31. prosince
Dočetla jsem Křečka, ostříhala Eliku, ostříhala Anku, nadělala Bišidě
copánky, nenadělala copánky Honzovi, potkala Lukina v Glóbusu, sežrala
skoro celou mísu brsalátu, moje série fotek
nových členů rodiny Áčka
a Déčka jde myslím docela dobře, na stole stojí bílý tulipány a jdu
nám konečně uklidit postel. Mám se dobře? Leden může začít.
27. prosince
No, a jako co jsme vlastně teda dělali? Když byly ty vánoce? Pojídali
jsme kapry, běhali
kolem stromečku, lovili dětem z pusy papíry, potají sledovali kočky, jestli
nebourají stromek a nestíhali sledovat psa, jestli nežere miminám
jídlo (žral), rozbalovali,
ksichtili
se, fotili..
říkala jsem o ÁDéčku?
Jak žeru Koziola
a pořád často někomu něco od nich kupuju a my jsme neměli nic,
a já jsem cestou na hory vyměkla a musela se zajít podívat do obchodu
a oni tam na mě čekali? Jestli jo, tak sorry, jestli ne - tak ÁDéčko jsou
už od hor s náma.
Taky jsme byli na tradičním štědrovečením večírku, z něhož nemáme netradičně
žádné fotky, neboť jsem netradičně neřídila a netradičně jsem se zřídila
:) když jsme šli s drahouškem ráno domů, mlátili jsme se celou cestu jako
pan a paní Smithovi. Na rozdíl od nich jsme však půlku druhýho dne prospali
a druhou prokecali s tchýňou a tchánem (jako mýma). Dobrej den.
Též méně tradičně
jsme na druhej
vánoční pojídali
v České husu
a telefonovali skajpovali
s Norskem.
Tentokrát včetně obrazového přenosu,
jeli jsme totiž do Glóbusu ještě
pro kameru. Mimochodem Anku
značně mrzelo, že nedostala umělohmotnou sádru, o níž jsme jí s Biškou
vyprávěly, tak si užívá aspoň tu ortézu. (A ano, vytáhla jsem po dlouhé
době zase čtyřicítečku, nějak nejsou příležitosti..)
Kromě toho v noci stále spíme v pokoji pro hosty, neboť v našem pokoji
na naší posteli stále trůní hromada prádla. (Nemám co na sebe!!!) Obnáší
to jednak okna do ulice (nejsme moc zvyklí, vlak je slyšet míň a auta
víc), nepřítomnost závěsu na 70% okna, dvě krátké deky (ano, naše jedna
dlouhá je POD tím zlotřilým prádlem) a ještě užší postel. Především však
toto spaní obnáší kočky. Kočky, které jsou modrým pokojem fascinovány,
neboť tento je většinou uzavřen a tedy zajímavý. Ve chvíli otevření se
kočky do pokoje nahrnou a začnou dělat randál. Vozí se na botách, shazujou
papíry, skáčou po okně, stěhujou hračky, vzájemně se zahrabávají do brajglu,
který je však na sebe navázán a proto dochází ke tvorbě lavin a jejich
následnému pádu.
Já blbec se pokaždé rozhodnu, že je lepší, když nám kočky chodí po ksichtě
a shazujou laviny, než když stojí za dveřma a hlučí. (Fakt je, že hlučení
obnáší Serenino strašlivé a nekonečné MŇÁÁÁááááááááÁÁuuuUUUUUUŮŮŮŮŮŮŮÚÚ,
Sheeanino mlácení do dveří (ona je malá, ale těžká) a Xavierovu vydatnou
pomoc s jejich vyražením.) Potom půlku noci strávíme tím, že kočky postupně
vypouštíme z pokoje (přičemž do něj vbíhají ty dříve vypuštěné) do kuchyně,
případně ven. Slovním spojením půlku noci myslím "každý půlku noci".
