože není tak zvědavá a když jim něco dáváme (já nebo děti), tak je zalezlá v baráku. Každopádně už mě nekouše ani jedna, takže počítám, že jim nevadí, že jsme na myšátka šahali. Kdybyste někdo chtěli krásný flekatý myšky, hlaste se. Řekla bych že nejpozději za deset dnů je odneseme do zvířecího obchodu, kde jsme koupili jejich rodiče, protože co s patnácti myšma, že..

No a pak máme téma kočky. Jak známo, vlastníme nyní jednoho kocourka a jednu kočičku. Kočičku jsme se rozhodli vykastrovat, aby mohla chodit po venku a my neměli problém s koťátky, stejně jako máme problém s myšátky. Napřed byla kočička moc malá, pak byla kočička nemocná (rýma, kašel. Na narkózu to mít samozřejmě nesmí), takže jsme posledních asi 14 dní drželi Serenu co nejvíc doma, aby se nenachladila znovu a taky aby nám ji někdo neposkákal. Kocouři se totiž kolem baráku rojí v nebývalém množství, naše kočička je zřejmě krasavice. Včerejšek byl stanoven jako termín ořezání kočky, dokonce jsem s tím počítala i v časovém plánu.
Nakonec se ukázalo, že největší nebezpečí koťátek nepřichází zvenčí, ale zevnitř: Šimon si Serenu našel, přivedl a tudíž je jeho.. takže ji chtěl včera ráno *******. Serena se nadšeně nastavovala. Vlítla jsem na ně ve chvíli, kdy už měl Šimon Serenu připláclou tlapkou u země, držel si ji zubama za krkem a šteloval se do akce. Lapla jsem ho a odnesla jinam. Nasral se, samozřejmě. Vyjel po mě, ale zaútočit se neodvážil, přece jenom, ví, kdo znás dvou tomu velí a asi mě nechtěl rozzlobit. Takže jsem kocoura nakonec vyhodila z baráku.
Celej den pršelo.
Šimon celej den seděl zvenku na okně a balil Serenu. Serena seděla celej den zevnitř na okně a nechávala se balit od Šimona.
Večer jsme kóčičků odvezli k veterinářům. Veterináři kóčičků ořezali a vrátili. Kóčičká byla v kóšíčků, úplně mimo. Šimon kóčičků obcházel a olízával a očuchával, ze začátku jsem se domnívala, že se o ni stará. Umístili jsme kóčičků na igelit, deku a polštářek a přikryli několika vrstvama, aby jí nebyla zima, než se probere. Probrala se asi za dvě hodiny, trochu. Bohužel to bylo ve chvíli, kdy jsem byla u dětí a miláček u počítače, takže když jsem se vrátila zvrchu, zfetovaná kóčičká ležela na zemi metr od improvizovanýho pelechu, na ní kócourék, měl ju přišláplou a chystal se na sex. Kóčičká už zase spala. Odstranila jsem kócourká (málem mě kousnul), přenesla kóčičků zpátky do pelechu a zbavila se naivní představy, že kócourék projevuje nezištný zájem o nemocnou kóčičků.
Kóčičká se vymotala a někam mířila. Mířila velmi přibližně, její trajektorie měla tvar sinusoidy. Pak jsme zjistili, že se míří vyčurat. V podstatě k bedýnce došla. Vstoupila do ní předníma tlapkama. To se jí zřejmě zdálo jako dostačující, takže se vyčurala. Na dlažbu. Utřeli jsme to, utřeli kočku, odnesli do pelechu. Kočka znovu vylezla. Motala se směrem do koupelny. Na chodbě jsme ji odchytili a položili zpátky do pelechu.
Kócourék už byl mezitím naštěstí venku, kam ho miláček odlákal s konzervou v ruce, takže se Serena mohla po baráku motat v klidu.
Slyšela jsem spoustu historek o tom, kterak kočky po narkóze úpí a trpí. No, tak NAŠE kočka je skutečně vyjímečná. Dovezli jsme ji úplně tuhou kolem osmé. V deset se motala po baráku. V jedenáct skákala na topení.
Veterináři říkali, že s největší pravděpodobností nebude mít hlad, ale kdyby náhodou jo, tak jí máme dát jenom trošičku jídla, aby se nepoblila, a to tak až druhej den. Serena mě ve čtvrt na sedm ráno vzbudila zoufalým mňoukáním za dveřma (mimochodem jsem pět minut řešila, co je za den, jestli dem do školy a do práce, jestli mám jít budit děti a tak, totální výmaz) a odvedla mě rovnou k ledničce. Dala jsem jí trošku jídla, pamětliva slova lékařova. Zblajzla to během dvou vteřin a vyčítavě se na mě dívala, co to jako má znamenat, a ať okamžitě navalím ještě. Byla jsem tvrdá, nedala jsem jí nic, naopak, zatáhla jsem závěsy a prchla zpátky do postele, doufajíc, že kočku zmatu a tato půjde též spát. Naštěstí šla..

