30. června
Vzali mě. Kompletní informace zní, že jsem uspěla u písemného testu i ústního přijímacího pohovoru na filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, Překladatelství anglického jazyka, magisterské navazující studium, forma: prezenční. Neptejte se, kdy tam hodlám chodit. Nemám páru. To pude.

Biška měla narozeniny. Už v pondělí si v ikeji vybrala psa, v sobotu dostala ještě právo udělat si vlastní narozeninový dort. Holčička má osum. To je hrozný.

Chavíček je celej růžovej. Netuším, jak se mu to povedlo, asi spal na nějaké červené krabici nebo se procházel růžovou trávou, každopádně všechny bílý chlupy až po břicho má růžový. Vypadá jako by se účastnil víkendovýho pochodu v Brně.

Dneska nám vytekla pračka po celý koupelně. Jako jasně, stejně jsem tam chtěla umejt zem a to prádlo vyprat, ale ne nutně hnedka. Vypouštěcí hadice si svévolně odskákala mimo vanu, no.

27. června
Tak ti ********** na fildě evidentně zareagovali na můj včerejší podvečerní mejla a aspoň napsali na stránky, že jako výsledky budou přidávat postupně od 14 hodiny dneska. Mě fakt trefí.

Máme doma vysvědčení. 121121111 122221121 122222222111121 11111121221111111

Vítězem nevyhlášeného závodu o největší zajímavost se stává ksichtka za napomenutí třídního učitele za zapomínání.

26. června
Venku je horko jako kráva. Vevnitř taky. Jak mám dycky přes zimu v kanclu kosu, tak přes léto mám v kanclu vedro. Takže v zimě je to do 15°C, a v létě kolem třicítky. Moje provozní teplota končí na pětadvaceti stupních. Co z toho vyplývá? Že mám zavařenej mozek, co asi. Dneska maj bejt výsledky z těch přijímaček. Jo vlastně, ty přijímačky. To bylo docela vtipný.  Organizační stránka věci je těmdletěm filosofům poněkud cizí a času mají evidentně taky dost, takže když jsem tam seděla už asi čtvrt hodiny (což je pro mě fakt MOC. Ale uznávám, moje chyba, neměla jsem přijít tak brzo) a objevila se jedna ze zkoušejících a pravila něco jako "Jak oni to vlastně zorganizovali na tom studijním, rozdělili vás nějak? A určili pořadí?", poněkud jsem zmalomyslněla, vychrlila na dámu všechno info a rozhodla se, že když je to takhle, tak první kdo pude na zkoušení, budu já. Zuzanka (Matesova, jedna z denních konkurentek ;-) držela basu a pravila, že vona de druhá, páč má taky ještě nějakou práci. Nakonec jsme šli o patro níž než bylo v pozvánce (mimochodem jsem pak zjistila, že to je barák, kterej byl původně sídlem vedení ČVUT), nedlouho po stanovené hodině se objevil jeden ze zkoušejících a pravil, ať si nějak dohodneme pořadí, tak jsem vymrštila ruku vzhůru a odhodlaně pravila, že JÁ du první, Zuzanka si zamluvila druhý místo, ostatní neřekli nic, tím bylo vyřešeno co nás zajímalo, a za chvíli jsem šla dovnitř. Páč se netušilo, jak to bude probíhat, a taky páč mně je srdečně fuk, jestli se tam dostanu nebo ne, byla jsem zcela klidná. První část probíhala v angličtině (řekněte nám něco o sobě) a tak jsem asi deset minut hovořila. Po pár dotazech se přešlo do češtiny. Pamatuju si, že po otázkách typu "a proč jste tu ekonomii vlastně studovala", "ta škola, kde učíte, je soukromá?", "aha, a co děláte ještě" přišly dotazy na reálnou práci - tj jak to vypadá, když něco překládám (přece jenom je to obor překladatelství, že), kde beru jistotu, že ty odborný výrazy jsou správně a tak, a úplně nakonec se zajímali o tom, jestli bych stíhala dělat domácí úkoly (tj zadané překlady), když přes den pracuju. Vysloužili si překvapený pohled a odpověď  "tohle je ten nejmenší problém", což jsem po překvapeném pohledu z druhé strany musela vysvětlit já (naštěstí jsem nebyla ošklivá a neřekla, že den má 24 hodin, ne jenom 8 ;-), a po celkově půlhodinové konverzaci byl pohovor ukončen. Zuzanka byla venku asi za 11 minut (chápu to. Fakt jsem se rozkecala hodně, vlastní studenty znají a takovej student nemá žádnou ohromnou historii) a vypadly jsme. Výsledky mají bejt "na internetu ve čtvrtek brzo odpoledne". No tak se večer podívám, jestli už to tam je..