V první polovině noci běhá miláček. Já jsem usnula Křečkovi či Jeremymu
v náručí a nedokážu vstát. Druhou půlku noci, kdy je miláček již zcela
mimo sebe jednak vzteky a jednak únavou, běhám já. Mít zvířata je príma,
a mít kočky tuplem. Kór když ta nejstarší z nich záhy pochopí, jak na
lidi..
24. prosince
Vánoce, vánoce, po roce, tady, === nebo jak je ta píseň. Stromek objevila
jako první Serena.
Užívá si to. Stromek stále stojí. Sheeana
byla druhá, a pustila se do lesklejch pásků. Samozřemě mám na mysli do
jejich žraní, přece jenom je to Šínička. Xaviera
nechává stromeček zcela chladným, on prostě furt chrápe. A já si musim
jít číst! Hammond,
Richard: On The Edge. Na poslouchání nemám CD
ani.. mozkovou kapacitu.
22. prosince
Jak jsme byli na horách
Donovalýýý, Donovalýýýý - ano. opět. Tentokrát se sněhem!
Protože jsme až do soboty neděle dopoledne hodně pracovali
(hm, já), nebyli jsme v neděli ráno samozřejmě ani náhodou nachystaní
někam odjet.Takže jsme to museli stihnout. Nakonec jsme vyráželi v poledne
(Zmetek s Plastelínou samozřejmě dorazili už v sobotu, na zdržování su
tady já, že), opět většinu věcí (dobře, prknalyžeboty) u Zmetka v autě,
a k chatě jsme dorazili nějak kolem čtvrté. Dobrovolně přiznávám, že jsem
naprostou většinu cesty proklimbala a značnou část dokonce prospala, juchů.
Na chatě jsme se rozmístili (proběhl ohromnej boj kdo kde bude spát a
s kým, nakonec děti zabraly prakticky tytéž postele jako loni. Zmetek
a Pastelka nafasovali na vlastní žádost postele též nahoře, a my s drahým
jsme získali soukromí dole v ložnici. Abysme si mohli užívat. Spánku.
Což jsme činili), natahali na stůl stravu, pojedli - a zrobili vánoce.
S dětma byli dohodnuto, že dárečky budou o týden dřív, nic se nedá dělat,
prostě je museli používat už na horách :) - no jako protože kamera, foťák
a telefony přece nemohly zůstat smrdět doma. S miláčkem jsme si až v autě
uvědomili, že jsme si nevzali jedinou knížku - což zřejmě ježíšek
tak ňák vytušil a nadělil nám.. a vůbec, mít vánoce dřív je dobrý.
V pondělí jsme celí natěšení naběhli na svah. Na svah se sněhem. Prcci
chvilku jezdili na malým kopečku, než se dali tak trochu do kupy, pak
jsme přešli za ostatníma na lanovku a komandovali jsme je ze Záhradiště
dolů. Házeli jsme držky při výstupu z lanovky, zapomínali se otevárat,
házeli jsme držky na svahu - hodila Pastel, já jsem upozorňovala ostatní,
že Pastel leží a upadla jsem též, a když už jsme se tak ňák sbíraly, přihučela
Anka a hodila superrypák. Totiž superprdel. Pod kterou si nacpala ruku.
Takže si narazila nejenom zadek, ale hlavně tu ruku, a vzdala se ježdění
ve prospěch odpočinku. já jsem doma vytáhla zelenej samodržící obvaz a
fastum gel (kterýmu říkám veral) a poctivě jsme mazali. V úterý jsme šli
jenom na chvilku na kopec, bez Anky, a odpoledne jsme vyrazili opět do
Tatralandie. Klouzačky nezklamaly, areál
je dokonce ještě o kus větší a příští rok přibude další kus, ohřáli a
namlátili jsme se pěkně a získali opět vstup na druhej den zadara.
