(c) janina.cz

28. ledna
O víkendu jsem byla u vrchnosti. Ve Vídni :-) na batizadu. A protože fotek je plno a času málo, nebudou ani žádný řeči, takže pouze stručně: pátek sobota neděle

25. ledna
Opičák má dneska narozky. Ale z časových důvodů jsme již sfoukávání svíček provedli včera a při té příležitosti jsme zjistili, že Honza umí chrlit plameny. Teda - smrkat žhavý čáry. Kromě stárvórsovýho lega dostal Honza též osobní kačenku, takže teď jich máme doma eeéé celkem pět. A mně včera přišel lístek na CURE!

Před nějakou dobou jsem ve Sparkys koupila gumy. Buráky. Gumy, co vypadají jako buráky. Rozdala jsem je dětem, a ještě něco zbylo.Abych mohla gumovat burákem, začala jsem používat tužku. Dala jsem burák taky mamě. Mama si dala burák do své misky s ostatníma gumama a kancelářskýma sponkama. Po dvou dnech potřebovala něco vygumovat, tak hledá v misce, tam akorát burák, tak ho furt odstrkovala, aby nezavazel, a nakonec si šla pro gumu jinam. Když se vrátila s pracně nalezenou gumou, docvaklo jí, že burák je guma. - O týden později jsem vyprávěla zmetkovi do icq o gumujícím buráku, a pro lepší ilustraci jsem si šla od mamy pučit její burák. Popaměti jsem sáhla do misky, vytáhla burák - a von CHRASTIL. Guma, a chrastí. Byl to burák, samozřejmě. Mama tam dala opravdickej burák, k té gumě, aby mě nachytala.

22. ledna
Mám další krtkáč. Vídeňskej. Páč pojedu do Vídně (na batizado) a stejně potřebuju mapu a napsat si poznámky a -- a -- eeéé prostě jsem ho nutně potřebovala! (A zmetek se už před nějakou dobou rozhod, že nutně potřebuju taky Řím a tudíž tam teď budem muset jet.. :) Včera jsem z něj byla úplně hotová, teda né že bych dneska nebyla taky -- takže popis:
Jmenuje se to oficiálně City Moleskine Wien. Je to maličký, asi A6, ale užší. Takovej deníček, žejo. Vpředu je mapa širšího centra na rozkládací stránce, na ní jsou očíslovaný části, který jsou pak dál vzadu podrobněji na stránce, úplný centrum je tam pak ještě jednou ve vyšším rozlišení. Na druhé straně téhle rozkládací mapky je mapka tras a zastávek metra. A má to TŘI zakládací šňůrky!
Pak následujou nějaký ty převodníky metrů a stop, pak jsou stránky s mapama. Za mapama je REJSTŘÍK ULIC. Pak asi 4mm čistých stránek, na poznámky. Je to celý (kromě mapek) na tenčím papíře než můj diář, takže je tam o moc víc listů a není to o moc tlustější.
Pak následujou další stránky na poznámky, tentokrát systematický: na kraji to má vykousnutiny jako třeba adresář má na písmenka abecedy, a tam jsou oddíly jídlo, pití, spaní, lidi, info a tak, a na těch vykousnutinách jsou "ikonky" místo nápisů. Ke každýmu "tématu" jsou čtyři listy se širokýma linkama. Za nima je totéž, ale bez ikonek, s volnýma vykousnutinama pro vlastní názvy poznámek - a vzadu v kapse na poslední straně jsou zasrčený polepky k těmto účelům (pár nadepsanejch, jako třeba Kids, Art a tak, většina prázdnejch, natvarovaný podle těch vykousnutin). Pak je pár dalších volných stran a stránky s perforovanýma lístečkama na poznámky. A v té zadní kapse je ještě jedna věc: průsvitný lístečky o něcomenší než stránka se samolepícím vrškem, který se dají přilepit na mapku a pokreslit trasou, na kterou se chystám.
Prostě luxus. Už jsem si tam zapuntíkovala kde jsou tělocvičny, napsala ceny různejch lístků a trasy a tak, prostě úžasné.