22. června
Megdý si stěžoval, že nemá co číst. Dokonce ani jeho sestra D, která vypadá jako moje sestra, mu prej nedodala materyjál, a tak ubohý myšák zůstal zcela bez uniformací. Na sepisování veselých historek vybyl čas až teďka, tak jsem se ho pokusila utěšit alespoň informací, že Biška vozila po zahradě na bobech našeho kocoura kol indiánského stanu. Zapomněla jsem ovšem, Megdý, dodat, že na špici stanu byl koš na prádlo.

Dneska jsme vyrazili na RedBullKáry. Miláček v poslední chvíli odmítl jet, páč na něj přišla hnačka. Dobře udělal. Parkovali jsme asi tři kiláky (fakt. A navíc naprosto zbytečně, místa bylo blíž DOST) od dějiště, bylo tam plno lidí, nebylo nic vidět, káry byly sice zajímavý, ale většinu času zabraly nějaký kecy okolo, ty se ozývaly ze všudypřítomných repráků a byly nekonečně hlasitý, Pedál (kterej tam byl s náma na chvíli) to vzdal po asi deseti minutách poblíž "trati", my jsme statečně prošli nahoru a dolů, Anka natočila nějaký videa (o kterých prohlásila, že "s tímhle se stíhat absolutně nemá cenu"), já jsem se pokusila něco vyfotit, potkali jsme Krondě, Andreu, Karla a Samušinu Papušinu, a normálně jsme prchli. Tyhle akce evidentně nejsou pro nás. To jsem radši měla zůstat doma a dál psát onliny.

Máme ledničku. Novou. Funkční. Stará čeká na chodbě, až ji odvezeme. Lednička je dobrá věc. Tahle nová je tichá a je v ní zima. Taky v ní jsou držáky na flašky. Takže děti si zítra berou do školy studený pití. Je to sranda, brát si studený věci. Dost jsme si odvykli.

Ve čtvrtek jsem byla na přijímačkách. FF MUNI otevřela novej obor, magisterský překladatelství, na kterej se dá jít s Bc odkudkoli. Protože je málo odbornejch překladatelů. Člověk by čekal, že se tam nahrnou lidi, co dělali nějakou techniku, chemii, ekonomii, cokoli, a teď překládaj a z nějakýho důvodu si budou chtít dodělat papírový vzdělaní v tom jazyce (a těch různejch důvodů je hafo). Ovšem, studium je to denní. Takže v té učebně bylo asi tak 89 deňáků z fildy a já. Zase nejstarší. Test byl nicméně dělanej fakt tak, že vžadouval jakous takous orientaci v anglickým i českým textu, relativně odborným. No, takže co, takže jsem ty písemný udělala (proti vlastnímu předchozímu očekávání) a du zejtra na ústní. V podstatě asi jenom ze zvědavosti, nedokážu si představit, že bych prošla a hlavně, že bych si do programu přihodila ještě denní stůdium. Ale zajímá mě, jak to bude vypadat.

Ve středu byla další zahradní slavnost, kterou každej rok pořádá výtvarnej obor ZUŠky. Kromě toho, že se oficiálním znakem celé školy stala Ančina kresba ZUŠky (používají to na PééFka, na trička, na informční plakátky..), tak na plakátky i na zahradněslavnostní trička byl použit Bišin obrázek kočky. Elika dělala myslím obal nějakýho CD pro hudební obor.. tak ještě zbejvá Honza ;-) Jo, a na zahradní slavnosti jsem opět po roce potkala šibuinu. A nadrženýho želváka.

