31. července
Ha! Jsem myslela, že jsem včera něco psala, a vono ne. No nic. Každopádně máme opět myšátka. Zatím se neví, kdo je otec, jestli to stihl Bart ještě než umřel, nebo jestli je alespoň jeden z dvojice Tečka/Čárka myšák (Bart byl šedobéžovej, Tečka/Čárka jsou černí a Homer je taky béžová), ale jak myšky chytnou barvu, uvidíme. Teďka po nich šlapou jejich čtyři o měsíc a něco starší sourozenci..

Jinak jsem si všimla, že jak nejsou děti doma/poblíž, vypínám mozek a nechávám za sebe přemejšlet a fungovat okolí. Docela příjemný. Pro mě :-) Akorát je tady hrozný ticho. A brajgl. Nemám komu jít aspoň trochu příkladem, tak na to seru. Vůbec si připadám tak jako dost sobecky, když najednou nemyslim na to, že je potřeba udělat tohle tamto uvařit vyprat pověsit uklidit podat vyrobit přečíst spravit. Akorát vim, že du dneska na trénink :-)

29. července
Tak jsem si vyrazili na výlet. Původně jsme chtěli na čundr ;-) ale i výlet do lesů je dobrej. Ve čtvrtek jsme busem dorazili do Práglu, pojedli, popili, setkali se, pojedli, shlédli TopGear na stěně z projektoru (to je dobrá věc! I ta jejich výprava na severní pól), pojedli a vyrazili (Bif Zmetek miláček Pastelka já) do přírody. Vlakmo. V HavlBrodě jsme lehce popili a pustili se do toho. Protože jsme vyráželipozdě, záhy jsme zatměli, pěli různé písně, od nichž jsme si pamatovali v lepším případě první sloku a refrén (krom Anděla, toho jsme dali do kupy komplet), občas si to dali vícehlasně, lehce se ztratili, posléze se našli a nakonec si ustlali na poli. V noci prej chodily kolem srnky (nevim), bučely krávy (nevim) a Bif pobíhal a přištěkával (nevim).
V sobotu dopo jsme vyrazili na nejdelší část trasy, testli hospodu v Herálci (žádný jídlo, akorát utopenci a ožralej místňák, co se snažil sbalit Bifa na misku vody) a u chaloupky přibrali bandu (z větší části se skládající z dětí), co se ztratila. Bif se "kamarádil" s vlkošem a děti remcaly, že musí jít tak daleko. Přejetá bezhlavá srna na kolejích nikoho moc nevzrušila, to spíš možnost, že ten vlak sejme i nás (kousek jsme šli po kolejích, nemaje jiné volby). V první vesnici jsme se rozloučili, skupoina šla remcat ještě o pár kiláků dál, naše poloskupina už by nás asi ubezdušila - Pastel a Zmetek shodně tvrdili, že jdou na vlak, pokud se nejde hledat místo na spaní. Zmrzlina to trochu zachránila. Nakonec jsme skončili na fotbalovým stadiónu, rozložili se na tribúně, stany umístili na trávník (ne teda přímo na plochu. Ale těsně vedle. Páč Pastel domluvila, že za kilo se můžou máčky osprchovat a my všichni přespat v prostoru stadiónu) a sebe do židlí k pivu, V-tech provedl masáž nejvíc zmasakrovaných částí našich noh, a pak drahý předčítal Cestu krve za mohutného deště a svitu baterky. Laskavý pan výčepní nám nechal sklo, že ho máme šoupnout na parapet, a odjel, takže jsme seděli v klidu celkem dlouho po oficiálním uzavření bufíku. Spolu s náma tam sedělo a popojíždělo na kolech pár místních kluků, co se tam schovávali ped deštěm, takže jsme se i mírně družili. Když u předčítání usnul nejenom Biftek (mně na klíně), ale i Pastelka, šli jsme spát. Do našeho stanu (tesko, 299 ká čé, je to spíš jednostěnná stříška proti vlhkosti) napršelo, takže jsme vytáhli jeho obsah a zalehli pod střechou na tribúně.
Neděle byla ve znamení žrádla. Zmetek měl slíbeno, že se konečně nažere v hospodě, a tak jsme už jenom dorazili do Humpolce a jedli a pili a čekali na vlak (na nádraží, kde je konec světa - vlak tam totiž končí a pak jede zase zpátky. Jsem myslela, že tam končí i koleje. Ale prej ne, Zmeťour se šel podívat a prej vedou dál. Čímž padla i moje teorie, že z mýho pohledu je to konec světa, ale z jeho - páč stojí na začátku těch kolejí - je to začátek světa) jeli vlakem a přeběhli nádraží a další vlak a pak ještě jeden (teda, to bylo k nám, oni do Práglu jeli obdobně, plus veselá historka) a tak jsme doma.

