30. dubna
Spaceil tvrdí, že je třeba davy vzdělávat a tedy informovat, jak to vypadá mezi nohama. Chtěla jsem se teda taky zeptat guglu, co on na to, a jedinej použitelnej obrázek dodává překvapivě... baumax. a pak že prej ty obchodní řetězce jsou k ničemu ;-) Samostatně se do takové zodpovědné věci pouštět nebudu, protože to, že tam jsou ty věci na čurání ví každej, a učebnice přírodopisu pro sedmou třídu, strana sedmdesát něco, je nezastupitelná. Stejně přichází pozdě.

Totiž - včera jsme byli v Mokré. Vezmu to od konce, cestou zpátky Biška vyprávěla v autě Elice cosi o škole v přírodě, a použila slovo FLAŠKA, ve slovním spojení "hráli jsme flašku". Dost mě to překvapilo, přece jenom první třída je první třída.. takže jsem se zeptala "jakou flašku". Biška pravila, že "normální flašku, tu hru, jak vezmeš flašku, roztočíš jim na ukáže na jednoho člověka, pak to roztočíš znova, a vona ukáže na druhýho, přece". Ance vedle mě na předním sedadle málem vypadly oči z důlků jak je třeštila, Kubíček se hihňal, Elika taky a Honza, ehm, taky. Takže jsem se zeptala, jak je to teda dál. Tak prej "ten první musí rozesmát toho druhýho, a ten se nesmí nechat". To mě uklidnilo. Informovala jsem tedy osazenstvo auta, že JÁ jsem flašku nikdy nehrála. Kubíček pravil, že von asi jo. Anka taky přiznala, že jo. Elika taky. A -ehm- Honza taky. Tak jsem se ho zeptala, jestli taky hráli tu samou hru jak Biška. Honza udělal jenom "Heheheheééé", čímž si vykoledoval další otázku, a totiž jakou teda flašku hráli. Další várka "heheheháááhaha". Logicky následovala otázka, jestli to hrál s Ivetou, logicky následovala odpověď "Héhehehahahaáhaha" - takže já su jediná, kdo v naší rodině nehrál flašku!

No, takže jsme včera byli v Mokré. Pavel nám předvedl (v lavóru a pak na rybníce) supr plechovou loďku poháněnou teplem, Ronas předvedl, jak umí skákat, Jana předvedla ksichty, děti nanosily květinové věnce na hrob neznámé žáby, jejž vybudovaly loni a pečlivě se o něj starají, hrály na kytaru, shlédli jsme rozsáhlé polnosti v lomu.. a vůbec. Je tam dobře.

Dneska večer jsem byla s prckama se mrknout na Komendě na čarodějnicovej oheň. Samozřejmě skrz foťák, žejo. No a cestou zpátky jsme trefili vlak. .. Ale že nám to čekání dalo zabrat! :-) (skoro) všechny dubnové fotky zde.

29. dubna
Seznam: najdu tam co neznám. Například tohle nebo tohle. :-)))

A konečně jsem shlídla Hanziho super sérii fotek z Londona.

26. dubna
Jednou to přijít muselo: loni jsem vyrazila do Bohunic do školy, ale špatnej tejden. To jsem trefila tu lepší možnost, pro přehlednost jí říkám Á - nikdo tam nebyl, jela a chystala jsem zbytečně. Dneska nastala možnost BÉ. Veděla jsem, že tenhle týden bude zavřenej pisáreckej tunel, čili do Bohunic se pojede blbě. Už někdy před třema tejdnama jsem prolezla kalendářodiáře (všechny co používám), a ujistila se, že tento týden nejedu, takže HURÁ, vyhnu se tomu. Minulej týden jsem si na dnešek dopoledne domluvila barvení hlavy (né mně, kamarádce). A tak si v klidu ráno sedim doma, hledám na síti něco pro Honzu, pomalu se chystám vyrazit - v autě bylo benzínu asi jako když načurá myš, takže jsem musela cestou ještě na benzínku - a najednou telefon. Z Bohunic. Jako že ehm jestli přijedu, že tam mám třeťáky na zápočet.. mě polilo a pak už jsem si jenom třičtvrtě hodiny nadávala, protože jsem musela bleskově posbírat věci, naházet na sebe slušný hadry, dojít si pro auto, vzít ten benál a švihat do Bohunic.. no a samozřejmě se pokusit omluvit Zuzce, že. --- No, tak co. Mám to za sebou, obojí :-) jak příjezd v týdnu, kdy bylo volno, tak nepříjezd v týdnu, kdy se má učit.