Takže sečteno a podtrženo: máme hlady krásných myšiček a nebudeme mít haldy krásných koťátek, Serena je kočka s množstvím energie, jímž by se dalo pohánět stádo vlaků (eště že tak, trpící kočka by se k nám stejně nehodila), Šimon si pod záminkou opuštěného koťátka dotáh domů partnerku, abysme mu ji živili (ty předchozí si vodil jenom na večeři na dvůr, domů k nám nechtěly) --- a ten sníh, co byl venku ještě v úterý, už je samozřejmě zase pryč.

23. března
Před pár týdny jsem šla v Bohunicích po škole a potkala tam známej ksicht. Jenomže jsem si ho nebyla schopná zařadit, a tak jsem na tu osobu mužského pohlaví jenom pokývla - studentům totiž v naprosté většině případů vykám. Ale tenhle se mi nějak nezdál. Oprávněně. O pár dní později jsem ho potkala na tréninku, samozřejmě v teplákách a úplně vyřízenýho. Ze začátku mi docela trvalo, než jsem se naučila propojovat ty zpocený bílý postavy z tréninku s těma barevnýma učesanýma lidima na ulici :-) Takže jsme si vyjasnili, že jsem tam potkala opravdu jeho, potom jsme si vyjasnili, že já tam nestuduju (jak asi čtrnáct dní považoval za samozřejmý, a neustále mě častoval reklamním sloganem školy ;-) , ale učím, a on tam taky nestuduje, jenom tam byl na nějaké hodině, a bylo.
No a včera jsem se zastavila na chodbě s jednou bývalou studentkou, paní, která je na jazyky absolutní antitalent a do které jsem témata na závěrečnou zkoušku rvala vrchem spodem nejenom já, ale i její známá, a která teď chodí do jazykovky, aby udělala zápočet, co má na další úrovni školy, kde je v jednotlivých jazycích už vždycky jenom jedna skupina. A kromě jiných informací z paní vypadlo, že se mnou chodí její syn na trénink. Oba její syny znám z konverzačních témat Me and My Family, My Home a My Hobbies - no, uvidíme, kdy potkám toho druhýho.
Jinak teda debata doma probíhala prej asi takhle: - Se mnou chodí na trénink jedna, co prej učí na Stingu.. - A jak vypadá? - Teď má takovej červenej kokrhel - No, tak to je moje bývalá angličtinářka

A aby bylo jasno, že se studentama si neužívám legrace jenom já, tak MekDýho sestra má taky kvalitní úlovek:
MekDýho sestra: s lůzřicema v Cardifu jsme brali rodinné příslušníky a pak tam
bylo konverzační cvičení, ve kterém ses ptal, kolik kdo má různých
příbuzných. a z Káti vypadlo: "How many cunts do you have?"
MekDý: jak přišla k těm cunts? místo aunts?
MekDýho sestra: místo cousin řekla cunt
MekDý: tak třeba je její sestřenice strašná p*ča
MekDýho sestra: možná :)
MekDýho sestra: nicméně jsem jí opravila a řekla jsem, že cunt se do daného
kontextu zrovna nehodí :) a pak se mi to podařilo velice diplomaticky
vysvětlit.
MekDýho sestra: protože ta její otázka byla: "How many cunts do you have?", tak
jsem vysvětlila, že je to poněkud zbytečné, že všechny, co tam sedíme, máme
po jednom kusu :)

20. března
Krucipísek už do pytle, kdo z firefoxistů byl tohle? :-D Ale já na to přindu! Mi to připomíná to, jak si ze mně dělá srandu ta kočka, totiž. A to nemůžu nechat jenom tak!

Jsem viděla na okouně teď fotku nějakýho čtoucího si dítěte, tak jsem si vzpomněla na Bišku, kterak v práci studovala Atlas světových dějin, a tudíž jsem si vzpomněla i na web, kde tu fotku mám: úžasné svátky. Předchozí pokus informovat zájemce o dění u nás hromadně a bez ztráty času proběhl již před.. čtyřmi lety, takže jak je vidět, tajmmenedžment nezvládám už dlóóuho (a to ten pokus nebyl ani náhodou první..). Takže si to du přečíst (nebo aspoň prohlídnout.. ty starý fotky, ach).

19. března
To by se fakt jeden podělal. Koupila jsem si jarní botičky a von napadl sníh :-) .. jako, mně to neva. Já sníh rád.
Sněží, sněží, mráz kolem běží.
zima je kočičce, hřbet se jí ježí.
Fouká, fouká, bílá je louka,
zima je pejskovi, ke kamnům kouká.
Taky su rád, že jsem o víkendu nestihla vrazit do země ty tulipány, páč teď by mi asi chcíply, už jsou takový dost načatý. Možná taky chcípnou už doma, že. No, když mně ty kytky poslední dobou nějak nejdou. Zajímavý je, že před lety jsemměla kytek plnej barák a všechny se množily jak o život, a teď prd. Musí tady bejt najednou něco v luftě, co nebylo, zase :-/

Koukala jsem, že se zase nějak vydrbal web. Občas prostě zmizí soubor index, nemám páru proč, a je potřeba ho znova natáhnout. No a mně samozřejmě trvá, než to zjistim, žeano.. tak sorry.