Takže od včera se dvakrát denně omlouvám všem Moleskinům, že jsem je někdy považovala za frikulínský zbytečnosti (zmatena nadšením lidí -přesněji povědomím o jejich preferencích-, kteří je propagovali). Nejsou. V osmnáctiměsíčním diáři mám mozek a ve Vídni jistotu :)

20. ledna
Nějak jsme se bavili o snech. Co se komu zdá a tak (mně samozřejmě stále šílenosti), ale dětem se zdají občas vtipný věci. Ance se zdálo, že plave v bombónech, hrozně moc bombónů okolo ní, ona v nich musel plavat a někam se dostat. No a tak se tam plácá a nakonec si říká, no tak když už v tom plavu, tak si jeden vezmu. Tak se zastavila, chvilku šlapala bombóny a jeden si rozdělala, že si ho dá do pusy. A jak ho strkala do té pusy, tak se samozřejmě probudila. S ohromnou chutí na bombón. Honzovi se zase zdálo, že jí. Dost mu to chutnalo, neví se, co to bylo, měl toho prej plnou pusu.. a když se probudil, měl v puse nacpanou celou hlavu berušky.

Jinak celej ten tejden zase proběhl hrozně narychlo nebo já nevim, nicméně máme opravenou podlahu v kuchyni, Sierrka už zase jede a zúčastnili jsme se dokonce tří večírků. Maia, U Čoupků (Božka měla narozky, a já jsem v té hospodě byla po asi 17 letech) a Absolut. Absolut vede. Protože, kdo umí naházet strašný love do žubocu, zpívat ve frikulínským baru orlíky a střihavku, vypudit půlku osazenstva, prochlastat všechno co má sebou a ještě nafasovat panáky od barmanů zadara? Správně. Oni. Já jsem nepila. (To že Pedál poblil Jánskou ani jak jsem vezla šest ožralců do jejich domovů sem psát nebudu. Ééé - vlastně - budu)

15. ledna
Včera byly třídní schůzky. Vlastně hovorový hodiny.
Teda, napřed byly schůzky rodičů, jejichž děti se chystají na víceletá gymnázia. Elika to de testnout. Šestiletý. Samozřejmě jsem provedla předpřípravu a šla na schůzku se seznamem vytipovaných škol, domnívajíc se, že bude probíhat nějaká konkrétní debata. No tak samozřejmě to je blbost, že, což mi nedošlo, schůzka vypadala tak, že si každej vzal přihlášku (jednu, ano, jednu!) a seznam možných škol (kterých bylo přesně o dvě sportovní a jednu programátorskou víc než ty čtyři, co jsem měla na svým seznamu), a pan výchovný poradce poradil, jak ty přihlášky vyplnit. - Né, kecala bych, kdybych dělala machra, že mi to k ničemu nebylo. Mj jsem se dozvěděla, že na jazykovej Slovaňák se do třicetidětné (nový slovo!) třídy loni hlásilo cca 190 (!!!!!) děcek. To je... DOST. Doufám, že jsem se přeslechla..
Potom jsem šla přepadnout Bišky paní učitelku, sice bylo ještě hluboko před stanovenou hodinou, ale byla tam. Shodly jsme se na tom, že Bišida je absolutně nesoustředěná, paní učitelka ji pochválila za to jak se hlásí a jak ju všechno baví (akorátže udrží plnou pozornost ty tři minuty ;-). Zeptala se, jestli jsem viděla písemky, co dostali dneska. Pravila jsem, že jsem ještě nebyla pro děti v družině, takže ne. Paní učitelka řekla, Nojasně, já jsem zapomněla. A prej že Biša má dvě trojky a jednu dvojku mínus z těch tří testů. Protože tomu nevěnuje pozornost. A dodala, že nicméně si myslí, že to je prostě jenom dočasnej jev, to, že není mezi nejlepšíma ve třídě, protože evidentně si dělá úkoly sama a nikdo jí nesedí dvě hodiny za zadkem a neučí se s ní a tak, takže je zvyklá se postarat sama, na rozdíl od ostatních dětí, takže bude ty dvojky mít v nejhorším pořád, zatímco ostatní děti narazí, jakmile se jim rodiče přestanou brutálně věnovat. To se mi líbilo, jak paní učitelka dala najevo, že je jí jasný, že fungujeme jinak. Též jsme se shodly, že Bišidy neschopnost soustředit se vyplývá z toho života, jakej vedem (dělá se X věcí zaráz a je potřeba sledovat všechno, tj pro Bišu je jedna věc absolutní nuda), a že to později budou body k dobru. Závěrem paní učitelka dodala, že Bišida opět fest zapomíná, a ať se do ní zase pustíme, že už to na podzim bylo dobrý, a já jsem šla pro ty ubohé děti.
Vyzvedla jsem je z družiny a šli jsme si pohovořit s dalšími učiteli. Zatímco jsem čekala frontu, vyžádala jsem si od Biši její testy, o kterých mi řekla paní učitelka. Bišida prohledala aktovku a našla jeden. Že ty ostatní zapomněla v lavici ve třídě. JO! a taky že si zapomněla v družině mikinu! Tak si pro ni zaběhla. Mrkla jsem se na ten její test. Byl dvoustránkovej. Na první stránce měla jenom pár klasickejch nepozornostních chybiček. Na druhé stránce, jak jí začínala totálně polevovat pozornost, už to bylo čím dál horší. A korunu tomu nasadilo poslední cvičení, kde měli doplnit první písmenka slov - malý nebo velký. Zadání vypadalo asi takhle:
-och -avel -ovák .. -es -zor .. -očka -icka .. -ěsto -rno
Bisha, kterou už to evidentně absolutně nebavilo, doplnila
hoch Pavel -ovák .. pes pzor .. kočka micka .. těsto Brno