Středa byla původně naplánovaná skvěle, totiž že dopoledne pojedeme do
Tatralandie vybrat si zadarmoden a odpoledne si zajezdíme, ale nakonec
jsme se vyhrabali až kolem půl jedné a odpolední lyžování tím pádem kontumačně
zrušili. Stejně bysme nebyli schopní, v klouzačkách jsme se dobili takovým
stylem, že jsme moc blbnout nemohli tak jako tak - přišla jsem totiž na
superrychlej způsob průjezdu. Sundat si plavky. Úplně. Díky tomuto novému
systému jsem překonala natřikrát rekord, který v klouzačce zajeli nějací
hošani, a pak jsem já hlupák prozradila svoje tajemství Zmetkovi. Ten
si stáhl plavky a skočil do trubky, a se strašným jekotem a rachotem projel
až dolů. Nyní ještě můj rekord zůstal zachován, ovšem ne na dlouho. Zmetek
si dal dalších pár jízd a postupně rekord snižoval a snižoval. Já jsem
bohužel už jezdit nemohla, poslední zatáčku jsem projížděla takovým kvaltem,
že se mi dělalo špatně a nablít ostatním pod prdel jsem nechtěla.
Zmetek neustále blábolil cosi o motokárách a navezl do toho i děti - takže
všichni žadonili, že jako motokáry. Ovšem já jsem pevnou rukou a hlasem
rozhodla, že žádný motokáry, protože musíme spěchat, abysme stihli upéct
maso. A tak jsem jenom zajeli do Liptovského Mikuláša do ozaistného Prioru,
kde jsme strávili cca hodinu vybíráním bot. Nekecám. PŮVODNĚ jsme tam
šli pro hajzlpapír, knížky, chleba a cibuli. Papír jsme vzali, knížky
taky, ale pak - miláček spatřil zapateriu a bylo po srandě. Přišel za
mnou (von! kterej si ze mně dělal prdel, když jsem řekla, že nemám k novým
punčoškám botičky!), že tam maj úplně krásný boty, a jestli jako se nechcu
podívat a zavedl mě až k nim. A pak mně ukázal botičky co se jemu líbily.
A tak jsme si je oboje vzali.
Situaci mírně zkomplikovala Plastelína, která se ve chvíli, kdy jsme měli
vybráno, rozhodla, že si taky zkusí botičky, a tak jsme s placením čekali,
až si vybere, a ona si nakonec ani nevybrala, takže za to nemůžu já! Ani
za to, že jsme nešli na motokáry, to už vůbec ne. A ty hrnky jsem prostě
musela jít vybrat, pak ještě, a nemůžu za to, že tam ta paní se teprve
zaučovala a všechno jí tak trvalo, nene.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli vzít ty úžasně šikovné děti (včetně Anky,
která už měla pravou ruku celkem v provozu, pod tím obvazem) na Novou
Holu. Nic vyššího tady neni. Naložili jsme tedy výstroj a osoby do aut,
a odjeli k lanovce, jíž jsme vyjeli nahórů. Zpět dolů jsme se nakonec
též dostali, ač to nebyloi jednoduché. Biška se zasekla hned kousek pod
lanovkou, takže jsem její hysterický záchvat musela končit tím, že jsem
ji přetáhla lyží (kterou měla už nějakou dobu, stejně jako tu druhou,
vyzutou, protože jsme ŠLY pěšky), což ji uklidnilo a naprostou většinu
kopce pak už sjela. Pomalu. Ostatním dětem se vedlo o něco lépe (nikdo
je nemlátil lyžema), nicméně z kopce dolů se dostaly též po velkém osobním
souboji, a Anka pro změnu spadla - a narazila si LEVOU ruku. Provedli
jsme tedy částečný přesun (Zmetek s Pastel zůstali na Holi, a Anka se
odsunula domů za Bifem, neboť měla jednu ruku kompletně mimo provoz a
druhou částečně) na Záhradiště, kde sebou mlátila o zem pro změnu Elika
- půjčila si totiž Ančino prkno. Domů jsme tedy přicházeli po částech,
podle toho kdo kdy končil. Jako poslední dorazili Pastel se Zmetkem. Pěšky.