19. března
Zakoupila jsem knihu 13.komnata. Je to podle toho TV seriálu, co jsem taky neviděla, a četla jsem to na záchodě. Už je mi jasnější, kdo generuje veselý historky: mentální trosky jako jsem já. A proč? No aby ti, co jsou v pořádku, nemuseli namáhat svůj plně funkční a temnem nepostiženej mozek a nechali si naservírovat to lepší ze života rovnou pod rypák. Taková drobná spirálka. Oni jedou furt na (naší) veselý vlně nahoru a my padáme stejnou cestou dolů.

Nějakou haluzí jsem opět našla dopis, co jsem kdysi psala miláčkovi a poskytla ho depkovi jako můj přístup k zamilovanýmu dopisu :-) Psal totiž jakejsi slohovej úkol nebo co, navíc ani ne pro sebe.. a bavili jsme se o tom. Nakonec si to hodil do blogu. To udělá radost, takovej nález.

V neděli jsme měli k obědu řízky. Smažil je miláček, a já už na to asi rezignuju, páč jak dycky dělám X věci zaráz, a nemám tu jeho opatrnou trpělivost (čili vosolím plamen co to dá), tak ty pitomý řízky připálim. Večer jsme sežrali zmrzlinu (teda, já půlku, miláček čtvrtku, ten zbytek jsem zežrala dneska zasejá, žeano) a podívali se (nadvakrát) na film. Miami Vice. Totální sračka. Třičtvrtě filmu jsme čekali, že se něco začne dít, nakonec to začalo vypadat nadějně, ale zrovna když už to nabíralo jakýsi grády, skončilo to.. To už je lepší pozorovat tu naši ujetou kočku. Ona se totiž chodí umývat do vany a spí na záchodě. No a aby byl koloběh kompletní, Serena zas chodí čumět na myši. Po několika scénách (okamžitě slez z toho terárka, ty kočko blbá! - ještě jednou skočíš na tu polici, tak ti uříznem hlavu! - zapomeň na to, že budeš ležet na tý bedně) jí došlo, že ty hýbající se věci uvnitř prostě jsou pod dozorem a tudíž se k nim nedostane, a rezignovala. Leží na křesle, čumí do terárka s myšátkama, Maggie a Lisa na ni čumí z domečku a všichni jsou spokojení.

18. března
Ta kočka si ze mně normálně dělá srandu. Plánovaně.
Dneska bylo venku opět tepleji než u nás doma (dole. Nahoře mají děti mnohem, mnohem tepleji), takže jsem otevřela dveře z kuchyně i od prádla a větrala. Na oběd jsem kuchyňský dveře zavřela, aby na nás netáhlo, a pak jsem tady seděla u počítače a cosi dělala, tak jsem to nechala zavřený. Počítač mám na ´stolečku´ v rohu kuchyně, vedle dveří ven. Kočička sedává na okně a sahá na mě, abych ji pustila ven, nebo případně sedává zvenku na parapetu, a chce pustit dovnitř. (Naučila se to od kocourka, ale ten zas někde lítá.) Tak si tady sedím a pracuju, a najednou úpěnlivé mňaučení zpoza okna: ubohá kóčičká, chce jít dovnitř. Pustila jsem ji. Za pár minut kóčičká pláče za oknem znova. Byla jsem zabraná do práce, takže jsem ji automaticky pustila dovnitř, ubožačku.. a pak ještě asi šestkrát. A teprve POTOM mi došlo, že ta potvora si ze mě dělá prdel. Předvede na parapetu srdceryvnou etudu na téma ´ach já ubohá, trpím tady venku zimou, jsem tu úplně sama a opuštěná, pusť mě dovnitř, prosím prosím´, já ji pustím dovnitř, ona mě chvilku sleduje, vyjde ven otevřenýma dveřma kolem prádla a jede další kolo. Musela se mi smát celý odpoledne..