Byla to sranda. Asi to tak nevypadá, ale byla. Jenomže Pastel mi zakázala rozmazávat, jaká je barbína a taky jsme ji přesvědčili, že má nechat spoustu věcí doma (třeba ten mikrák. Ona tvrdila, že to je něco na vlasy, a fén to nebyl, ten po nátlaku vyložila taky, ale byl to regulérní mikrofón), a to že prala tričko a dvakrát denně se převlíkala, a na nádraží si ji fotili, protože si mysleli, že jede do Cannes, to taky psát nesmim, takže nic.

26. července
Jsem se zamilovala. Do fiátka. Novýho cinquecenta. Nutně ho potřebuju! Asi vyhlásim sbírku ;-)

24. července
Děti v pátek odjely na chatu. Teda, byly odvezeny. Strávila jsem tam příjemný večer a před půlnocí za stálého bleskání od jihu vyrazila domů. Měla jsem hrozně nepříjemnej pocit, že něco trefím, takže jsem jela hrozně trapně pomalu (kromě brutálně sjetejch gum máme ještě ojetý i brzdový destičky), kdyby něco. Vyplatilo se. Tu kunu jsem nesejmula, dokonce jsem i včas zastavila. Doma jsem pak upadla s počítačem do postele a rozhodla se, že se osprchuju a sbalím věci ráno, totiž za tři hodiny, páč jsem jela na Babu na závody.
Před půl čtvrtou mě vzbudila strašná pecka. Nebyl to budík, byl to hrom. A blesk. A další. A spousta vody. A vichřice. Při druhé ráně vylítl proud, samozřejmě. Protože to Jana už zná, ví, kde má svíčky a zapalovače. Slabší bylo, že jsem rozmisťováním svíček a zavíráním oken a dveří spotřebovala čas na sprchování, a další menší záser bylo to světlo - totiž jeho nedostatek - takže jsem si balila odhadem, za stálé SMS konverzace s MilanemM3, kterej se pro mě měl stavit a už projížděl mezi lítajícíma větvema. Bouře trvala nějakých 40 minut, a po celou dobu stála Serena u dveří a řvala na mě, že chce jít ven. Snažila jsem se jí vysvětlit, že venku je strašně a že teď bude venku dva dny, tak ať ještě chvíli vydrží, ale nepomáhalo. Nechala jsem ji řvát. Když jsem opouštěla barák, šlápla jsem před dveřma do kaluže. Dveře máme cca 2m od ulice, zastrčený směrem do prostoru domu. Muselo lejt skoro kolmo.
Cestou jsem už jenom pozorovali ve zpětným zrcátku to temno, co se hromadilo za náma, a četli SMS o tom, jak chlapci v lomu visí na stanech a snaží se neuletět.
A pak už jsme se jenom dva dny vařili. (Kecám. Mezitím jezdily auta, opět lítaly stany, ohňostroj, prezident na startu v závodničce (JO!), cigánska pečienka, listí, pneumatiky, horko.)

A dneska jdeme do divadla, heč!

21. července
Protože jsou Slováci neschopní ******, nemaj značený silnice - mám na mysli šipky, čísla silnic a tak. My jsme díky tomu do bratislavské ZOO jeli přes nákupní centrum, kde jsme se podívali v oddělení map do mapy, kde přesně že ta ZOO je a čeho si máme všímat (zapomnělajsem si vytisknout cestu a pamatovala jsem si jenomkde to přibližně je. Což v Blavě fakt nestačí). I tak to bylo za trest, tam dojet. Nicméně zjistila jsem, že to maj hnedka vedle dálnice :-/ a tudíž jsme kolem toho jeli. ZOO je to docela malá (ale je tam dinopark) a jak jsme rozmazlení těma upravenejma a rekonstruovanejma zoooologickejma, tak tohle je.. jiný. Mírně zrekonstruovaná komunistická ZOO. Samozřejmě, jak jinak, ve zmatené Bratislavě, kde vedle socialistického realismu s barokníma balkónkama rostou hypermoderní skleněnohliníkový baráky, kde jsou rozdíly mezi příjmovýma skupinama obyvatelstva mnohem patrnější než u nás, kde lístek s čárovým kódem trhá madam, protože turnikety nefungujou.. Bratislava je fakt zvláštní město. Nicméně, v ZOO jsme byli, měli tam lemry, u nás dobrý :-)