A taky jsem se poučila. Četla jsem kdesi, že v 19. století se mimina samozřejmě živila především mateřským mlékem. Nicméně v době,kdy jim bylo něcopřes půlroku, se začínaly pomalu odstavovat a převádět na pevnější stravu a zvykat na jiný mlíko - především kozí, krávy byly (a jsou) větší, čili pro většinu domácností nedostupnější. A protože byly děti zvyklé sát a ne pít, ze začátku dostávaly do pusy přímo kozí vemeno. A tak se pro odstavení ujal pojem dostat kozu. Čímž se dostávám k jádru pudla - modří už vědí -odtud pochází pejorativní výraz koza!

25. dubna
Abych nebyla pořád tak jako stručná: z Liberce jsem si dovezla dvě trička a mikinu, a taky to tričko pro Opičáka. Robocop udělal spoustu hader na normální nošení, bohužel/naštěstí jsem neměla sebou takovejch lovů, abych si mohla vzít od každýho něco.. No a taky jsem si odtam dovezla informaci o PARTY POWER, což je něco jako semtex v litrové flašce. Takže včera jsem posnídala chleba, fat burner(to abych přetavila zbylé tuky do svalstva a nevytvářely se mi další vrstvy.. svalů..), višňovotvarohovou buchtu (kterou jsem svou snahu s fatburnerem zřejmě zabila, páč jsem se dozvěděla, že tvaroh naopak růst svalové tkáně podporuje) a půl litru večírkovýho nakopávače (čímž jsem vyrovnala spánkový deficit vzniklý Libercem.. tedy spánkový deficit pocházející odtam plus deficit způsobený zpracováváním fotek odtam).

Včera byli Opičák a Ksichtka se mnou na tréninku. Opičák se na pondělním dětským (děcka končí, Pavel už to nestíhá) definitivně rozhodl, že bude chodit na velkej, a Ksichtka po shlédnutí fotek z Liberce rozmýšlela, až se rozmyslela. Totiž na těch fotkách je taková Alička malá.
No, tak byli včera se mnou. Přijel Takinha. Všechny nás odrovnal :-) Během půl hodiny jsem měla nejmokřejší triko co jsem kdy na tréninku měla, ale jako bylo to super. Opičák všechno dobře stíhal (vlezl si za mě do druhé lajny), Biška se po asi dvaceti minutách koukání taky připojila, Takinha za ní furt chodil a různě na ni posunkoval a něco jí říkal (je černej a mluví jenom portugalsky ;-), pak si vedle něj stoupla v rodě.. no, mám pocit, že se jí to líbilo :-) (Mně jo!)

Už dlouho nebylo nic o zviřátkách, že. Objevila jsem (kvůli očkování nachystanej) Pejky pas/očkovací průkaz: oficiální název té věci je Pas zvířete v zájmovém chovu. Od včerejška říkám Pejce pouze "zvíře v zájmovém chovu", přesněji řečeno snažím se o to - nejsu schopná si zapamatovat zájmový chov.

No a pak kóčičká: Včera jsme nechali otevřený dveře do ložnice, kóčičká už je hodná a do postele se nesnaží lézt. Obvykle. Včera měla nějakej záchvat zas ráno a skákala po nás. Já jsem byla úplně vyřízená, takže jsem ji jenom skopávala nohama a nedívala se, jestli padá, stačilo mi, že se mi odlehčilo. Po nějaké době prakticky neustálého kopání jsem se na kočku podívala. Kočka při každým mým skopnutí zasekla drápky do deky, chvilku tak visela, abych měla pocit, že upadla, a pak si v klidu zase lehla na totéž místo..