Zmetek totiž schoval klíče od auta do kabely s kamerou, kterou drahoušek
již v jednu hodinu zavřel společně s Ankou a Bifem do chaty.
Pátek jsme strávili na velkým kopci již pouze ve čtyřech velkých, děti
s díky odmítly a tak jsme se utahali vlastně sami. Ale stálo to za to.
Doma jsme předbalili na sobotní odjezd, dopoledne vypadli a vzali to přes
Střečno a jídlo a posléze přes Vrátnou a lanovku. Kde jsme férově vymrzli
a shodli se, že na ježdění v takové vejšce jsme už příliš líní. Domů jsme
nakonec dorazili opět po částech, Anka a já jsem se stavily v nemocnici,
kde doktoři a rengenáři zjistili, že Květináč nemá ruku zlomenou ani nalomenou,
ale jenom fest naraženou, takže (k jejílítosti) nafasovala fešnou ortézu
a jelo se domů močálem černým. Doma byly kóčičký. No a teď .. teď jsou
zase vánoce..
fotky
z hor
16. prosince
Tak jsme večírek nakonec zvládli. Nový
červený auto je krásný, skoro jako to černý závodní, stihla jsem všechno
co jsem potřebovala, děti
si mákly v rolích sběračů, nosičů a umývačů nádobí, dokonce pro nás zbyly
nějaký chlebíčky a řízky :-) a já jsem si sedla do závodního auta. Skrz
365 fotku. Čehož si všiml bratr. A nelenil a počkal si na cvaknutí
nastavené samospouště, jak jinak :-)
14. prosince
Máme doma schody. Zvrchu dolů, nebo naopak. Jsou dost prudký, s dřevěnýma
úzkýma stupněma a působí spíš jako klouzačka. V poslední době jsem dost
přemýšlela o tom, co se stane, až mi ty nohy ujedou definitivně a já se
praštim do palice o horní kachlovou hranu a sjedu dolů.
Už to vim.
Nic.
Páč jsem se do palice nepraštila.
Včera jsem ráno probudila děti, popohnala je, zkontrolovala myši, chytla
Serenu a vracela se dolů. Na druhým schodku mi ty nohy konečně ujely a
já jsem s kočkou v náručí ty schody sjela. Dost blbě se mi našlapuje na
levou nohu, protože jsem si hrubě narazila patu, taky mě bolí prdel a
ocásek, mám bloklej krk a spálenou ruku, fest. Zarazila jsem se o Eliku.
Sereně se podařilo vyprostit z mého sevření až dole (když padám, zachraňuju
to co držim) a její močová soustava naštěstí spustila až při odrazu. Takže
chudák kóčičká pochcala jenom mou nohu, poslední schodek, kousek zdi na
schodech, chodbu, a zeď. Všimla jsem si toho tak, že jsem poděkovala zkoprnělé
Elice (za to, že mě zabrzdila), vstala jsem a na chodbě mi znovu ujely
nohy.
Jo, a to ostatní je taky na kokot.
11. prosince
Znovu. Já su teďka děsně nekulturní, v podstatě naprostej ignorant. Ale
poměrně složitou shodou okolností jsem si dneska připomněla nakladatelství
Petrov a tak jsem se jala klikat a pročítat a klikat a pročítat, a došla
jsem až k Pluháčkovi,
co už neni Pluháček, a vzpomněla si, jak jsem kulturní byla, a myslim,
že s tim zase něco udělám. Mezi půl druhou a třetí, jo.
11. prosince
Bahnitý výlet do obce Hlína: v sobotu se nám konečně podařilo zúčastnit
se slavného vánočního výletu
se zpěvy, který pořádala Republika Vesele, a kde jsme konečně potkali
skoro celou její vládu! Start byl, teda pro nás, poněkud hektický, neboť
jsme se rozhodli, že nepojedeme ani kousek ani jedním z našich dvou vozidel.