pár fotek Padawan | Peoš | Stupava | spavé duo | osobní kačenky

dotaz: kdo to kua byl!!!!! :-D

13. ledna
Tak jsem prakticky celej dnešek prospala. Mám hlavu jako ve svěráku, s tím, že uvnitř je ještě jedna větší, a už mě to začíná srát. Domnívám se, že to je spánkovým deficitem, a jestli ne, tak potěš prdel. Jako, vstát po desáté, v jednu vlézt do vany, tam usnout, vylézt ze studené vody, dát si hoďku pauzu a jít na tři hodiny spát za dětma nahoru, to se mně ještě nestalo. Teď je půl desátý a chystám se do postele. Připadám si už jako ten Xavier..

Včera jsme byli jezdit. Kosmickej nás nalákal do Stupavy. Že to je blízko, super kopec, pojeďte už ráno. Tak jsme se blbci nechali od něj ukecat, napřed říkal 8.35 na parkovišti TAM že dáme sraz, na to jsme mu řekli ze né, že v 9, tak on jako že teda jo, a že jede s Pedálem. V pátek večer volal Pedál, že jede ráno ještě na bazén na potápěčskej karneval, takže dojede pozdějc, takže máme Kosmu vyzvednout my, takže jsme se domluvili na 8 u něj. Potom psal Můrouš, jestli nedojedem do GayBoxu na poslední večírek tam = probíhaj ještě debilnější změny než předtím, takže jsme o půl jedenácté ještě jeli a šli spát zas někdy o půl druhé... Když miláček v 8.07 od benzínky, kde jsme si kupovali kafe/semtex, psal Kosmovi, že jsme tam za pět minut, ten hajzl kosmická odepsal "nespěchejte, holky, zrovna se soukám z betle", no neliskli byste mu? Prej 8.35 pod vlekem! :-) Každopádně kopec stál za vyližprdel, byl plnej dětí a začátečníků (ono by stačilo už jenom to plnej) a navíc bylo asi šest stupňů. Tu sjezdovku jsem vyfotila, a taky později přišedšího Pedála v jeho fungl novým oblečku (pózuje s Kosmickýho prknem), kerej vyměkl, když to viděl, páč se teprv učí a může se na to vysrat, padat do kaluže přes tři děti. Jenomže Flickr škytá nebo se nechává masírovat (ano, takto zní chybové hlášky na tomto serveru), takže to tam natáhnu kdovíkdy. Jako bonus mně na Slovensku prdla látka na prdeli na mých hajpr snoubort kalhotách, kerý jsem před cca 10 lety koupila ve frcu a před cca 3 lety mi upadly v Krkonoších na kamna a trošku se seškvařily. A protože nový stojí MOC, našila jsem si na tu prdel záplatu. Jahodu. Mou oblíbenou záplatu. Kterou již moje maminka odpárávala z nepotřebných záplatovaných tepláků, aby ji mohla použít znovu, já jsem ji zdědila, a ačkoli tyhle šetřící manévry zásadně neprovozuju (prostě su na to moc líná a pohodlná), s jahodou dělám totéž. Uvědomuju si jasně několik druhů Eličenina oblečení, na kterých jahoda už byla.