24. dubna
Hmm, nó, takže, ehm, fotky z Liberce jsou tady (smazžte si ty plusy v tom vyhledávacímpolíčku a klikněte znova na search. já nevim proč to nefunguje :-/ )(já jsem samozřejme ZA foťákem), a to je asi tak všechno, co mám k přispění, páč to dalo zabrat. Z asi 800MB zbylo asi 320MB, a to si už teď nejsem jistá, jestli jich nemělo jít do kopru ještě víc, ale když mně se tolik líbily..

23. dubna
Víkend v Liberci: páteční spěch, halda hodin v buse, kecy okolosedících, překvapení ve formě Snouborďáků v buse a následných výbuchů smíchu, hustohustej řidič autobusu, půlnoční hledání jídla v Liberci, noční Michalovy promluvy na téma psycholožka, teror a čarodějnice, masakr ve formě tréninků s černochama a brazilskýho večírku s geniálníma bubeníkama, hromady fotek, totální únava, večer v boxu.

A Honza dneska dělal přijímačky do anglické třídy. Vzal si na sebe tričko se zeměkoulí, co jsem mu dovezla, byl úplně šťastnej. Tak.. třeba jo.

20. dubna
Dneska ráno jsem si oblíkala jedny ze trojích kalhot, do kterých se ještě vejdu. Dvoje jsou natahovací a jedny dost široký. Ale já nejsu tlustá, su jenom svalnatá ----- kua, to mi něco připomíná. Éééé, nazdar Pavle, nazdar Ronalde :-) JO a taky mám nový brýle.

Kromě toho, že jsem dneska zadala Googlu výpočet 5000 děleno 12 (nojo, mozek stále mimo provoz) jsem se selfpwnovala i jinak: hledala jsem něco k závodům probíhajícím asi za měsíc v Chorvatsku, študovala nějaký chorvatský stránky a královsky se bavila u názvů jednotlivých závodních disciplín. Když jsem za chvíli začala číst tabulky pořádně a zjistila, že tolik možností pohybovat se vpřed závodními vozy nebude, došlo mi, že disciplíny jsou ´brdo´, ´autoslalom´, ´rally´ a ´krug´-- a tedy že Ožujak - Travanj - Svibanj - Lipanj - Srpanj - Kolovoz - Rujan - Listopad - Studeni jsou duben až prosinec. Což je ještě vtipnější.

17. dubna
Tak, ty fotky jsou tadyk, a vlastně k tomu už ani nic nemám - prostě jsme šli od vlaku prakticky furt do kopce, přes pole, přes lesy, vyplazili se po sjezdovce nahoru k rozhledně, poslechli si komentáře Radovana Lukavského k místním pamětihodnostem (na mapě se dalo nacvakat místo a pak si o něm něco poslechnout. Radovan Lukavský zněl, jako by se v polovině věty chystal umřít), sešli (k Eličeniné velké radosti a za zoufalého skřípění mých kolen) z kopce dolů k přehradě, asi hodinu se váleli na břehu, dočkali se Kobry, Pedála, Thomase a Mum, přesunuli se do Víru na zahrádku, dočkali se negrů na motorkách, a pak byl Pedál tak laskav, že nás hodil do Bystřice na vlak a my jsme tudíž nemuseli se vláčet pěšky.. na pozdější vlak, samozřejmě. Nohy nás bolí stejně :-)