Taky jsem viděla tunera. Tuner je boreček, kterej jezdí v autě s prokoplým výfukem, jehož koncovku tvoří potisku zbavená plechovka od kokakoly, často má na zadním okně buď nálepku s názvem nějakýho rádia, nebo nálepku, co vypadá jako gigantický ornamentální tetování, jeho auto tucá a má některý skla tmavý. Můj dnešní tuner byl zimní typ. Zimní tuneři mají kšiltovku a v autě sedí jako po obrně, protože mají pravou ruku na šaltrpáce (takže jsou zhroucení směrem na střed auta) a levou ležérně opřenou zápěstím o horní okraj volantu. Letní tuner má sice taky kšiltovku, ale jako bonus si nasadí ještě sluneční brýle. Nesedí jak po obrně, na horním okraji volantu má tentokrát pravou ruku, a z otevřenýho okýnka mu čučí vystrčenej loket. Jaro se pozná tak, že tuneři mají kšiltovky (to je jasný, ty maj furt), otevřený levý okýnko a sluneční brýle, ale ještě neaplikovali letní posaz. Jsou smotaní nad šaltrpákou. Je jaro. Dnešní tuner tucal ulicí přesně tímhle stylem.

16. března
Včera odpoledne jsme byli ve svatebním salónu (nebo jak se to..) vybírat pro děti oblečky na svatbu. (Ahoj Kobro! ;-) Holčička byla sice nemocná (bylo jí blbě, měla teplotu, bolela ju hlava..a byla poprvé sama doma!), ale svolila, že šaty teda zkoušet půjde. Už jsme se předpřipravili večer předtím, našla jsem ten salón na síti, projeli jsme jejich web a mrkli na šatičky pro dětičky, co tam mají. Děti si vytipovaly kousky, který by šly a kousky, který by v žádným případě nešly.. a slečna v salónu samozřejmě jako první donesla šatičky, který byly v kategorii ´NE, tohle NE´. Donesla troje, s tím, že jedny jsou pro malou holčičku a dvoje pro dvě větší holčičky. Velikosti se mně moc nezdály, přesto jsem se pokusila narvat holčičku do prostředních šatiček. Bezvýsledně. Ty největší jí taktak byly. Nevypadly zas tak špatně, ale.. Slečna posléze donesla další šatičky. Druhý měly u Bišky úspěch především kvůli rukavicím a kabelce, a třetí.. vyhrály. Dal se k nim totiž přidat ještě deštník.
Byla to sranda, slečny se mi snažily mi namluvit, že o tom, do čeho se ty děti vejdou, mají lepší představu než já (- tohle je pro ty dvě větší slečny. - do toho se nevejdou, potřebujeme velikost 12 a 14.. - vejdou, to si oblíkají i větší holčičky, než jsou tyhle - říkám vám, že se do toho nevejdou. - jenom to zkuste, to bude dobrý ----- - aha, opravdu, nevejdou se do toho), dále pak tvrdily, že dětem šaty sluší (což obzvláště Anka kvitovala ironickým šklebem), a že se to dá upravit, no byla tam sranda. Honza pro změnu nafasoval fráček, co mu byl po lokty, ale to bylo proto, že větší byl na jiné pobočce, a protože on tyhle obleky může, tak si ještě našel klobouky a hůlku, na které si hrozně ujel. Snažila jsem se mu vysvětlit, že hůlka, která mu je po ramena, je celkem k ničemu a že takhle z něj lázeňský švihák nebude, tak doufám, že to nějak pobral.. Nakonec se rozhodlo, že Elika nepude v šatičkách, páč tam na ni nebyly žádný, Anka půjde ve dvojici s větším klukem (Radim? jsem zapomněla.. byl tam taky s náma, ale nějak odešel, když si zkusil svůj frak), a Biška půjde s Honzou, a oblečou se teda stylově - Opičák nakonec našel i klobouk co se mu líbil, takže doufám, že to nějak pude.

Původně jsem myslela, že stihnu trénink v osum. Jenomže jsme vypadli ze salónu nějak kolem půl sedmé, děti měly hlad, chělo se jim čurat, tlamy potřebovaly boty.. tak jsme jeli za roh do Vaňkovky. Nechápu, proč jsem si myslela, že to na tu osmou stihnu.. no nic, Elika má tenisky (už v nich odešla, vrátí se zítra), Anka si nakonec nevybrala (líbily se jí ty samý co mě, jenomže oni je maj prostě jenom 36.. takže nový boty sice nemá, ale taky se vrátí až zítra), no a já jsem vyměkla a napotřetí jsem si koupila botičky, co jsem si už dvakrát řekla, že tohle přece kupovat nebudu, když potřebuju spíš tenisky. Ale mně se děsně líbí:-) (miláčkovi ne). A nestihla jsem trénink. A celou noc se mi pak zdálo, že jsem chodila s dětma po městě a hrozně se to snažila stihnout a furt jsem chodila pozdě a tak, uáááá, šílený.