V nějakým záchvatu jsem se propracovala k fotkám z května z Prahy a konečně naházela na síť fotky z restaurace Ferdinanda. To je hrozně zvláštní hospoda asi 300m od hlavního nádraží, kde se dá slušně najíst za super ceny, dovedl nás tam Ahašvér. Interiér je .. industriální? No prostě, místo světel kýbly nebo trychtýře, místo věšáku hrábě a tak. Se nám tam líbilo.

A máme tady poslední školní týden.

17. června
Odpoledne jsem měla takovej záchvat, že napíšu něco o výchově dětí, páč jsem opět byla u doktorky s Honzou na očkování, a tam nějaká slepice opakovaně říkala synáčkovi, co ťukal do dveří ordinace, že "sestřička na tebe přijde a dá ti na zadek, uvidíš". Sestřička má samozřejmě nějakýho ťukajícího chlapečka na háku, a i kdyby mu nááááhodou chtěla dát na zadek, tak ji matinka zřejmě nechá zavřít.. mě prostě nepřestane fascinovat jednak jak se ty lidi programově zbavujou zodpovědnosti za případný potrestání dítěte za něco, o čem sami vědí, že nemá dělat, a jednak jak těm děckám lžou do ksichtu. A o pár let později se hrozně diví, že na ně děti serou jak na placatej šutr. Kdyby MNĚ někdo imrvére lhal (´přijde na tebe čert´, patnáckrát zopakovaný ´ještě jednou a dostaneš na zadek´ a následný NIC, desetkrát zopakovaný ´ne, to ti nekoupím´ a následný ´tak na´, ´paní doktorka ti nebude nic dělat´, ´už je to jenom kousek´), taky ze mně bude uječenej vychcanej hajzlík. No nicméně nakonec jsem se rozhodla, že na to seru, a rozepisovat se nebudu. Páč je toho samozřejmě víc a já bych se ještě rozrušila a co pak.

Dneska jsem byla na počtě a vyzvedla si svůj první obal na telefon. Nekecám. Já prostě proti šprckám něco mám. Ale tohle.. to není jen tak obyčejná šprcka. To je speciální obal s kóčičkou, ke kterýmu jsem si vyrobila i pozadí a ehm, samozřejmě, je to další ze zamilování se na první pohled. Já mám pocit, že už jinak ani nefunguju, nebo co, buď hned, nebo vůbec. S těma botama to bylo to samý, od rozhodnutí ke koupi to trvalo jenom asi osm hodin, a to hlavně díky tomu, že mezitím proběhl přesun asi o 260 km a nějaký balení celé rodiny. Mimochodem, Anka chce svoje boty k narozkám. Přijdou asi tak za měsíc.. Mimochodem, domlátila jsem se víc, než jsem myslela. Takže jsem dneska nešla na trénink ani :-(

Taky jsem na počtě vyzvedla novou knihu. Martina Moudrého Konec Křížů. Miláček došel nějak.. v pět? Vzal si knihu a šel ven. V osm se zvedl ze židle s tím, že mu je ňáká kosa a začíná se stmívat, tkaže by šel na chvilku dovnitř. Byl na straně třistadvacetněco. ... Já čtu Časovír. Povídky různých autorů o cestování časem. No jako taky to neni špatný :-)

Dneska ondatra po dlouhé době zajela do dvora. Co to znamená? No že nám už zase fungujou vrata!!!! Marně jsem teďka hledala jak dlouho to bylo ehm rozbitý, ale nenašla. Tipuju třičtvtě roku. Užila jsem si odškrabávání OBROVSKÝHO předního skla, odmetání sněhu, vymrzlýho auta, rozpálenýho auta, mokrýho auta, auta před hospodou (tomu se u nás nelze vyhnout, do 10m od auta jsou tři, z toho jeden nonstop, delší vzdálenosti se dá dosáhnout jedině zaparkováním na některých jiných ulicích). Ondatra byla ráda, když jsme zajeli do dvora. Já taky. Páč ty vrata už jdou krásně otevírat.