Jo, a včera byly třídní schůzky.
Vyhrála jsem lepší sadu - Ančinu a Bišinu třídu, Anky paní učitelka stanovila sraz na 16.45, že bude krátkej pokec o škole v přírodě (no, opět Chorvatsko..), takže 16.56 už neměla co říkat, takže jsem se zeptala na Květináča, že musím jít jinam, Květináč dle slov paní učitelky je v pohodě, akorát, hm, ta čeština, no, ale to je dobrý, a mazala jsem do Bišidiny třídy.
Tam jsem pochopila, co to bylo za akci s tím "potřebuju nutně nalepit na tajten (A5) papír rostliny, ale nechcu pampelišky, ty bude mít každej, a co nejvíc jich tam má bejt": ve skutečnosti je to akce herbář. Děti mají do poloviny ČERVNA sbírat rostlinky, sušit je, pak je jednotlivě nalepit na A4 a pod ně napsat, co to je za rostlinku. Může to být klidně i jenom jedna rostlinka. Ale má bejt suchá. No. A takhle je to pořád, s tou Ksichtkou.
Miláček šel k Elice a k Honzovi. Zvolil špatný zbraně, páč jako první absolvoval Eliky třídu. Paní učitelka dlouho mluví dost o ničem. Takže když jsem čekala před Honzovou třídou s oběma prckama, že jako už brzo pudem dom, došel Chundela zvrchu a že TEPRV de do téhle třídy. Tam byl zas nějakou dobu - Opičákova paní učitelka byla někdy v březnu na jakýmsi výletě na kole, nějak spadla na šutr a kdosi ju ještě přejel, takže byla dlouho v nemocnici (teď už je prej doma) a tak maj druháci někoho na dlouhodobý suplování. No a miláček když už se odcházelo, tak došel, a že se mnou chce paní učitelka ještě mluvit. Tak jsem vlezla dovnitř za ním, koukám na ni a říkám, že tu ženskou odněkud znám. Miláček pravil, že vona mě taky, a proto vlastně du dovnitř ;-) A ona to byla učitelka z Novoměstské, byla s náma mj. v sedmé třídě na horách a já si za prase nevzpomenu, jak se jmenuje. A je z Honzy úplně odvařená, že je hrozně chytrej a hodnej a milej a tak. HEČ!

16. dubna
V sobotu jsme vyrazili na výlet. Vlakovej. Protože jsme chtěli někam ven a na autě máme ještě pořád zimní kola. A Vír se nám zdál jako dobrej nápad, tak jsme jeli tam. Totiž jeli jsme do Bystřice nad Pernštejněm. Úplně původně jsme mysleli, že by jeli s náma i nějací kamarádi a tak, ale protože vlak vyjížděl z Brna v devět (ráno, v sobotu), všici vyměkli a jeli jsme sami. (Dobře, měli jinej program, no.) Mapu jsme měli sebou vytisknutou z nějakýho webu na černobílé tiskárně, já jsem domalovala pastelkama podlemapy co máme doma turistický značky (některý), silnici (jednu) a vybarvila jsem modře přehradu, a mohli jsme jet. Stejně jsme to nakonec vzali od nádraží prakticky azimutem - teda přes Bystřici to moc nešlo, ale všude jinde jsme se jenom vždycky jenom podívali před sebe, zamířili na Karasín (rozhledna) a šli. Detaily a fotky budou později, než se to natahá, chvíli to zabere.

Biška je máslo, a strašně zapomíná. Má za to napomenutí třídního učitele. Nekecám. V dubnu, když byla čtvrtej den ve škole, měla už PÁTOU čárku za zapomenutý věci. Jsme v tom nevinně, protože paní učitelka je učí pamatovat si comají nosit a nepíše jim/nepíšou si všechno do deníčku, tak jak to měla třeba Anka, takže my netušíme, co ona má mít, ona taky ne, páč to zapomene, a pak zapomene i říct, co zapomněla. Čili jsem jí pořídila deníček debilníček (s delfínama, zamykací, slintala po něm od října, doteď by jí k ničemu nebyl), kam si píše všechny úkoly a co má donést a tak.
Včera Ksichtka přišla s tím, že nemá gumu. Protože byla neděle podvečer, odmítla jsem jet do Glóbusu pro gumu a řekla jí, ať si to napíše do toho delfínovýho deníčku, že to koupíme. Večer jsme pak šla kontrolovat školní věci, a koukám, Biška si udělala zápis. Do školního deníčku, kam píše paní učielka známky (a napomenutí..). Nahoře na stránce bylo napsaný LEPIDLO.
Šla jsem se tedy Ksichtky zeptat, proč tam má napsaný LEPIDLO, když říkala, že nemá GUMU. Biška pravila, že se ještě neučili G, tudíž neumí napsat GUMA, ale LEPIDLO napsat umí.
Málem jsem spadla ze schodů a nebyla schopná slova. Anka pouze pozvedla obočí a mlčky zavrtěla hlavou. Elika pochopila situaci a zeptala se, proč tam proboha napsala zrovna LEPIDLO. Biša řekla, že lepidlo vlastně taky nemá, a navíc ho umí napsat.