Dobrou

10. ledna
Vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla se pochlubit novým jídlem. Byli jsme někdy mezi svátkama u tchánů a viděli tma televizi, a v televizi na nějakým programu běžel nějakej program (cože?) o jídle. Teda o vaření. A tam byla paní a ta chystala nějakej vánoční večírek pro asi 100 svých nejlepších kamarádů a tak je chtěla uhostit, samozřejmě, ale taky se bavit, samozřejmě. Takže radila, jak na to. což jsme pochopili až později, zásadní je totiž to, co radila na uhoštění jako první.
Kuře, citróny, skořice
To se vezmou kousky kuřete (paní vzala čtvrtky, my jsme vzali držátka aka nožičky) podle počtu hostí, na každej kousek kuřete asi tak půlka citrónu, dále pak se vezme sůl, pálivá paprika (tu jsem nevzala, páč nemáme, takže jsem vzala nepálivou a pepř) a skořice, trocha oleje a nějaká voda, a umístí se to do pekáčku. Jsem dala na dno trochu vody smíchané s olivovým olejem, trochu posypala paprikou a trochu posolila, na to nakladla kousky kuřete, pokladla to citrónama nakrájenýma na osminky (paní říkala, že osminky jsou gůd), fest posolila, posypala paprikou a pepřem a fest poskořicovala, a umístila to do trouby. Peče se to běžných cca 20 minut nějak kolem 170°C (horkovzduch) a je to hotový. My jsme si k tomu dali klasika jasmínovou rýži, bylo to fakt dost dobrý (a o tom, že jsem to trocha připálila, se bavit nebudem, zapomněla jsem snížit teplotu nastavenou na rozehřátí :-/). Paní k tomu dělala kuskus, normálně zalitej vývarem, akorát na něj nasypala ještě trochu skořice a pálivé papriky. Zkoušel to jeden známej a hlásil, že na něj je ta omáčka dost kyselá (to vona je, kyselá, nám to ale jelo), takže příště dá ještě trochu másla a cukru a bude to prej akorát.

No a tady je něco z té třístovky: Vader| Racek a Lyska | Labuť | Tekoucí labuť | ještě Vader | ještě Racek - jsem se dneska po dlouhé době stavila s rohlíkama za kachnama do Jundrova, a viděla jsem veverku, havrany, lysky, lyskátko, racka, labuť a pak až konečně doplaval Vader s holkama a s nějakýma kámošema. Ještě že jsem těch rohlíků měla tolik.

9. ledna
Hepijend
aneb Už ten objektiv mám. Došel včera někdy odpoledne. Je to PENTÁČ SMC FA J 75-300mm f4.5-5.8AL, Spejsile. Ano, já VIM. Ale za ty prachy? A jako 5.8 není zas TOLIK, a včera jsem ho zkoušela těsně před západem slunce, taky na plných 300 na hýbající se lidi proti tomu zapadajícímu světlu, doma u dětí v pokoji, kde byla tma a svítila jenom lampička na stole před Ankou (ano a samozřejmě mám ještě hafo jinejch testovacích záběrů) - a myslim, že zatím stříbrňák obstál. Jo, je stříbrnej. Takovej jako matně. Je to totiž model pro SLR i DSLR, a SLR jsou stříbrný. Uvidim až budu mít víc času přes den, tj za světla, abych mohla testnout nějaký jedoucí auta - kvůli kterým ho mám, ale myslim, že mě nezklame. Mimo jiné proto, že Pentáč má co? STA BI LI ZA CI, hoši, ano. (Sorry, ale víte, že musim. Říkám vám to všem, pořád. A tkay má pentax hezčí logo a nápis na řemenu na krk. Che)