Takže jsem nakonec STIHLI vlak do Brna a úspěšně se přepravili na hlavňák,
kde už čekala valná část účastníků. Asi tak třicet. Včetně děda, kterej
večer předtím někde upad a rozšvihl si hlavu. A to nebylo všechno. Teda,
mám na mysli ten počet lidí. Doma jsem se koukala, trošku, kam vlastně
jedem, jeli jsme do Silůvek
a šli jsme po modré do obce Hlína, kde byl postupný cíl rozhledna
(Vladimíra Menšíka, nedaleko jsou Ivančice)
a cíl Nakládal Hostinec.
Obec Silůvky leží na železniční trati 244
a spoj, kterým jsme jeli, stavěl celkem na čtyřech zastávkách. Logicky
jsem si tedy odvodila, že tam pojede nějakej mrňavej vláček, autobus na
kolejích. Což naštěstí nejel, jel dvouvagóňák lepší motorák (sorry, model
nevim, zapomněla jsem se mrknout). To bylo jediný štěstí, protože ta naše
skupina obsadila kompletní jeden vagón. Vlastně ne, ještě tam byly asi
dvě cizí ženský a jeden chlápek. Chlápek bral všechny ty lidi, co procházeli
vagónem a nabízeli uvítací láhev, celkem v pohodě, ženský z toho byly
vyplesklý, a ta, co seděla na našem čtyřsedadle, byla podle výrazu zcela
v šoku, především poté, co hudebníci vytáhli nástroje a celý vagón se
rozezpíval.
Ve stanici Silůvky se po vystoupení osazenstva dle svědků (kteří čekali
na peróně s nachystaným občerstvením v podobě skleniček s vínem a záložních
demižónů!!!) vlak znatelně nadzvedl. Po doplnění tekutin a celkovém posílení
organismu celá skupina mohla vyrazit. Do obce Hlína. Po bahnité cestě.
Protože jsme zdatní chodci a navíc neradi děláme ty černý vzadu, vyrazili
jsme s dětma a dědem kupředu
jako jedni z prvních (děd a děti se později dostali do vedení úplně),
a jak jsme později zjistili, dobře jsme udělali - protože po polňačce
lesňačce se nedalo skrzevá to bahno moc jít, šli jsme po okraji.. a když
jsem si představila, v čem půjdou ti padesátí v pořadí (a tráva to už
být NEMOHLA), ještě jsme přidali. V lese se podmínky ještě zhoršily, hloubka
bahna
se zvedla na nějakých pět (dost klouzavých) cenťáků, na některých místech
i víc, a tak se šlo dost i lesem. Nemám tušení, jak tím chrastím protáhli
zdatní nosiči ty kočárky...
Nicméně na rozhlednu v Hlíně dorazili všichni, a já jsem tam zjistila,
jak MOC jsme nepřipravení. Z batohů, který měli na zádech skoro všichni,
se totiž začaly nořit zelný štrúdly, tlačenka, klobásky, sýry, okurčičky,
perníčky, buchtičky, pití.. a z dorazivších automobilů se vynořily objemnější
nástroje. Basa například.
Ministři, vedeni prezidentem, se po prohlídce světa z rozhledny pustili
do hraní, vyslechli jsme si též projev prezidenta a jmenování nových členů
vlády (Václave, gratulujeme!!! první papaláš v rodině!!!), proběhly koncoroční
gratulace (opět jsme byli nepřipraveni) a pak se všichni, zmrzlí jak eeeééé
něco, přesunuli do hospody, kde bylo zamluveno x míst, teda vlastně celá
hospoda :-) My jsme bohužel přišli o gulášek (ale tu geniální polívku
jsme stihli!), protože jsme se museli už ve tři sebrat a odjet autobusem
přes pár vesnic do mezistanice, počkat si na vlak a v Brně si počkat na
další, abychom se dostali do šesti domů... vono to auto má něco do sebe.