Což je srovnatelný se sobotní historkou - seděli jsme na zahrádce hospody ve Víru, děti běhaly kolem a blbly. Najednou Honza začal hrozně brečet a přitom se držel za hlavu, někde u ucha. Pochopila jsem, že ho někdo praštil, a zeptala se dětí KAM že ho bouchly, abych věděla, jestli se začne kácet nebo ne. Po minutové pauze rušené pouze Honzovým kvílením a mém dalším dotazu "Kam jste ho bouchli?" Anka suše pravila "Asi do hlavy."

14. dubna
Ůč-âě_üó ě Ďä;ůčăűăţ Ëůäóü ň_ű çęůńđ_˙? ńđä_çóë ô ěůä_ Ý

KUA! Tak znova.
Obědváme v Glóbusu. Kolem nás prochází chlápek a volá: "Dědečku!"
Přišlo mi to vtipný, protože se mi okamžitě vybavil vtip
"Dědečku, serete si na kšandy!"
"Cože?"
"Serete si na kšandy!"
"COŽE?"
"ŽE SI SERETE NA KŠANDY!!!"
"Ajó..kšandy.. tak na ty já seru.."

13. dubna
Tak já jako nevim, no, nějak to nestíhám. Pátek třináctýho zatím funguje dobře, miláček jel do školy s dětma, takže když jsem dolepila Bišidě kytičky na papír (úkol, zapomněla, lítala jsem v tričku ve třičtvrtě na sedum po dvoře a trhala rostlinstvo) a oni lezli do auta, šla jsem si lehnout. Na půl hodiny. V 8.02 mi zahrál budík, já jsem ho vypla, začalo se mi ZDÁT že vstávám, a probudila jsem se ve čtvrt na deset. No hotovo..

Tak a na co jsem ještě zapomněla: Zmetek dovezl dětem ipody, umí to i přehrávat videjo a tak, takže se málem počuraly, a moje USB díry jsou neustále plné káblíků s barevnými plackami na koncích.
Venku je strašlivý horko, vůbec nevim proč, ale ten teplej vzduch i po ránu mě začíná srát rozčilovat.
Blíží se kvapem závodní sezóna, takže zmatky included, no a jinak.. normálně. Viróza, únava a kvetoucí kytky se drží zuby nehty, no amalejch myšek jsme se zbavili: jsou ve zverimexu.

10. dubna
Fotky ze ZOO jsou hotový. Totiž přebraný a naházený do sítě - sem. Kromě zásadních informací jako že jsme jeli na velbloudovi přicházejí i podružné informace: ZOO v Lešné (jako, ono je to vlastně ve Zlíně, jo) je pro shnilotiny jako my super, protože to není na kopci, teda přesněji řečeno JE to na kopci a pod kopcem: půlka ZOO je nahoře, druhá půlka je dole a kopec má celkem asi tak 100 metrů. Což pro nás, kteří jsme zvyklí na ten strašnej brněnskej bergál, případně na ten podobně strašnej pražskej kopec, je úžasný překvapení. Taky tam maj všude jídlo :-)

V sobotu jsme původně šli do lanovýho centra. Jenomže pak se to nějak zvrtlo, Pepé dostal malárii a vysypal obsah králíka do záchodu.. a lana byly zavřený. Tak jsme šli na výstaviště, prej že je tam výstava historických aut. Moc se mně to nezdálo, slyšela jsem cosi o burze.. a taky jo. Burza. Normálně lidi doma naložili obsah půdy a stodoly do auta, dovezli na výstec a tam to rozložili a nadepsali k tomu cenovky. Masakr. Ještě že jsme zapomněli vybrat prachy, protože mít něco, nekoupili jsme dětem tureckej med a barevnej kokosovej kmen, ale hromadu plechovejch cedulí, panáky v jabku a kožený rukavice.. Ale abych jako neubírala, historický auta tam byly taky. I motorky.