Když jsme byli na horách, totiž v Tatralandii, jebla jsem se do lokte. Opakovaně. O klouzací trubku. Loket bolel, říkala jsem si, že to přejde, blbej modrák. Loket bolí stále, nemůžu se o něj opřít, aniž by mě to nedonutilo k dlouhému zasyčení a tlumeným nadávkám. To by člověk neřek, kdy se vlastně opírá o levej loket - při jízdě v autě (au), při čtení v posteli (au), při zamyšlení v práci (au), při oddaném poslechu drahouška (au), při sezení na záchodě (au), při jídle (au), když si prostě chce odložit ruku (au!).. Je toho fakt moc. Přemýšlela jsem, čím to kruciprdel může bejt, bolí to totiž asi ještě půl minuty poté co se opírat přestanu (opřu se max na půl sekundy a hned odskočím), a to pořád se stejnou intenzitou, pak to najednou přestane. Už jsem si chvilku myslela, že už mám vychytaný, kde se opřít můžu a kde ne (například se můžu opřít s ulnou položenou vodorovně na stole. No dobře, takto není opřít...
Svěřila jsem se bratrovi. Tedy, svěřila jsem se bratrovi poté, co mě viděl už poněkolikáté se opřít, odskočit, zasyčet, mumlat, stáhnout ksicht a otočit oči v sloup. Bratr na můj popis pravil "He, to znám, to jsem měl taky. To sis ulomila kousek kosti a on tam teď jezdí a ty se o něj opíráš, já jsem to měl taky. Poď si šáhnout." Tak jsem šla, a fakt, má tam takovej pohyblivej hrbolek, v lokťu. Tam, co je na ohybu taková ta necitlivá kůže, do které vás může někdo kousnout jak sviňa a nebolí to. Ještě řekl, že to měl z toho, jak jednou vypadl z tramvaje, a že ho to přesně tak jak mě bolelo půl roku. Paráda, ještě pět měsíců.

Jo, a eště něco: já nakupuju naprostou většinu věcí přes internet. V podstatě kromě oblečení, bot a jídla všechno..