A v pátek nám pravděpodobně přijde nová lednička. Stará lednička jak známo přestala fungovat, když jsme byli v Římě. Nevim, jakou mají teďka životnost spotřebiče teda, ale tahle lednička má cca 14 roků. Vzhledem k tomu, že srovnatelně stará pračka už odešla (čti: náklady na její provoz už převýšily její hodnotu a náklady na její opravy by se rovnaly koupi nové pračky), došli jsme po měsíci a půl života bez ledničky k názoru, že chcem novou. Samozřejmě se probírala i možnost spravit tu původní. nicméně, nová lednička bude menší než stará (čím míň věcí se nám tam vejde, tím míň se jich zkazí), bude mít relativně malej mražák (neumim s tim zacházet) a bude ho mít dole. Tím se současně zvyšuje pravděpodobnost, že nám Serena nesháže z ledničky všechny naše vzkazy a důležitý věci, a taky myslíme na svůj pokročilý věk - nebudem se muset ohýbat. Jinak teda spousta lidí nechápe, jak můžem fungovat bez ledničky. A bez mražáku. SNADNO. Pití jsme do ledničky nedávali nikdy (k výrobě studeného pití používáme vodovod, pro pivo lze zajít do protějších hospod a můžeme si vybrat ze čtyř druhů od plzně po ... eee.. nevimco, ňákej litovel neboco) a už jsme se skoro naučili likvidovat jídlo ihned. Což je samozřejmě výhoda auta, večerky a alberta (poslední dva jmenované máme do 300m od baráku). V mražáku jsme skladovali stejně akorát chlast (ten se vypil) a špenát, případně nějaký zbytky. Takže se těšíme na novej polepitelnej prostor (dveře ledničky), ten dosavadní samozřejmě odfotím.

Děti přestěhovaly Bišku do pokoje k Honzovi. Dvě postele tam měl vždycky, takže šibování nábytkem se nekonalo. Takže na nás velký už čeká jenom přestěhování jedné skříně a následně rozložení patrovky, přenesení patrovky nahoru, odnesení dvou postelí dolů a složení patrovky nahoře. S tím se pojí úklid modrého pokoje tak, aby šlo tyto činnosti provést. Takže tahle část asi proběhne o prázdninách... který jsou za chvilku.

No a to je asi pro dnešek všechno.. děkujeme za pozornost.

15. června
Dneska jsem sebou HROZNĚ škrábla. Na těch botách samozřejmě. Asi čtvrt hodiny po ranním příjezdu na okruh. Co do efektů asi vedu nad Ankou, akorátže jsem neviděla ani jak spadla ona, ani jak jsem spadla já.. ale usuzuju tak podle toho, že jsem jela relativně rychle, z kopečka, s foťákem na krku, vodou v podpaždí a batohem na zádech (nepustila jsem nic) a zasek se mně šutr do přední nohy. Boty. Kola. Nebudu to víc rozvádět, foťák jsem uchránila, capoeira mě padat naučila, takže kontakt se zemí proběhl jenom rukama a jedním kolenem, efekty s potokama krve included, ať žije novikov. (Aplikováno až večer doma.) Jo, a fotky z těch závodů jsou tady. A taky jsem jela dom novým superbem s DSG. Automatickou převodovkou. Doteď jsem si jenom myslela, že automatická převodovka není pro mě. Teď už to vim jistě.

14. června
Tak včera okruh, dneska okruh.

Anka už jezdí na těch botách. Akorátže hodila hroznou tlamu a sedřela si loket. Honza jezdí pro změnu na bruslích. Ten tlamu nehodil. Dneska byli s Kubíčkem a se sestrou a s FAcE na vejletě, tak třeba Elika dodá nějaký fotky. Jo, a uklidila jsem kuchyňskej stůl. Jakože v jednu chvíli na něm nebylo vůbec nic. Jakože VŮBEC. Neuvěřitelné se stalo skutečností..