18. července
Dneska jsme byli zařizovat pasy. Ráno jsem volala na úřad, co všechno je potřeba mít k tomu, aby byl vystaven pas jednomu dospělýmu a třem dětem, obyčejnej, neurychlenej. Bylo mi řečeno že děti potřebujou starý pasy a rodný listy a dospělej občanku. Tak jsme šli. Před kanclem ve frontě jsem zjistila, že dětskej pas je za kilo a dospělej za šest. Mi nějak zapomněla říct. Uvnitř jsem se zeptala, zda lze platit kartou, že tolik hotových peněz u sebe nemám. Slečna pravila, že teda budu muset přijít jindy. Odvodila jsem si, že kartou se platit nedá, informovali ji, že tam nechávám děti a doklady, ať je zatím vyplní, a že jdu pro peníze. Pokusila se mě zadržet slovy "no nevím, jestli to stihnete", na což jsem opáčila "stihnu, já jsem znova nepudu" a zavřela za sebou dveře. Pasy budou. Ale jako nechat se fotit úřednicí a canonKompaktem visícím hlavou dolů ze stropu na tyči, sledovat, jak se všechno vyplňuje do počítače a odesílá na nějakou centrálu, a pak jít na pokladnu a položit papírový peníze a nechat si dat papírovej doklad o zaplacení, jehož kopii bába (pardon) založí do šanonu (oba doklady vyplnila a vytiskla, a následně orazítkoval a podepsala! teda v našem případě celkem osum..), a s tím pak jít zase čekat před dveře pasovýho a tam to ukázat slečně, která zapíše číslo dokladu do vytištěnýho el.formuláře pro biometrický pas (nechápu co je na tom biometrickýho), to je fakt masakr.

A včera na mě útočila kočka. A byli jsme trénovat na Montecu (v písku. Písek všude.) A umřel Bart :-(

17. července
Děti šly dneska do kina. na Fantastickou čtyřku Dvě (nevim jak se to jmenuje přesně) a protože mě to nijak nebere, nešla jsem a dala jsem jim radši prachy na pití a popkorny, a prošla se místo toho městem. Samozřejmě jsem nakonec skončila v boxu, kde byl k mé velké radosti FaCE, co jsem ho dlouho neviděla. A FAce mi poradil, kde koupit peněženku, U Mamutů, co NEMAJ rádi brokolici. Měla jsem poměrně konkrétní a mírně protichůdné požadavky: musela se tam vejít občanka, litr na ležato nepřeloženej, asi patnáct karet, halda drobnejch, musela se mi líbit a nesměla bejt velká, abych ji mohla dát do tašky k foťáku. Když jsem to mamuťákům vyjmenovala, někteří se smíchem odešli. Největší tvrďák odemkl výkladek, kde bylo hafo peněženek, a na druhej pokus se trefil :-) Teda jenom těma základníma parametrama, ale barvu volil dobře, podal mi černou. Jenomže já potřebuju něco co v tom brajglu co nosím najdu, takže jsem sáhla vedle. Je žlutá kostkovaná a splňuje všechny moje požadavky. Stará peněženka, co se mi jednu dobu v červnu dost schovávala (a už je nějak malá) zůstane v provozu na ojra a tak.

Zpráva z Blavy bude :-)

16. července
Jsem úplně zapomněla, proč nečtu kvalitní moderní beletrii. Je to příliš ze života. Dobře,koupím a přečtu si i ty prostřední Matkiny, ale jinak se vracím ke klasice. Zlatej tyvole Dostojevskej! Z toho aspoň nemám to. Deprese.

15. července
Jsem včera byla po dlooooouhé době (tři tejdny!!) na tréninku. Mně to chybělo víc než jsem myslela :-) a děti fotily. (Já taky trošku.)