8. ledna
Objektiv story aneb 123shop stojí za hovno
Chtěla jsem objektiv. Na focení aut. Jala jsem se tedy hledat levný a použitelný kus na internetu, a našla za cca 5k jetý kousek od nějakýho hocha v jakýmsi bazaru. Napsala jsem mu na icq, pobavili jsme se, řekla jsem si o fotky, poslal. Vypadalo to nadějně, až na to, že u fotek byl jinej údaj o objektivu než v inzerátu. To bylo někdy kolem desátýho prosince. Začala jsem teda hledat, co je to vlastně za objektiv. Strávila jsem pěkný večer na amerických internetových obchodech a přepočítávala a zjisťovala i přes flickr znamý, co je to clastně zač, až jsem nakonec nějakou náhodou našla objektiv obdobných vlastností, jako nabízel hoch, za o něco lepší peníze. Ale novej. Shodou okolností se mě o den později ptala maminka, co bych chtěla k vánocům. Rozhodla jsem se kout železo dokud je žhavé a pravila jsem, že objektiv, tento, ale je drahý (toto ponechat bez komentáře). Mama v podstatě souhlasila (situace byla samzořejmě delší :), tak jsem to zrovna objednala. To bylo někdy 11.12.07.
O dva dny později, po výměně informačních mejlů, objektiv přišel. Mama byla v šoku z té rychlosti a chtěla objektiv schovat a zabalit. Já jsem trvala na tom, že se musí vyzkoušet a případně vrátit, pokud s ním něco bude.
Jako, asi jsem to přivolala. Vrzal, škrčel, zasekával se, neotáčel se. Při ostření. Což je průser, že.
Napsala jsem mejl do obchodu, že jako přišel objektiv, vyzkoušen, je špatnej, že ho vracíme, a co jako s tím. Asi za dvě hodiny volala slečna, že teda oukej, adresa je TATO, a že bychom to určitě rádi na vánoce, takže to vyřídí obratem a každopádně dají vedět, co s tím je, ale myslí si, že se vymění kus za kus.
Byla jsem velmi ráda, protože týden před vánocema jsme měli bejt na těch horách a tedy jsem se nemohla věnovat řešení.
Nicméně objektiv do vánoc nedorazil.
Říkala jsem si, že třeba Česká pošta měla zpoždění (když mama podávala balíček třináctýho na poště, ženská na okýnku se jí do očí vysmála - místo odpovědi na otázku "to tam do zítra bude, že?". Dodala, že to nedojde ani do vánoc. Nedělala jsem si tedy iluze, nemluvě o tom, že to o svátcích nebylo kde ověřit a jak řešit.
Nicméně druhého ledna mě už začalo srát, že pět tisíc proletělo luftem a o objektivu není jediná zpráva. Slibované dodání do vánoc jsem už ani neřešila.
Napsala jsem tedy mail, že jako chápu že měli před vánocema hodně práce a tak, ale že by bylo hezké dát vědět, co s tím je.
Na rozdíl od přechozího případu k žádné reakci nedošlo ani dva dny, a tak jsem zavolala na infolinku 123shopu. Po pomačkání příslušných tlačítek a asi 48 zazvoněních (kecám. zvonilo to jenom 19x) to někdo zvedl. Nějakej borec, co vypadal, že jsem ho vzbudila. Po asi desetiminutové "debatě", kdy jsem mu musela třikrát vysvětlit o co de (říct že byl "nesoustředěný" by bylo k jeho stavu laskavé, podle mě vůbc nevnímal co jsem říkala), mi řekl, že se na to podívá, a odmlčel se. Po deseti sekundách trapného ticha jsem se optala, zda si mám počkat na telefonu. Borec pravil "To se načekáte, hihi", a mlčel dál. Napočítala jsem si do tří, optala se, zda mám tedy telefon položit a počkat si až zavolá on, on pravil, že ano, že to bude lepší, já jsem se optala, zda má moje telefonní číslo, on pravil že nikoli...
Pozdě odpoledne volala slečna, aby podala o objektivu zprávu. Nevolala však MNĚ na číslo nadiktované borcovi, ale mamě. A vykládala jí něco jakože "to ty vánoce, ale my to posíláme do servisu, a víte co, ono vám to mohlo spadnout", což maminku nakrklo a řekla jí, ať to na ni nezkouší, a jaktože nevolá mně. -- Se totiž denně o případu informujeme, takže víme obě, kdo s kým o čem mluvil a psal.
Druhej den slečna zavolala mně, že teda objektiv je v servisu, že už předtím se se servisem dohodli, že provedou výměnu za novej a ten mi pošlou, ale že servis říká, že to spadlo na zem. Pravila jsem, že pokud to spadlo na zem, tak leda dodávkové službě, a že je to zvláštní, na což slečna řekla, že s dodávkovou službou mají dobré zkušenosti a těm to jistě nespadlo. Což mě nasralo a hlasitě jsem se optala slečny, zda se domnívá, že jsem tak blbá, abych práskla o zem něčím, za co jsem právě zaplatila pět tisíc, a ať to na mě nezkouší. Slečna lehce couvla, pravila, že je to jedno, komu to spadlo (na což jsem zavrčela "Mně to teda nespadlo!") a že stejně posílají poštou ten novej.
Což mě zarazilo, protože předtím se to posílalo PPLkem, tak jsem se optala, proč poštou, že to chci opět PPL, protože máme s obchodními balíky špatnou zkušenost. Slečna pravila, že ona ne, a že to přijde druhý den. Druhý den byla sobota. Zvláštní :) Nicméně jsem trvala na tom, že to CHCI POSLAT PPL, stejně jako předdtím, a tak slečna souhlasila a řekla, že to jde tedy zařídit, zda adresa je stále stejná, oba telefony též a zda v pondělí budeme na oné adrese, že tam to PPL přijede.
V pondělí přijel Martin na bílým koni, ale PPL ne.
Dnes je úterý, volala jsem v 7.50 slečně (už si pamatuju její číslo..), cože je teda s tím objektivem. Zvolená hodina mi přišla dostatečně brzká na to, aby si mě zapamatovala, a dost pozdě na to, aby ještě spala (teď mě mrzí, že jsem nevolala, když jsem JÁ vstávala). Slečna si mě pamatovala a pravila, že neví co je s objektivem, protože ho v pátek dávala na poštu a tudíž měl včera dojít.
A TO mě teprve pořádně nasralo. Když su nasraná, fakt nasraná, používám spisovný a sofistikovaný jazyk, nadužívám cizí slova, mluvím velmi hlasitě a ZÁSADNĚ nemluvím sprostě. Měla jsem se slečnou debatu na téma Jaktože jste to dala v pátek na poštu když jsme se domluvily na PPL, Pokud jste to dala v pátek na poštu, jaktože to tedy v pondělí není doručeno, a To je váš problém, že máte pracovní dobu od devíti hodin. Slečna slíbila, že po deváté hodině tedy ehm zavolá jak to vlastně je.
Teď je půl jedenáctý, mně mezitím došel mejl od České pošty, že VČERA odpoledne v Říčanech dali na poštu MŮJ zaplacenej objektiv, a ta slepice ještě nevolala.