A teď malá informační změť:
Opičák má obchod. Uklidil si stůl a vyložil na něj zboží. Prodává zanízké ceny a pouze atraktivní kusy, tlamy si už cosi koupily, já se teprve chystám..
Včera jsem si dovezla speciální stříbrnou barvu, co mi Alex schoval. Mám FAKT divný vlasy, protože to nefunguje. ale proces barvení byl dobrej, takováhle ocelová je docela dobrá barva.
Naše kočka je pako. Onehdá jsem ji nemohla najít, tak jsem si říkala, že je třeba někde venku. Ale po pár minutách jsem slyšela v kuchyni ve svým rohu jakýsi drbací zvuky. Po pár minutách jsem našla kočku na skříni za reprákem.. A Pastelka mi dneska poslala fotku jejich kočky, která je prej stejný pako jak ta naše (skočí člověku klíďo bez varování na záda, a to je dospělá, tkaže potěš koště) a hlavně je stejně barevná. Takže, když uvidíte takhle flekatou kočku, bacha na ni. Je to pako!

a bonus - 6 minut capoeiry, extra supermega dobrej hustostřih záběrů

15. března
Studenti jsou bezedná studnice moudrosti.

Dneska jsem s dálkařama dělala minulej čas, překládali a psali věty a pak si je navzájem říkali a překládali zas do češtiny:
- He learns English.
- Učím se anglicky.
- Né ty, von! To je vo onovi!

Konverzační témata jsou taky super věc:
They alive fish´s. = Živí se rybami.
The squirrels live in total Europ. = Veverky žijí v celé Evropě.
We farming is because us give milk and meat. = Pěstujeme je, protože nám dávají mléko a maso.
Peter speed sleep. But moustly he has sleep about 22 o´clock. = Petr rychle usíná. Ale většinou usne o desáté.
Movies following small. = Filmy sleduji málo.
I would have to work somewhere people maybe secretary. = Ráda bych měla práci někde s lidmi, možná jako sektretářka.
I am you studied middle school. = Vystudoval jsem střední školu.

A tohle nemám páru co je, takže kdyby měl někdo nějakej nápad: Lives are run about 5-10 dump´s. Bylo to o delfínech. Ani obvyklá aplikace postupu "nahážu to jednotlivě do slovníku a pak složím větu, kterou měli na mysli" nepomohla..

A některý hlášky taky nejsou špatný: miláček nedávno pravil, že se mu "zdálo o slonovi, kterej měl zbarvení úplně jak žirafa: bílej s černejma pruhama."

14. března
Předevčírem jsem se večer zašla podívat na myši, co dělají. Pohovořila jsem krátce s křečíkama i křečačkama, řekla nazdar myšákům a chystala se potřást tlapkou myškám - ale když jsem strčila prst do terárka, zjevila se Maggie, bleskově mě kousla do prstu a zase zmizela. Trochu mě naštvala, protože nedlouho předtím mě pokousala Lisa, a tak jsem se jí chtěla podívat na zoubek. Podívala jsem se. Do domečku. Zoubek jsem neviděla, zato tam bylo asi deset růžovejch myšátek ve dvou velikostech. Kdo chce supr flekatý myši? K odběru tak za 14 dní.. achjo. Prostě už jsme je koupili s vyrobenýma mláďátkama. (Fotky nebudou, narvat telefon do terárka a vyfotit růžový pískající věci jsem zkoušela, ale foťák je foťák.)

Onehdá jsem se opět polila kafem. Ptala jsem se tedy miláčka, jestli je normální, že se pokaždé když piju kafe tímto aspoň jednou poliju. Pravil, že jestli se poleju fakt pokaždé, tak už to normální je. Achjo

Jo a tady je obrazové zpravodajství z neděle.

A tady je další vtipnej zářez seznamu. Marjá! Co ti lidi všechno nehledaj :-D ..mimochodem, zajímalo by mě, KDO jeshopen hodit do vyhledávače slovní spojení "Lukin představil Pastelku". Ledaže by tak sám vyhledávač něco testoval.. ale to je HODNĚ divný, ne?

12. března
Děti byly v sobotu a v neděli na víkendové kungfu akci - takže včera odpoledne, když přišly, chodily všelijak a při každým kroku do schodů kolektivně skučely. Byli jsme tomu oba rádi, neboť nám se to (skučení) stává mnohem častěji a děti aspoň ví, zač je toho loket, když se trénuje pořádně a hodně. Samozřejmě nestrávily celý dva dny pod bičem otrokářky, hrály hry (jedna hra obnášela oběhnutí čtvrtiny našeho velkoměsta, proto taky říkaly děti, že je ty nohy bolí..), vyrobily lampičky a povídali si. Takže už se těší na další víkend. Elika říkala něco o "venku", a o stanech (při čemž se otřásla), tak uvidíme.