Každopádně jsme strávili sobotu ve velmi příjemné společnosti na velmi
příjemné akci, a doufáme, že příští rok to zopakujem. Kalhoty už jsme
vyprali a boty vydrhli, tak můžem :-)
A jak jsme byli akčně rozjetí, tak jsme v neděli vyrazili do města. Teda
jenom já a děti. Původní myšlenka jet vlakem padla na půlce cesty na nádraží,
neboť po zjištění, že děti nemají přednachystaný jízdenky (a my je tradičně
nestihnem koupit, což by v případě jízdenky pouze pro mě nebyl takovej
voser, ale pět lístků kupovat ve vlaku je.. neekonomické) jsme se prostě
vrátili a do města odjeli ondatrou. Myslim, že se nám povedlo pořídit
všechno co jsme chtěli (kalhoty pro tlamy na hory, mikiny pro tlamy na
hory, boty pro Eliku -který musely bejt kompromis mezi tím, co chtěla
ona, co chtěla Anka, která je bude mít příští rok, a co jsem vyžadovala
na zimu já, tj netenkou podrážku- a nějaký ty vánoční dárečky), tahali
jsme se s těma kabelama jak paka samozejmě..
Nakonec jsme se propracovali až na Botanku, kde jsme kromě tchýně, tchána
a čokla spatřili též dárek
od FAcE. Naprosto dokonalý
dárek, dlužno říci. Takže fACe šikovnej! a ještě jednou, Pavle všechno
nejlepší :-)
A jak jsme byli akčně rozjetí, tak jsme večer (plánovaně samozřejmě)
vyrazili na koncert III sester. Předpředkapela měla zpěváka, kterej působil
že je naprosto na kaši a dost padal a kácel věci, ale zpíval dobře. Předkapelu
tvořil Jaroslav
Uhlíř. Představte si kapelu, která hraje brutální punkrock (jo? asi
jo, já už se v tom nevyznám) a jako předskokana si pozve borca, kterej
první co udělá, tak sedne za klávesy a spustí Severní vítr je krutý. ...
A první co udělá dav přiožralejch natěšenců je, že začne zpívat s ním
:-) No jako hustý. Uhlíř všechny požádal, a´t se vrátí do věku deseti
let a rozjel to ve velkým, Dělání, Není nutno, Krávy krávy jak si vlastně
povídáte.. a taky nějaký nový písničky, jejichž melodii a text předzpíval,
aby se je dav naučil a moh pak zpívat refrén. Masakr, MASAKR! Fakt dobrej.
No a pak samozřejmě Tři sestry. Dav naprosto plynule přešel od mírumilovných
písní pro školky a Holubího domu (btw Uhlíř se musel vracet s přídavkem
:-) k ujetejm textům a Fanánkově poetice, a jako jo. Sice musim uznat,
že v létě venku je to lepší (dá se chodit pro pivo a tolik netáhne), ale
myslim, že ani příští příležitost si nenecháme ujít.
Takže musim říct, že tenhle víkend jsme si fakt kompletně užili. Hoši, děkujem!
10. prosince
V sobotu jsme byli na bahnitém výletě do Hlíny a v neděli na koncertě
Tří sester, kde dělal předskokana Jaroslav Uhlíř. Masakr, Info následuje
:)
LINK
STOLETÍ: víte přesně, co Garfield řekl, a potřebujete někomu odpovědět
stejnou hláškou a doložit její důraznost příslušným stripem? tadá
- nějakej polskej génius mně zachránil od hodin sezení na záchodě a čtení
prohledávání Garfieldů (teda né že bych to občas nedělala jenom tak..).
Dziękuję bardzo. To McD.
5. prosince
Vystupuju z auta.
Ozve se temné žuchnutí.
Miláček: "Zas ti spadl telefon?!?"
Já (sebejistě): "Né, to by byl ÚPLNĚ jinej zvuk!"
KŘACH
Miláček (rezignovaně): "Tak až teď.."