14. července
Včera jsme byli v Blavě. Zaminka: ZOO. Info později.
Shodou okolností jsem se dostala do knihkupectví a tam měli Matkina. Jo, TOHO MAtkina, Polnočný denník, co jsem četla kdysikdysi a stejně jako všichni ostatní jsem se v něm viděla. Mám ho doma (aješě teda jednu knížku, ale to je teď nepodstatný)! Konečně! Před chvílí jsem si s ním šťastně sedla na záchod, a hned v druhé kapitole jsem z něj zase upadla - Keď bola historka v najlepšom, tak mi - v duchu telenovely zúriacej okolo mňa - zazvonil telefón. Volala mi sestra, že práve pristihla manžela so svojou najlepšou kamarátkou v posteli. Teda s druhou najlepšou kamarátkou, tá prvá najlepšia, teda Ranená Labuť, práve vedľa mňa zbystrila pozornosť. Niekedy mám pocit, že ženy majú schopnosť mať neobmedzené množstvo najlepších kamarátok. Tie úplne najlepšie kamarátky sa kamarátia aj s ich mužmi. Ak by som sa raz náhodou ženil, budem najlepšie kamarátky svojej nastávajúcej podrobovať nekompromisnému výberovému konkurzu. - Ať mně nikdo netvrdí, že to píše chlap. Píše to ženská. Chlap nebude nikdy takovej sebemrskač, aby se takhle shazoval. ... Ale zase ženský jsou.. é, dyť je to jedno :-) jedna z mých nejoblíbenějších knih je konečně doma.

13. července
Zpráva o stavu zvěře:
Myšárna: Homer je holka. Máme dalších pět myšátek. Včera jsme na to konto koupili fikeji velký bedny a myši se budu stěhovat do větších bytů, jak dokoupíme ostatní zařízení. Tečka je kluk. Přestěhoval se od holek. Doufám, že žádnou nestih to, obřezit. Čárka odešel na konci června, protože si ho vyžádal nějakej Honzův kámoš ze školy. Za tři dny ho vrátil (i s naší přepravkou s nouzovým domečkem a krmítkama, ze které ho ani nevyndal) s tím, že až ho Honza naučí vylézt z domečku, tak si ho zas vezme. K tomu nemám komentář bez sprostých slov a urážek, Čárka je naprosto v pohodě myš. Navíc máme pocit, že je to holka, ale jistě to nevíme. Další informace o změnách pohlaví v naší myšárně očekávajte po víkendu, kdy by se měly-i stěhovat.
Divočina: Na půdě bydlí kuna. Nebo takhle, byla tam opakovaně zahlédnuta, osobně jsem ji tam viděla zalízat a v noci se odtam ozývá šramocení.
Šimon není už měsíc doma.
Kóóóóčičkáááá se rozhodla, že tomuhle baráku vládne ona. Všechny kocoury bez milosti vyřve za vrata. Děti hlásily, že viděly bílýho kocoura (žádnej větší tady není) jak před Serenou zdrhá s ocasem jak mýval. Nutno říci, že Serena byla taky dost naježená. Předevčírem nás vzbudil v noci strašlivej rachot. Na půdě. A ječení, zvířecí. Protože to trvalo několik minut, vstala jsem a šla na dvůr. Rachot pokračoval. Zavolala jsem Serenu. Rachot skončil, a po schodech a následně po zdi proběhla vlnovka. Kuna. Za ní v klidu přikráčela kóóóóčičkáááá a majestátně sestoupila dolů a šla dom. Jinak Sereně v poslední době udělal největší radost zelený dárek: větvička od rajčat. Ta kočka je vysazená na věvičky od rajčat (naprosto to chápu, voní!). Tyto větvičky obvykle na naši kočku útočí a přepadají ji ze zálohy. Poslední větvička žije čtvrtý den. Serena takovou větvičku VŠUDE nosí v hubě a občas se s ní pere. (První večer si donesla větvičku do postele.) Větvička nesmí k misce se žrádlem. Občas je potřeba zlotřilou větvičku vynést ven na déšť, zřejmě aby se umoudřila, a pak zase vrátit zpátky do kuchyně. TEĎ kolem mě proběhla kočka s větvičkou v hubě. Bohužel tento úkaz nelze vyfotit, jsem příliš pomalá. Dále kočička KONEČNĚ zjistila, že skákat nám v noci po hlavách za účelem našeho probuzení není dobré - tři dny po sobě jsme kočku nenechali přes den vyspat my. Vzdala to. (Zatím.) Mezitím přišla na něco jinýho - stejně jako Šimon kdysi. Vleze k nám do postele. ALE necpe se tam, kde ji můžeme zaregistrovat. Pěkně celou noc v klidu chrní na kraji postele v nohách - což jsem zjistila dneska, kdy mi byla celou noc kosa a furt jsem se mlela a do něčeho teplýho jsem kopla. Vzhledem k tomu, že nás posledních pár dní v noci neotravovala, počítám, že to má vychytaný kompletně po šimonovsku: když vytuhnem, vleze si do postele, a než se probudíme (totiž takhle, než nás ONA probudí), tak tiše vyleze..
Křečíci jsou naštěstí jediní, u kterých se nedějou změny. Spokojeně se zahrabávají ve svých terárkách a koušou nás do prstů. Nikdo z nás už nemá problém rozeznat je od sbe, teda, krom miláčka, ale ten k těmhlodavcům nemá vztah.