Večer si děti odvezla mama, a my jsme se vydali vlakmo do boxu. Domů jsme jeli ve dvě busem, potažmo rozjezdem. Po mnoha letech jsem něco dobíhala, fakt, málem nám to ujelo. Zmetek uvnitř fascinovaně zíral na informační systém probíhající na panelu u řidiče (seděli jsme vpředu) a odborně jsme tam něco rozebírali (už si nepamatuju co to bylo, ale jeden pán musel vystoupit a miláček usnul). V neděli jsme se brutálně najedli ve středověké krčmě, a strávili večer v klidu myšího pokoje nad filmy. (Já jsem spala. Součást léčby.)

A pondělí bude pak.

9. dubna
Jsem si přihodila plejer. Kubo, dík :-)
Ty fotky z páteční ZOO ve Zlíně budou, jako, pozor, jeli jsme na velbloudovi, Biška s Honzou na koních ponících, viděli jsme bílýho klokana a hromadu línejch lemer. Ale to všechno musim ještě probrat a naházet na flickr. Taky byl večírek, byl u nás Zmetek .. a vůbec.

6. dubna
Zatímco jsem ve čtvrtek byla ve škole, děti byly na kolotočích. Dostaly kilo každej a šly. Cestou ze školy jsem se stavila v Glóbusu pro pumpičku (ano, vytahujou se kola), maso (večeřééé) a pizzy (oběěěééd) a jela za nima na kolotoče, podívat se, co se teďka provozuje a taky samozřejmě znovu testnout foťák. Venku bylo fakt hezky, takže jsem se ohřála. (Doma jsem si zas zalezla do spacáku v kuchyni.. a navečer opět usnula.. taky jsem nakoupila koldrexy a vitamíny a tak, tak kua doufám, že když to jako léčim, tak to jako přejde!) Jo a taky máme plno fotek myší a křečíků.

5. dubna
Děti mají velikonoční prázdniny a já mám další verzi virózy. Zůstanu (skoro celej den) doma a budu se jako léčit. Taky budu mít čas si hrát s foťákem, konečně!
Normálně jsme konečně byli se Serenou u doktorů na vytahování švů. É stehů.
(Teda, napřed jsme byli v knihovně. Místní knihovna je od září zavřená, skrzevá rekonstrukci. Měla bejt otevřená v lednu. Lidi si mohli půjčit cokoli domů, včetně časopisů, a v libovolným množství. Proto mám doma asi 30 knížek z knihovny, že.. Před 14 dnama otevřeli aspoň jednu místnůstku na jiným konci města, aby si lidi mohli vyměnit knížky. A tak jsme udělali průkazky i prckům.)
Kóčičků jsme museli napřed chytit a narvat do auta. Anka Serenu přimáčkla natvrdo do košíku a jely jsme (prcky jsme mezitím po knihovně vyložily ve výtvarce.), ani moc neblbla. V čekárně jsme musely čekat, uvnitř byl nějakej pes a před náma ještě paní s dotazem (bez zvířete). Serena šílela, protože jsem ji držela už asi dvě minuty v náručí. Nakonec jsem si stoupla k oknu a hlídala, jestli nejde nějakej pes a pustila ji na okno. Poskákala všechny poličky, pohrála si s velikonočníma vejcema na okně, prolezla co šlo..
V ordinaci byla paní doktorka, která ma taky tak flekatou kočku (želvovinová, jo, tak bacha). Tvrdila, že všechny tyhle kočky jsou hrozně hodný a mazlivý. My jsme tvrdily opak. Paní doktorka vyndala kopající a kousající kočce (z jedné strany jsem ji držela já pod krkem, z druhé strany Anka za tlapky) stehy a vzala si ji, že ji bude hladit. Serena vydržela asi tak.. minutu a začala se rvát, že musí jít jinam. Paní doktorka uznala, že naše kočka je jiná a rozloučily jsme se.
Vzala jsem ji opět do náruče, protože jsme potřebovaly dojít k autu. Auto bylo na druhé straně silnice. No, silnice. Ulice. Projede tam tak jedno auto za deset minut. Když jsme šly my, zrovna udeřila desátá minuta, kolem nás projela červená oktávka.. a Serena mě pochcala.
Prostě mi najednou bylo tak jako teplo na celou pravou polovinu těla od plic dolů, a těsně potom zima.
To by jeden neřek, kolik se toho do tak malé kočky vejde. Okapala jsem kočku, sebe, utřela si ruce do vesty zevnitř, předala kočku Ance, vlezly jsme do auta, Elika za náma zavřela a jelo se domů. Převlíkat. Serena s povděkem kvitovala, že je doma Šimon, chvíli zmateně pobíhala a pak oba zdrhli ven. Doufám, že jí vysvětlil, že na mě se nečurá..