11. června
Něco jsem hrozně chtěla zapsat, ale samozřejmě už je to pryč. Nechce se mně mohutně vzpomínat, co mě zase napadlo za genialitu a nikam jsem si to nenapsala. V podstatě by se dalo říct, že to tak ňák odpovídá tomu, jakej já vedu život. Prostě se to nějak nese, a až přijde nějakej zlom, tak se to holt zlomí. Poslední dva měsíce jsem ani jednou nevstala AŽ se probudim, o víkendu doma jsem nebyla.. nevimjakdlouho, ten bordel, co tam je, už se pomalu začne požírat sám (aspoň doufám) a vůbec, za chvílu jsou prázdniny. Což znamená, že děti nebudou chodit do školy, johohó.

Za posledních několik měsíců nám ubylo hlodavců. Teďka máme v jedné myšobedně čtyři holky (prapraprababičku Maggie, Leelu, Tečku a Sněhurku, holky se skamarádily poměrně rychle, ani Leela není protivná), ve druhé myšobedně je samotnej Stuart, kterej by radši utekl, ale tak snad mu ta velká bedna vyhovuje víc než sežrání od koček, a v šuplíku bydlí Dudlík a Packa, křečíci. Ostatní myšáci a myšiny postupně umřeli. Honza to dost špatně nesl. Což mně připomnělo, že Šimon je pryč už hodně přes rok. Achjo.

Jo, ten shoutbox: dala jsem to pryč, protože mně to tak nějak rozhodilo celou stránku (na novém počítači nový editor), čas na nějaký sraní s pokusama nebyl, a už se mně do toho ani snad nechce. Takže spaceilovi dík za gratulaci i závist a jenom bych si dovolila podotknout, že u nás se nic nehrotí a neřeší, mně je jedno, co maj děti za známky, dokud to odpovídá jejich schopnostem a (dobrovolně) vynaloženýmu úsilí. Stejně tak neřešíme nijak pod tlakem vzdělání. Já jim předkládám možnosti, který se jim v konkrétní době otevírají, a vybrat si musí sami. (Pak už ovšem je to závazné, viz Elika ;-) Ať jsou z nich klidně uklízečky a instalatéři, mně je to jedno, hlavně že je to bude bavit. Jak říká Bettyina sestra, "Kdokoli může dělat cokoli", a já dodávám už jenom "a je jedno, kdy s tím začne, hlavně že ho to baví".

A jak jsou teďka ty bouřky, tak Pejka má z bouřek hrůzu. Jakože FAKT hrůzu. Cítí bouřku cca na 180km a začíná se klepat. Když je bouřka tak 30 kiláků, třepe se zcela neovladatelně a ani nechodí. Když bouřka přijde a práská jí to přesně nad hlavou, skoro se už netřepe a čeká až to přejde. Taky trošku přehrává, protože když je se mnou, zaleze si někam sama a tam se klepe a čeká, a případně neklepe a čeká, ale když je s mamou, šplhá po ní a nechává si zacpávat uši a třepe se furt. No, tak to je asi tak všechno už

8. června
Víkend: Most. Pátek: miláček a děti vystoupili na Želivce, já jsem couvala asi půl kiláku po cestě široké akorát na naše auto, protože proti mně jel bus (děsně nerada couvám), cestou do mostu jsem se stavila na Chodově a zakoupila botičky s kolečkama. Protože: kolo se mně do auta nevejde, skládací koloběžka je příliš malá a koloběžka s velkejma kolama není skládací, na motorce se bojim (no a co) a chodit je pomalý. SAMOZŘEJMĚ po okruhu. Takže co? Takže mě bolí dosud nepoužívané svalstvo (a to jsem si myslela že capoeira je dobrej protahovač), a né, nespadla jsem ani jednou. Prostě jsem v sobotu ráno obula boty, na záda hodila batoh s foťákem a vyrazila. Super. Dneska jsem jela i do Alberta nakoupit :-) --- jo, takže co dál. Fotila jsem. Zapomněla jsem Áčko a Déčko v obytňáku, takže mně odjeli. Padaly kroupy. Zmokla jsem (i s botama), uschla jsem (boty až dneska). Jela do Práglu, projela se kolem řeky, tančící dům, Podolí, dívadlo, most, totok. Se zmetkem k Plastě. Jídlo, mňam. Plasta mě překvapila ;-) Dopo vejlet na blešák. Vyzvednout zbytek rodiny. Přebrat fotky. Napsat testy. Natahat ty fotky. Neusnout. MOMENT! Už to mám! Jdu usnout.