A jako bonus: vítěz v dotazech na vyhledávání seznamu je tohle.

12. července
Ještě mám resty.
Ale už si nepamatuju jaký.

Když jsme jeli na Slovensko, stáli jsme ve 12 zácpách. V Brně jsem byla akorát nasraná, ve Slavkově jsme mazali chleby, v Bučovicích jedli třešně a plivali z okna pecky, v Uherským Brodě totéž plus sledování toho požáru gum, před hranicema jsme ty třešně dojedli. První dvě zácpy na Slovensku jsme strávili vzpomínáním na hory bez sněhu a řešili místní dálnice, přes celej Martin jsem dětem vyprávěla vtip o vlnitejch plechách, pak už jsme asi měli jenom různý záchvaty smíchu. Asi 30km před cílem už se setmělo a děti usnuly. Včetně Anky, která seděla vpředu a na moje občasné dotazy "Ankáč, spíš?" odpovídala ze spánku "Nespím..". Takže jsem dobrých třicet kiláků vyprávěla příběhy a komentovala okolí zcela zbytečně. No, úplně asi ne. Všimnout si, že chrní, usnu asi taky.

Když jsme jeli ze Slovenska, vzali jsme to přes Tatry. Viděli jsme -teda než začalo strašlivě lejt- holý pláně, fialový kytky, pár hotelů a hlavně plno vody. Taky Štrbský pleso. Ještě předtím jsme viděli hafo cigánů v Hranovnici a ve Vernáru prodávat čučoriedky u silnice a naprosto neskutečnou chatařskou kolonii. Teda megapolis. A potom pršelo furt pryč, ale mně se chtělo čurat, a kolem té nové dálnice je málo benzínek, tak jsem musela ve strašným lijáku ven, a napršelo mi na zadek a na kalhoty a uschlo až doma. Samozřejmě po pár kilákách byla benzínka se záchodem, ale tou dobou už by schlo i celý auto. No a pak jsme viděli ohromnej štrúdl, totiž jako ne že buchta, ale fronta, a stáli jsme dloooouho, protože na silnici spadl kus skály. Ale ti co jeli ze Žiliny pak stáli mnohem dýl. My jsme v Žilině nakupovali, trošku, hadry. No a pak jsme dojeli domů a spali a spali a spali a spali.

10. července
Fór pro dnešní den:
 
a drobný dodatek:
Výsledek překladu: "zany"
zany - kašpar (hňup)
zany - šašek (hist.)
zany - blázen
zany - hňup (kašpar)
zany - patolízal

thx to Monious

9. července
Kde jsem skončila? .. vono je to asi jedno. Fotky ze závodů jsou tadyk, na flickr už to asi rvát nebudu. Auto lehce stávkovalo, chlapci strávili část dní pod ním a kolem něj. My jsme jim nosili jídlo z blízkého učiliště, kde vařili naprosto výborně a dost levně. Všichni kolektivně odháněli temné spoluobčany - nojo, v Dobšiné jsou strašný kvanta cigánů, parkovalo se kousek od sídliště vuličce plné starých domů, takže celý dny tam chodili malí kluci a metali přemety a salta a mezitím pokřikovali "Ujo, němátě plagáty?".. a jak vypátraly naše děti později, naprostou většinu z nich stejně pustili po vodě.