4. dubna
Protože nemám ráda velikonoce, musí se to nějak kompenzovat. Mám novej foťák. Na tužkový baterky :-) Je k tomu docela dlouhej příběh, jak jsem se pokoušela sehnat vybranou kombinaci, ale protože je to vlastně jedno - páč nakonec se to povedlo - tak na to už kašlu. První fotku jsem namířila na Anku, byla strašně ráda, samozřejmě, pak jsem konečně mohla viditelně vyfotit malý myšky, který už jsou vlastně velký (ta největší, co kouká z domečku, je Maggie), Elika byla taky nadšená, protože má něco s okem a připadá si flekatě (no, i tak vypadá), miláček byl rád že učurávám z nového přístroje, ale pak si uvědomil, že to obnáší i spousty testovacích fotek - mimo jiné na něm.. Vyzvedli jsme děti ze školy, další obětí byla Biška, Honzu jsem sice fotila taky, ale dneska ráno to bylo pak lepší (Ksichtka dělala dneska ubohou holčičku), a protože se mi pekelně motala hlava, druhou půlku tréninku jsem vzdala a zkoušela foťák v tělocvičně. Éééé - no, a to je celý.

3. dubna
A máme tady opět připomínku jedné staré akce: už je to tři roky.. Ach..
Včera jsem smrděla v práci skoro do sedmi, ačkoli jsem původně plánovala jít brzo, vyzvednout děti, odnést kočku na kontrolu, nakoupit a zrušit prádlo. Takže děti vyzvedl miláček, nakoupil a uvařil nám večeři. Se máme.. A taky jsme šli do kina, na Vratné lahve. Nevim proč to ten mladej Svěrák nechtěl natočit, bylo to super ;-)

1. dubna
Včera jsme byli odpoledne s dětma na tradičním výletě na Petrově - nahoře na věži, klasika, podívat se na Brno. Jeden ze dvou balkónků, z kterých se koukáme, je kousek pod zvonem, kterej odbíjí čas. Tentokrát ten zvon nezazněl ve chvíli, kdy jsme koukali dolů, tudíž jsme málem nespadli z balkónku, jako obvykle, ale ve chvíli, kdy jsme šli nahoru po schodech. Bohužel jsme byli všichni už na posledních schodech, tedy asi dva metry pod inkriminovaným zvonem. Málem jsme spadli z těch schodů, malá změna. Pak jsme se rozhodli, že si počkáme ještě na další odbití - tj čtvrt hodiny. Poslední asi čtyři minuty jsme postávali všichni šest pod zvonem a čekali. I přesto jsem zařvala, jak jsem se lekla. Ostatní myslim taky, ale cestou dolů jsme moc neslyšeli, co říkáme, tak to nevim jistě.

Mířila jsem na pátou na odpolední trénink, měli jsme čas a chuť, tak jsme zašli do kavárny La Dolce Vita, je to kousek pod Petrovem, mně se ta kavárna líbískrz dveře - maj takový ty conejsou uchycený klasika pantama na krajích, ale na dvou ´kolíkách´ asi patnáct cenťáků od kraje, takže když se otevřou, kromě prostoru pro vstup je na druhé straně otevřených dveří asi patnácticentimetrovej fuk. Taky tam maj takový ty stolečky, co je v nich vyskládaný kafe nebo nudle nebo čaje nebo tak, na ozdobu. No a díky tomu jsem se tam málem udusila. Seděli jsme, měli jsme před sebou zmrzlinový poháry - teda já a děti - a kafe - teda já a miláček -, a k sousednímu stolu přišla čtveřice, dva chlapi, dvě ženský. Jeden ten chlápek si sedl, podíval se na ten supr stolek s čajama a povídá: "To je ten stalek z Ikei.."
Pomyslela jsem si, že asi blbě slyšim. Ale slyšeli ho blbě asi i ti ostatní, protože on za pár sekund naprosto zřetelně řek znova: "To je ten stalek z Ikei.."
Přišlo mi to docela vtipný, miláček to slyšel taky. Za chvíli přišel ke stolu těch lidí číšník a ptal se co si dají. A jedna z těch ženskejch se na něj otočila a (podle mě) naprosto zřetelně pravila: "Fafe." No a to mě rozbilo. Ale úplně. A asi na dvacet minut. Rozpustila se mi zmrzlina, málem jsem se udusila, aniž by mě cokoli dokázalo zastavit, prostě jsem neustále propukala v hlasité záchvaty smíchu, válela se po stole, pod židlí a brečela. Hotovo. No, nakonec jsem se z toho dostala. Ale jako takhle totálně mě nerozbilo už dloooouho nic...