3. prosince
Dneska byl nakupovací den, nebo co. Doma je zase další kus vánoc, lístky
na Tři sestry,
italskej
ilustrovanej slovník, portugalskej neilustrovanej, nějaký vlasy,
suknička, rukavky,
fusky pro děti (ty objednaný a zaplacený jsou už cca 14 dní někde v luftě,
zasraná pošta), v luftě jsou též další kusy vánoc, miláček dovezl Sierrku,
zejtra je stávka ve škole, přišla na mě chuť sepsat elaborát na téma vánoce,
ale pak zase přešla... no, je prosinec :-)
2. prosince
Před asi tak .. tejdnem? Jo. Před tejdnem jsme byli s VěroMůrou na obědě.
A Zmetkem. V Havaně.
Jako TOLIK jídla jsem snad nesnědla za celej předchozí tejden jak tam...
ale rozhodně nebylo tak dobrý :-) Večer jsme ještě pak šli na kolektivní
večeři k rodičům, ale tam už jsem jako nebyla schopná sníst víc než trochu
poůívky a rajčatovej salát, přece jenom, on ten můj žaludek není nekonečnej
žejo.. Jo a Honza
si dal hrozně pálivý jídlo, nějaký chilli fazole. On je máčka, on pojídá
ty pálivý papričky poměrně běžně.. ty fazole teda nedojel. Říkal miláček
pak (jsme si to nechali zabalit dom), že to fakt svinsky pálilo, takže
z toho vyndával ty papričky.. :-)
Z opožděných záležitostí tady mám kromě fotek z pražskýho mořskýho
světa ještě tu slibovanou veselou historku:
Máme ty myši, žejo. No a jeden myšák, bílej kus, jménem Stuart, je utíkací,
už jednou prchnul (byl uloven, nikoli kočkou, a vrácen do terárka) a teď
se mu to povedlo podruhé, tentokrát si prokousal cestu umělohmotnou
přenoskou. Několik dní jsme Stuarta naháněli, ale pořád se schovával.
V úterý asi o půlnoci přišly dolů děti s informací, že Anka Stuarta chytla.
Že jí přeběhl po ruce, když spala, tak ho lapila a zavřela do krabičky.
A že v pokoji viděly ještě jednoho myšáka, ale neví jakej to může být.
Tak jsem se šla podívat. Říkali jsme si, že druhej myšák je možná Knoflík,
o kterým jsme si mysleli, že podlehl kočkám... U Anky na stole ležela
krabice od bot, proděravěná, na ní několik pravítek a pouzdro, jako zátěž,
aby si myšák dekl od krabky neotveřel a neprchl znova. Opatrně jsem odstranila
překážky zabraňující otevření krabky, pomaličku zvedla dekl, opatrně nakoukla
dovnitř... a uprostřed krabice spořádaně ležel posmrkanej papírovej kapesník.
Dneska jsem se flákala, po včerejším troškuúklidu kuchyně jsem si říkala, že něco málo nicnedělání uškodit nemůže, večer jsme šli s drahouškem na jídlo do Chaloupky, na skok do gayboxu, nabrali jsme Můrouše a šli na desátou do kina. Na Shoot´em All, nebo jak to je. Totální masakr film!!! Plnej střílení (překvapivé, že), v hlavní roli Clive Owen, a prvního borca zabije MRKVÍ. Nutno vidět. Naučila jsem se větu Fuck me sideways. Prosmáli jsme tak 70% filmu. Luxus. Dneska jsme vstali hroooozně pozdě a fakt nic nedělali, já jsem se dostala ke starejm fotkám a tak, no paráda prostě. Už se těšim na zejtra, na návrat, heh.
--- původně jsem ten předchozí odstavec kvůli něčemu psala, ale pak jsem to zapomněla. Což mi naopak právě připomnělo, že jsem už včera chtěla odnést nějaký pytle s věcma do popelnice, ale nějak mi to vypadlo. Dneska jsem chtěla tytéž pytle odnést tamtéž, koukám na ně, myslím na odnesení, a NEŽ jsem se stihla pro ně ohnout, zas jsem to zapomněla....