A teď zas o kus dál. V úterý chlapec odjel a my taky. Do jaskyně. Dobšineskej. Ledy. Zima. Honza si SAMOZŘEJMĚ zapomněl mikinu, ač jsem to všem výslovně několikrát řekla a připomínala ještě než jsme odjeli. V jeskyni jsou dva stupně, nebo tak ňák. Měl teda bundu, to zas jo. Zaplatili jsme vstupný, dokonce i pro foťáka (stál nejvíc. Jo), a šli zmrzat. Vtipné bylo, že jsme OPĚT, jak je naším dobrým zvykem, na kopec vyběhli na poslední chvíli, a tak jsme byli zpocení jak prase. Nicméně tentokrát si myslim, že jsme za to tak úplně nemohli, prohlídka měla bejt v 11 a ve 12, my jsme na kopec ke vstupu do jeskyně dorazili nějak kolem čtvrt na 12, mysleli jsme tudíž, že budem mít čas a zchladnem.. ale prdlačku.
Po jeskyni děti utratily většinu svých peněz za obsah stánků (například Opičák, který je znám tím, že jakmile má peníze, nedá si pokoj dokud je všechny neuvalí -heh, koho mně to připomíná? Á! Mně - ještě nedošel ani na parkoviště a už měl jenom korunu), a pak jsme zkontrolovali hotel Priehrada . Totiž obsah jeho kuchyně. Totiž, najedli jsme se. Samozřejmě výborně, tam fakt neuvěřitelně vaří, a rychle, a jsou milí.
No a pak jsme šli ještě na tu lanovku - jednosedačková. Dva kiláky dlouhá. DVA KILÁKY! Strašný propasti a skály a tak pod náma. Děti si to samozřejmě užívaly a hrozně se tam mlely. Trvalo to ŠESTNÁCT A PŮL MINUTY. ... A pak samozřejmě ještě zpátky, že. Nicméně ještě předtím jsem vystoupili a koukli se na koně, co se volně pásli nahoře na louce, sežrali zmrzlinu a shodli se, že pěšky dolů by se ním teda nechtělo, především proto, že to nebylo jenom dolů, ale několikrát i nahorů (to je schválně). No a pak už jsme jenom šli do vody - totiž děti se koupaly hodně, já jsem se jenom namočila a miláček pučil loď. Tak sme sa člnkovali. Taky jsme tam viděli vránu. A zase jsme se najedli :-)

To by bylo úterý, středa přinde. Děkujeme za pozornost, pokračování po reklamě.

JO! Elika má blog!

6. července
Tak začnu odprostředka - ze Slovenského ráje jsme dali Prielom Hornádu, a to prosím pěkně především proto, že bylo pondělí a tudíž zatvorená jaskyňa. Začalo to teda tak, že na nás tatínek v osum ráno nastoupil, že dem na tu lanovku. Protože jsme byli všichni mrtví, opět jsme mu řekli, že prostě před desátou nevstanem, a zkoušeli spát dál. On mezitím odjel. My jsme se kolem poledne vykopali (děti jsme museli budit! Jako, naprosto je chápu, měly toho plný brejle, už dva víkendy po sobě se pořádně nevyspaly (SLO, SK) a přes týden normálně fungujou, takže žádnej velkej spánek se taky nekoná), šli jsme do hotelu na snídani (jo, v poledne) a že pojedem do jeskyně. Parkoviště prázdný, už jsme skoro začali jásat, ale pak jsme si všimli, že je to pondělí. A tak jsme se rozhodli jet o pár desítek kiláků dál, že se jenom podíváme na ten Ráj. Tam jsme za á potkali druhou ondatru (mysleli jsme si, že když je to kluk a ta naše je holka, že budou mít malý civičky a jazzíky a my si nějaký vezmeme domů. Ale buď si je vzali ti s tím klukem, páč odjeli dřív, nebo nic neproběhlo), a za bé jsme se rozhodli, že zkusíme nejkratší trasu, co tam je. Celkem 12 km, rošty, pár žebříků, voda, lanová lávka, skály a tak. Dobrý to bylo. Děti projevily zájem i o Suchou Belou. Což jsou ozaistné rebríky, a do toho s nima v teniskách a flaškou vody v ruce a mikinou kolem pasu nendu, nene. Příště. I tak jsme sotva stihli tohle, dojeli jsme tam kolem čtvrté odpoledne.. No a cestou zpátky jsme se stavili ve Stratenej v hospodě, kde měli Černou Horu :-) === pokračování příště

4. července
Sme boli na Slovensku: preteky automobilov do vrchu Dobšinský kopec, tiež Dobšinská l´adová jaskyňa, Prielom Hornádu, Palcmanská Maša, jednosedačková lanovka na Geravy, a tiež sme videli Štrbské Pleso. Z auta. Lebo chcalo ako ko*ot. Stay tuned, novinky budú.

červen hýr

 


&