My jsme se mezitím seznámili se sestřiným králíkem co se jmenuje podle rumu (přece Starky) a vypadá jak plyšovej, miláček mi nadělal zelený pruhy na hlavu (už jsou zase pryč), sebe ostříhal a oholil (postup 1 2 3 4), já jsem konečně "vyfotila" dárek od Zmetka, jo, taky jsem byla na tréninku (dost mě bolí takový ty svaly na bocích zad co o nich většinou nevím že je mám, a navíc se mně zdálo, že jsme hrála tenis, takže su úplně vyřízená) a na pivě a na fotbálku a na tanečku, koupili jsme bratrovi dárek k narozeninám - a v neděli večer jsme snad po dvou měsících se slezli a já jsem konečně popatřila na miminy (Barča, Marťa). Jsou velký. Teda - větší :-) Bratrovi jsme koupili košík s různýma druhama škopků a různý druhy čekulád, aby si to užil - a ten košík mě inspiroval, koupila jsem i jeden pro nás, dáme ho do auta, budu do něj dávat nákup a nebudu muset brat vozík (totiž, nebudu muset všechno tahat v rukách jak pako, vozík většinou neberu a pak se potácím obchodem jako divnej vánoční stromek, na malíčku patnáct rohlíků, mezi ukazováčkem a prostředníčkem čtyři litrovky s pitím pro děti, na levé ruce vybalancovávám salámy, jogurty, rajčata a máslo... a tak), a Denisce se taky líbil, takže to je tak všechno, fotky snad budou od bratra, jeho skvělým fotografickým přístrojem s novým objektivem a bleskem. Děkuji za pozornost.

9. března
SpaceIL ještě jednou a lépe!

Včera bylo MDŽ, normálně. Což jsem zjistila po obědě, když jsem dostala od Chundely tulipány :-) a od Eliky přání, a brýle, ve kterých vypadám jako Kalamity Jane. .. Teď si tak jako uvědomuju, že to je postava z TVZNOVA, z nějakýho.. zábavnýho pořadu, kterej jsem viděla tak před.. osmi lety? - jo, tak nějak, tou dobou jsme měli asi rok televizi - a tak mě to vyděsilo, že si to pamatuju doteď. Eště tam byl Mládek. Já ho nesnášim, totiž.

No, a pak ještě mám nový (vlastně.. starý) vlasy. A povedlo se mně koupit zelenou barvu na hlavu, nekecám. Takže vymyslím co s tím, možná udělám zelenožlutou kombinaci :-)

8. března
Spejsil má Vildu :-) konečně. Posledních 14 dní jsem musela denně kontrolovat, jestli už nebo co jako, to je strašlivý, takhle online sledovat něčí život. A kolem deváté ráno jsem zrovna přemýšlela nad tím, že jako si pamatuju, že kluk má bejt Vilém (dobrý jméno. Mně se líbí i Arnošt a Adam, ale ten má blbě svátek) a holku právě jsem nevěděla. A zhruba tou dobou psal SpaceIL mejla, že teda jako Vilda, to je dobrý, ne..

Dneska se mně zdála strašná hromada snů - vybírám jeden:
Děti dostaly od (školní kamarádky) Denisy terárko. S morčatama a jedním králíkem. Ten králík byl vlastně zmenšená ovce s králičíma ušima a nohama (asociace je jasná, sestra dostala od Věry k narozkám zakrskýho králíka ´beránek´, jmenuje se mimochodem Starky, podle chlastu, co sestra ten večer pila (zde je uplatněna básnická licence! neberte to doslova! měla koktejl cuba libre, co dělal fAcE), a předevčírem večer mi o něm vyprávěla, ještě jsem toho králíka neviděla), a byl úplně bílej. Morčat bylo moc, asi tak čtyři, a terárko bylo veliký, odhaduju to tak na 120x50x30 (tady je asociace jasná, furt bojuju s tím, že bych ráda toho kraba, a on potřebuje větší prostor), a tlamky si to dovezly ze školy vlakem. Při stěhování terárka do horní kuchyně se jim nějak podařilo shodit ostatní terárka s hlodavcema, takže ti se rozprchli po kuchyni, takže když jsem tam (v tom snu!) přišla, pobíhalo po zemi asi deset křečíků (proč deset? máme čtyři), kteří byli velicí, asi tak 10 cm (teď maj tak čtyři cenťáky) a mezi tím neurčitelnej počet barevnejch myší. JO a jedna ta pruhovaná! Když jsem je dětem pomáhala chytat, zjistila jsem, že se nám tam prostě objevila ta pruhovaná myška. Tak jsme je všechny pochytali, umístili do jejich prostorů a zjistili, že máme vlastně kuchyň jako takovou menší zoologickou. Najednou byly všude terárka. (Tady vidím asociaci taky zcela jasnou, včera, když jsem přemýšlela o tom krabovi, jsem si vzpomněla na dávnou návštvěvu u sestřenice a jejího manžela - byli ujetí na bazilišky a leguány a podobnou havěť, a tam, kde ostatní lidi měli v paneláku obývákovou stěnu s tv a na chodbě nějaký skříně, oni měli terárka. S těmahle zvířatama. Masakr. Do té doby (no, dobře, bylo to tak v roce ´84) jsem si myslela, že bazilišek je jenom postava z Durellova Mluvícího balíku..) Ale taky bylo všude nějak podezřele uklizeno. Tak to asi věšteckej sen nebyl ;-)

No a když dneska zase zvířátkově, tak tady mám dvě věci: strašně se mně líbí norská lesní kočka. Nedávno jsem si je zase prohlížela, a zjistila jsem, že se dělá i v provedení Serena: tahle vypadá, jako kdybysme Serenu narvali do zásuvky, pustili do ní 220 a jí z toho šoku vyrazily na některých místech světlejší chlupy.
A číslo dvě: halda zvířat s otevřenejma tlamičkama. Zívněte si taky.