Šli jsme pak přes město do boxu, sestra si tam zapomněla nějakou tašku a miláček s dětma jeli na Botanku za ní, tak jsme ji tam měli vzítaoni že jí to donesou. Vešli jsme do boxu, všech šest, tam byl Fofo, pěkně jsme pozdravili a že jdem pro tu tašku, Fofo se na nás podíval, pak se podíval za nás, tam šly děti, a Fofo povídá, ty děcka přišly teď s váma nebo co?, říkáme jo, to jsou naše děti.. a Fofo oněměl :-)) Prej to nevěděl.
Cestou k autu jsme se vraceli přes Svoboďák, pár známejch kluků si tam kopalo s hakisem, takjsme je pozdravili, kousekod nich si nějací kluci házeli s frisbíčkem, tak na ně koukám, protože jsem si vzpomněla, že jeden kluk z capoeiry to taky provozuje, a von to byl von, tak jsem zaostřila a vedle něj další kluk, tak říkám, hele, co vy tady, a voni prej že ve čtyři měla bejt na náměstí roda, a že čekaj na ostatní. Bylo třičtvrtě na pět, tak jsem zavolala na zbytek rodiny, že teda mě nemusí házet k tělocvičně, že tam už zůstanu.. protože do hodiny se něco bude dít :-)

A dělo. Kolem čtvrt na šest dorazili všichni i s nástrojema a propukla roda. Lidi koukali, dostávali letáčky, Paçoca nakonec vytáhl do rody nějakou paní - jakože to je i pro holky, prostě si sáhl do davu, vytáh paní v kostýmku, v botkách na podpatku, sebral jí kabelku, podal ji komusi na podržení, paní byla super, mluvila na něj španělsky :-) a napodobovala co jí předváděl, pak s ní i chvíli hrála a vypadala že ji to baví, všichni jsme z ní byli unešení, no super.
Pak jsme se všichni přesunuli zpátky do tělocvičny, tam dostali do těla, a akorát jak sme končili, psal miláček, že zůstaneme spat u sestry. Takže jsem jenom přeběhla těch pár desítek metrů, chvíli jsme pobyli doma, i s FaCEm (potřebovala jsem do sprchy), děti koukaly na bednu, já na králíka.. a pak jsme vyrazili na chvíli do boxu.
Tam jsem si později zopakovala akci ´totální záchvat smíchu´, protože jsme seděli ještě se Sványm a Pastelkou a Hrabětem a vymejšleli a řešili krávoviny, no a když jsme se konečně nadechla, šli jsme už spát. No.. skoro tak :-)

Dneska jsem si dala sedmej trénink v tomhle týdnu, po dlouhé době proběhlo maculele, ke konci tréninku už mi koleno začínalo sdělovat, že toho má dost, tak jsem trochu pauzírovala, ale pak jsem neodolala a po návrhu ´venku je tak hezky, poďme do tyršáku udělat ještě rodu´ jsem napsala zbytku rodiny, ať sleze ze schodů a přijde se za náma podívat. Nakonec nás šlo relativně málo, spousta lidí potřebovala jet domů, ale moji drazí konečně viděli vo čem to vlastně furt tak nadšeně vykládám - a co mě tak baví a bere a likviduje a posiluje - a jak mi to de.

Super víkend, narvanej zpocenýma tričkama, minimem spánku, maximem endorfinů, v rámci momentálních možností časem stráveným s dětma, paráda, fakt že jo :-)


&