No a teď to nejdůležitější: byl to 123shop.cz a k němu patří tohle všechno http://www.123shop.cz/ , http://www.123mp3.cz/ , http://www.fotoplaneta.cz/ , http://www.videoplaneta.cz/ , http://www.audioplaneta.cz , http://elektro.123shop.cz/ , http://www.bilaplaneta.cz , http://www.planetavuni.cz/ , http://www.sportplaneta.cz , http://www.planetavin.cz , http://www.planetasperku.cz , http://www.hobbyplaneta.cz a já tím pádem doporučuju, abyste se na objednávání z kteréhokoli z těchto obchodů zvysoka vykašlali, stejně jako to pro příště udělám já. Protože zkušenosti s lidma, co tam dělaj, za to, co prodávaj, skutečně nestojí.

7. ledna
Ty kočky. Lezou nám do postele. To by mně už ani tak nevadilo, to se dá, ALE. Ony nám furt chodí po hlavě! Onehdá mně v noci vzbudil nějakej kočičí jekot, a podle zvuku jsem odhadla, že drahoušek vyhodil Xaviera. Pozdější konzultace ukázala, že tomu tak skutečně bylo, Xavier mu šlápl do ksichtu, miláček ho lapl za první co mu přišlo pod ruku (záda) a vyhodil ho z postele. Jako že Chavijé letěl dva metry luftem, a u toho samozřejmě řval. - Mně do ksichtu nešlape. Nebo takhle, možná jo, ale já su tak tuhá, že o tom nevim, a probudím se, až když se mně šteluje pod peřinu. Ano. Xavier za mnou chodí, leze mi pod peřinu, odkládá si svou roztomilou chlupatou hlavičku na mou ruku a spinká. A eště do mě šťouchá jakože "posuň se". Serena a Sheeana pod deku nelezou. Ty mi chrápou na nohách.
Taky jsem pod vlivem kočiček složila báseň, další:
Sheeanička Sheeanička
Praštěná kočička.

Včera jsme byli v České. Elika má dneska narozky. Miminy dělaly ksichty, nicméně je jasný, po kom to mají. Měla jsem zcela úžasnou fotku chlapca s Martinem za krkem, oba koukali do objektivu, krásná nádhera. Jenomže když jsem se na to koukla doma, ukázalo se, že na fotce, kde oba koukaj na mě, bratr vypadá jako kachna. Na té druhé už vypadal poměrně normálně, jenomže to se zase už Marťas koukal jinam. Po krátkém osobním souboji (mám kruciprdel vystříhnout Martinovy oči z jednoho obrázku a dát je do druhýho nebo ne) jsem měla jasno (oukej, moc mi to nešlo a já tomu dýl jak pět minut odmítám věnovat) - prostě použiju obě. Později se ukázalo, že co se ksichtů týká, dámská polovina rodiny občas nedělá žádný (ano, zní to neuvěřitelně. Ale všichni víme, proč neukazuju fotky Tenisky! Dělá rypáky a mně praskaj objektivy!).