7. března
Poslední dobou nemám fotky. Můj foťák nefunguje už delší dobu. Teda, on fungoval, když jsem ho nutila a pomáhala mu, ale od minulýho týdne je úplně mimo. Když jsem se ho pokoušela zapnout, vypnul se a pak fotil (při oficiálně vypnutým stavu), ale jenom to co chtěl a kdy chtěl. Čili baterka ven, jinak se to zastavit nedalo. Máme doma ještě starýho soňáka. Ten už je taky v hajzlu. To, co se nepovedlo závodním autům, vysokým rychlostem a extrémním podmínkám, povedlo se Bišce: je po něm. Tahala se o něj s Ankou, prej, a von upad. Něco mi to připomnělo. No, co, takže máme doma dva foťáky, který nám jsou úplně k hovnu, a dvě ruce, který by rády něco zachycovaly. Si holt počkám. Pár let. Ale, jak říkal Vítek (potažmo psal, SMS, když jsme řešili, že jedu na akci poprvé bez foťáku) - "On se ten svět neposere, když ho nebudeš mít nafocenej celej, ale jenom skoro celej." Je to pravda. Světu je to prdel, a já si pomalu zvykám. Po prakticky dvaceti letech, kdy jsem bez foťáku nevylezla (dobře, s pár přestávkama na gymplu), je to fakt zvláštní. Asi budu muset začít víc mluvit :-)

4. března
H&H:happy@home. Super víkend. V pátek jsme vyzvedli Opičáka (pohled prej psal sám! říkal, že jich koupil pět a napřed si to zkoušel, a ten co se mu poved nejvíc, tak poslal) a drobně nakoupili, drobně protože si nepamatuju PINy ke kartám a telefon se mně co? vybil a vypnul, doma jsme vyrobili večeři a muffiny a pak večer jeli sestře popřát. Cestou jsme museli koupit dárek (kterej jsem nemohla koupit odpoledne, viz výše), a taky dárkovou tašku (dárkový tašky jsou super!), kterou jsem sice odpoledne koupila, ale zapomněla doma.. Strávili jsme příjemný večer se sestrou a FAcem, kterej má zánovní foťák, takže fotil kdeco (hlavně slepice u sousedního stolu), a někdy kolem jedné dorazili domů.
O půl páté jsem si vstala.
Protože v šest mi jel bus do Práglu a neměla jsem ani sbalený věci.
Miláček byl tak laskav a zavezl mě ke Grandu (odjezd: 6.00. Náš příjezd: 5.59 :-), já jsem zalezla do autobusu a po pár minutách vytuhla. Probudila jsem se kousek před Prahou a venku byla sněhová vánice. V Praze samozřejmě chcalo. V Boleslavi, kam jsem dorazila asi hodinu a půl nato, taky. Fest. Šla jsem autobusovýho nádraží k sokolu pěšky. Nevěděla jsem, kde je sokol. Miláček zafungoval jako GPS a nadvakrát mě tam donavigoval (nadvakrát proto, že poprvé jsem prošla asi 10m od vchodu a neviděla ten nápis SOKOL, ehmehm), já jsem ze sebe sházela mokrý hadry (všechno durch, krom batohu, z toho jenom teklo), naházela na sebe bílý a vrhla se mezi ostatní do tréninku. Paçoca přijel asi o dvě hodiny později (sníh a letní gumy..), takže když se to sečetlo, trénink měl asi tak 4 hodiny a nějaký drobný. Přežili jsme, zašli se (někteří, třeba já) najíst k číňanům, doběhli zpátky, přesunuli se do místní Olympie, kde bylo propagační vystoupení (kluci moc pěkně skákali, lidi obdivně tleskali), nakoupili, pokecali v místním zverimexu s nosálem a narazili jsme na kraba. Krab je naprosto luxusní, jasně oranžovej,má modrý očička, který umí sklápět a tře si je klepítkama (to je to co vypadá jako pusa) a celej působí, jak kdyby utek ze StarWars. Zcela vážně jsem uvažovala o tom, že ho koupím, ale odradil mě fakt, že bych ho musela skladovat chudáka v tělocvičně ještě den, a taky ty převozy - prostě mi nepřišlo fér trápit kraba na cestách. Takže si tam pro něj snad budem muset zajet či co :-)
Večer jsme strávili jednak hrou zvanou twister, masakr, neznala jsem to, motali jsme se tam pěkně, obzvlášť někteří; a jednak na místní diskotéce. Zrovna tam probíhal nějakej československej večer či co, prostě samý český a slovenský písničky.. Paçoca dělal že zpívá, já jsem v kolektivu předvedla svůj taneční styl vykliďte-dům-tady-su-já, no, super :-) Vracely jsme se s holkama pěšky, zjistily, že ptáci jsou zmatení, protože před druhou by rozhodně zpívat ještě neměli, a dorazily jsme pár minut předtím, než přijeli ostatní - autama. Ale procházka příjemná.
V neděli ráno někomu v osm zvonil telefon. Trvalo to jenom chvilku, probudilo to jenom asi polovinu lidí, já jsem velmi pracně usínala (bylo už dost světlo).. aby těsně po deváté zazvonil telefon někomu jinýmu. Masakr :-) Paçoca měl přijít na jedenáctou na trénink,tkaže jsme všichni počítali s tím, že máme do půl dvanácté čas.. a prd. Jedenáct nula nula tam byl, pobíhal po tělocvičně a prej co jako bude :-) No tak jsme se posbírali a šli na to. Tentokrát to nebylo tak dlouhý, všichni už byli unavení, ale efektivní taky dost, no jako celou akci kvituju s povděkem (a absolutním nadšením), fakt mně bylo dobře.