4. června
Takjo, novej počítač :-) Je to sranda. Má obrovitej, obrovskej monitor. Teda LSD. Semsang. Takovej černej. Vlezou se na něj dva otevřený dokumenty A4 vedle sebe a eště zbyde kousek místa. Prvních několik desítek minut to bylo šílený, přece jenom jsem doteďka pracovala maxcimálně s patnáctkou, občasné výlety na miláčkův počítač nebo k dětem se nedají počítat.. Jako, třeba že mně mirandaOkno při zavření proletělo diagonálně přes celou plochu, to mě dostávalo docela dlouho. Další sranda byla, když jsem psala mejl. Tam, kdy na svým počítači načínám šestej řádek, tady začne druhej. No ho-to-vo28.

Pak tady máme ten přenos dat. Potřebuju dost věcí z noťasu dostat do *krucipísekonještěnemájméno*! - do stolního počítače, ale současně tam nechci házet všechny srajdy, co jsem za ty roky nasbírala. Zvolila jsem nejjednodušší řešení, v práci mám na stole dva počítače, a taky disk, wédéčko, žejo, a samozřejmě legodongle. V praxi to obnáší vpravo velkej stroj, vlevo malej stroj, mezi nima myš. Důsledky se přímo nabízí. Myší v levé ruce se pokouším ovládat noťas, Stroj (aha, to by šlo) se pokouším ovládat pravým ukazováčkem zabořeným mezi G B H (trackpoint. Se to myslim jmenuje oficiálně. Nedocenitelná věc. Potřebuju klávesnicu s trackpointem. Už jsem je našla, akorátže mají i touchpad, a ten nechcu.), což způsobuje buď nekontrolovatelné výrony podivných slov, nebo otevírání různých aplikací. Každopádně je to sranda. Taky si zvykám na tu klávesnici. Má pár (fakt pár, vybírala jsem pečlivě) věcí o kousíček jinde, a jak píšu po paměti, občas se netrefim. Další průšvih je myš. Uvědomila jsem si, že jsem pět let hlodavce prakticky nepoužívala. Skoro se neumim trefit!

Fotky. Když jsem v sobotu v noci nasypala první fotky ze závodů do nového Stroje (to byl ještě doma), měla jsem menší šok. Vypadaly fakt dobře ;-) A práce s nima.. rychlejší, vo dost. Žádný záseky, všechno valí.. z toho budu na prášky eště tak půl roku. Taky jsem si nainstalovala GIMP. Po letech. Kdysi jsem ho zkoušela a nějak mi nesedl. Teď jsem ho zkoušela a po těch rocích s fotošopem.. mi zas nesedí. Zdá se mně, že toho umí míň, než potřebuju. A to toho moc nepotřebuju! Spoustu věcí v něm taky neumim najít, samozřejmě. Dám mu ještě tak čtrnáct dní.

Opustíme téma, pro mě tolik zajímavé.. Včera jsem byla na Eličeniné škole na třídních schůzkách. Eliku už zřejmě přešla ta její nálada "já na tu školu nechcu, mám snad nějakou svobodu", která ju popadla dva dny po definitivním rozhodnutí, že tam de, a moje informace přijímala kladně. Kromě té, že první dva roky nebude mít angličtinu (maj deset/jedenáct hodin španělštiny týdně, takže už se jim tam další jazyk prostě nevejde, ale můžou chodit do kroužku). Obzvlášť se jí líbilo, že prvních několik nejlepších studentů jezdí (teda, lítá) zadara (placeno španělskou vládou) každoročně na vejlet do Španěl - spočítala si, že když je letos opět na školní tabuli cti za jejich třídu (možná ročník, teď nevim) a když byla na přijímačkách mezi prvníma, tak má velkou šanci, jenom se snažit. Pak se jí taky líbilo, že po dvou letech bude umět španělsky natolik, že se domluví kdykoli s kýmkoli, a že se budou učit ze španělskejch učebnic stejně jako španělský děcka (zeměpis, dějepis, fyzika, chemie a ještě něco, zapomněla jsem). Míň jásala nad maturitou ze španělské literatury a gramatiky. To, že budou mít 33 hodin týdně, jsem jí radši neřekla. Ubohá holčička.