Předevčírem jsme byli u FAcE a sestry. Dorazili jsme ve třičtvrtě na deset (no co, v osum jsem teprve dojela dom z tréninku a ostatní zrovna sedali k večeři) a odjížděli někdy ve dvě, jako vůbec nechápu, a to jsme ani nestihli probrat všechno!

3. ledna
Dneska mně to fakt jde.
Dva dny se chystám na dnešní učení, jako že zkouška a tak, včera jsem si všimla, že vlastně tihle už mají test napsanej, takže dobrý, šetříme čas, ráno vstanu (strašný! venku je TMA!), obleču se do pracovního (sukýnka, punčošky, tričínko, svetříček, moc si toho nesmím brát, ve škole je teplo, beru si složku se školníma věcima, naposledy nakukuju do diáře, jak že oni to vlastně tenhle týden mají, dyť byl ten svítek... no jasně. Až příští tejden. Takže jsem v práci mrzla jak prase, ono 23 a 17 je dost rozdíl, taky mě hned po ránu zchladil tatínek..
No a teď? Chystám se dělat rybičkovou pomazánku z údené makrely, co jsme koupili včera a já jsem ji zapomněla udělat, šetřím čas, ne, tak dám máslo do mikrovlnky, a co se nestane. - Obal jsem tentokrát sundala, takže to nejiskřilo. - No co by. Rozpustila jsem to máslo, že. Ještě že mi to z toho talířku nevyteklo po celé mikrovlně, to by mě už trefilo. Miláček se velmi smál, že teď musíme dělat jahodový knedlíky, když máme tolik másla...
Update
Pokračujeme. Rajčatovej salát k večeři. Miska, kde je miska. Aha, tady. Průsvitná. Hmmmm, že by dneska ÁDéčko měli fotku s rajčatovým salátem? Super. Aha, moment. Ona je prasklá, to poteče. ---co jsem to.. JO! Jasně! že ÁDéčko budou mít dneska tu fotku s rajčatovým salátem! Tadá, salát, super. Zamíchám ho. Jejda, ono to jaksi.. vyskočilo.. No nic. Odnesu to na stůl, a nafotím je. Kua dyť je to celý mokrý. To je asi od toho jak jsem to ---DOPYTLE, dyť ta miska TEČE!

2. ledna
Hehe, první pracovní den je tady a já nejsu v práci! Ale včera jsem po poctivých 14 dnech nicnedělání začala zase vytvářet hodnoty. Jako musim říct, že tohle se mně ještě nestalo, taková dlouhá pauza. Začínám mít pocit, že mám v hlavě mozek :) Během těch 14 dní jsem přečetla asi eeeeeé já nevim, ale tak možná i 14 knížek, fakt, jako u mě dobrý. Nejhorší bude teď se zpátky donutit do toho stavu "ráno vstanu, nastartuju a jedu", protože dneska jsem se nějak omylem vzbudila v 7.11 (přesně jak říkala Biška včera že si nastavila budík) a venku byla TMA. Hrozný! To budu zejtra už hodinu vzhůru! A taky jsem teďka asi týden neviděla svůj debilníček (dokonce jsem ho na chvilku ztratila, to mě polilo), takže moc nevim, co má přijít. Naštěstí :)

Děti byly na Silvestra v České (ano, náš pes se opět motal jako první, tentokrát již v 16 hodin, zatímco my jsme se nemotali vůbec, a zpráva od Eliky přišla přesně v 0.00) a postavily tam sněhuláky. Protože u nás je co? Sníh. Teda jako v Brně je víc sněhu než u nás, ale furt lepší než v Praze, tam kvetou na některých místech zlatý deště..