Cestou zpátky jsem na Florenci na chvilku viděla Zmetka s Bifidem, nalezla do busu -pravý sedadlo v poslední pětisedadlové brázdě. Už tam příště sedět nechci (teď nebyla jiná šance), je to hrozně úzký, bus se zužuje, a nebejt toho, že sedadlo vedle mě bylo volný, tak jsem se tam dost tísnila. Kolena mě z toho bolí i tak dost-, zjistila, že nedávají Kolju, jak psali, ale Slavnosti sněženek, odložila jsem tedy portugalskou konverzaci (čerstvě zakoupenou) a chystala se koukat. Ještě jsem to nikdy neviděla celý. A asi ani neuvidim.. dneska jsem usnula, když zastřelili to prase ve škole. (Potam jsem to viděla už asi... mockrát.) Probudila jsem se, když Hanzlík v šeru říkal něco jako "hlavně ať se nevyleje ta polívka", a pak zakukal. No a pak titulky. Jako dycky, že..

Miláček s dětma byli odpo na Botance, takže mě vyzvedli všichni komplet a jeli jsme na slavnostní večeři. Do KFC :-) No a pak už domů, sbalit Bišku, pokusit se najít kraba na síti (neúspěšně nakonec se povedlo!!!!!!!!), nějaký internety, konečně sprcha a spát. Juchů

MIMOCHODEM to video, jak hrabě chrní v hospodě, je tady

2. března
Dnešní nadílka ve schránce byla super: Opičák nám poslal pohled a Zmetek čokoládu. Pak ještě mně předevčírem Zmetek potěšil kočkou na řece, takže tu si tady taky zaarchivuju.. no a to je asi všechno, co dneska mám. Honza se dneska odpo vrací, Biška v pondělí odjíždí, sestra má zítra narozeniny, venku je slunko a teplo a .. já mám fialový/růžový/nebocotojezabarvu tričko se zeměkoulí. Teprve když jsem po půlnoci lezla do vany a lila si tam pěnu spoil me, tak mi došlo, proč jsem si to triko vzala: má barvu přesně jako moje nejoblíbenější pěna do vany. Strašnou.

Jo, a ještě něco: nastěhovala jsem se i na flickr.

1. března
Kua, zapomněla jsem zapálit svíčku a opít se, ABSOLUTNĚ NANIC už má rok!

Dneska zase zvířátková: Bart už není sám. Donesli jsme domů Frye. (Fry je z Futuramy, pro případ, že byste hledali v Simpsnech.) Taky jsme koupili Lise a Maggie novej barák, patrovej - ten keramickej, co dělaly děti kdysi ve výtvarce, už byl hnusnej. A Lisa mě pěkně pokousala, když jsem ji stěhovala z dočasnýho útočiště (čistili jsme jim terárko) zpátky domů - fakt nemá ráda, když ji někdo omezuje. Chtěla jít sama. Což nesměla.

A už se dlouho neukázal Šimon - teda, tady, doma jo. Je víc venku než doma, přece jenom je teplo.. a když šel dneska domů, ve dveřích se vyměnil se Serenou, která mi odpoledne seděla dvě hodiny za zádama a úpěnlivě prosila, ať ji pustím ven. Vždycky na mě šahá tlapkou, tak jako trošku žduchá, že jí mám otevřít dveře. Ovšem já jsem odmítala, protože je nachlazená, a venku pršelo.. jenomže jak si všimla, že otvírám šimonovi, samozřejmě proběhla ven. taky byla samozřejmě za pět minut zpátky, protože tam pršelo, všude, že :-)