Anka bude mít od příštího školního roku druhej jazyk. Vybrala si francouzštinu. Dlouho, dlouho přemýšlela, jestli nebude lepší ruština. Opět přišlo na řadu naše domácí rozhození jazyků, připomněla jsem, že já rusky umím číst a domluvit se neni problém (kór když začnu zase číst, že, teďka neni čas skoro na nic), ale na francouzštinu nikoho nemáme, a bylo jasno. To su zvědavá, na koho zbyde němčina. Bišida je na němčinu příliš nesoustředěná, Honzovi nevím, jestli by se líbila.. on je spíš matematickej mozek, ale tak by mu to třeba sedlo.

Sheeana vymyslela novej způsob, jak se dostat do baráku. Je známo, že Serena se protahuje kuchyňským oknem, pootevřeným jako ventilačka. Už jsem to tady někde psala, že vyskočí nahoru (to okno má tak 160cm na vejšku) a protáhne se, dokonce už i spadla. Sheeana vymyslela novej způsob. Střešní okna. Z ulice. Tj k dětem do pokojů. Někdy o víkendu jim tam takhle vlezla poprvé, to ještě děti nevěděly, že přišla oknem a myslely si, že ju zapomněly doma. Pak ju u toho chytly. Sheeana je chytrá, a šikovná, ta střecha je tam dost strmá. Naučila to i Serenu. Takže teďka už není jiná šance, než nechávat okna otevřený. Děti si je zavíraly, aby jim tam kočky nelezly. Sheeana nemňauká (moc. Jenom občas. Třeba když na ni někdo šlápne nebo něco fakt MOC chce), takže když zjistila, že je zavřeno, prostě odešla. Serena je tvrdohlavá uřvaná kočka, takže když zjistila, že jsou střešní okna zavřený, sedla si k nim a začala dělat to svoje mňňňááááááááůůůůúúúúúúú. U toho se fakt spát nedá. Takže Honza včera řek, že radši ať je otevřeno, než aby tam ta kočka seděla a pořvávala. A že vona jako má výdrž.

O víkendu byly děti poprvé nějak dlouhodoběji samy doma. V sobotu od asi půl sedmý od rána (samozřejmě spaly), dojela jsem někdy večer v devět, v neděli zhruba totéž. byli jsme na závodech, Kubíček i přes noc. Děti to myslim zvládly dobře, jídlo dostaly nachystaný, byly i s mamou na poháru dvakrát, Elika uklízela, a říkali, že se ani nehádali moc. Vysvětlení je nasnadě - Bišida nebyla doma vůbec. V pátek odešla ze školy k Adi na víkend. Je to fakt zajímavý, když ty děti zůstanou doma v počtu mínus jeden, je tam TAKOVEJ klid, že si toho všimnou i samy. A je úplně jedno, kdo není doma..

No a eště co jsem vlastně dělala, když jsem nebyla doma - fotila, překvapivě :-) v sobotu i v neděli jsem byla na Ecce Homo. A potkala jsem tam šibuinu. A dostala jsem od spříteleného pána (co jsem se s ním spřátelila na předchozích závodech) nálepky jakože reklamní, tak je mají chlapec s tatínkem na autě a ten pánův závodník taky, a eště takovej vééélikej plakát mě (jakože na ňom su já) s věnováním, a eště jsem se skamarádila s traťákama a od nich jsem dostala jídlo a eště od komárů žihalda a připálila jsem se (mj na jedný noze mám opálenou kraťasu a na druhý noze iortézu, samozřejmě jinak vysoko, supr, zejtra bych měla jít v šatičkách zkoušet).

No, tak to je snad asi všecko?

květen zde

 


&