21. listopadu

Telefonní hovor (právě jsem vycházela ze školy a mířila ke svému nevhodně zaparkovanému vozu):
„Dobrý ten, tady Blablabalová, můžu mluvit s Bloblabloaovou?“
„U telefonu.“
„Dobrý den, tady Blablablaová, měla byste chvilku čas na mě?“
„To záleží na tom, o co jde.“
„Takže můžu s vámi teď chvilku hovořit?“
„Jo.“ (ježišmajra, dyť už se mnou mluvíš.)
„Já jsem z ČSOB a my jsme vám minulý týden poslali takovou nabídku..“
„Jojo, pamatuju si, to jsem si přečetla a ROVNOU VYHODILA.“ (Tohle by člověk řek, že je zásadní informace pro další hovor.)
„Výborně, my jsme vám nabízeli úrazové pojištění..“
„Já mám úrazové pojištění a další nechci.“
„Můžete mít klidně víc úrazových pojištění...“
„Nechci další úrazové pojištění, nemám na to peníze. Naschle.“ (bohužel jsem byla moc pomalá a neoddělala founa od ucha včas, takže jsem slyšela pokračování)
„Ale to je velmi výhodné, toto pojištění má spoustu výhod, platíte nízké --“
„Platim. Přesně. Nemám z čeho. Pojištění mám. Další N E CH C I!!!“
a práskla jsem s tím.
Já to nechápu. Mám ty lidi příště poslat rovnou do prdele?!?

20. listopadu

A z tý školy mě vyrazí.

20. listopadu

Konečně jsem udělala pořádek na nanic. Doplnila starý věci, kdo, zjistila, že vlastně ten internet jenom používám a nečtu kokociny, takže nemám moc co dát do bere mě (a tak pěkně jsem si tu kolonku vymyslela!), a zamyslela jsem se nad tím, že před těma skoro třema rokama jsem evidentně fungovala trošku jinak. (To je úvod k překopání webu.)

O víkendu jsme byli v Práglu. (Ne, nedali jsme vám vědět schválně.) V sobotu jsme vyrazili v klidu před polednem, proskákali se dálnicí, dojeli ke zmetkovi - kterej nám hlásil, že dělá oběd, tak nemáme jíst - a dostali řízky s kaší. (Uff. Chvilku jsme se báli, že nám předloží thajskou polívku, asi největší strašák naší v podstatě nepolívkové rodiny - do vody se naháže všechna možná zelenina (včetně takových hnusů jako kukuřice a brokolice), uvaří se (blééé), přidá se tam kokosový mlíko a asi i nějaký další věci, a má se to jíst!) Na podvečer jsme měli naplánovaný kino, Madagaskar2, takže jsem využila příležitosti a donutila ostatní k procházce. Přes Vyšehrad, kde děti ještě nebyly (já už jo, předloni, poprvé), přes železniční most (a jel vlak! jel vlak!), po nábřeží, kde to chvilkama vůbec nevypadá jako v Praze (a já konečně vim, kde je smíchovská pláž).. No, doufám, že si Elika nevšimla drobné fligny - když jsem říkala, že pojedem do Práglu, optala se, zda náhodou nebudeme chodit po památkách (kyselej ksicht). Pravila jsem, že nikoli. No nechodili jsme. Na národní divadlo možná dohlídli, tančící dům jsem jim taky ukázala z bezpečné vzdálenosti.
A žižkovskej vysílač neni žádná památka. Já jsem například nikdy nebyla na Žižkově. Takže mě dostaly ty baráky a ujetý náměstíčka, hlavně pak zvrchu z věže. Kam jsme museli. Já jsem šla jako STUDENT! Heč. (Už mě můžou vyrazit.) Nahoře se to celý kejvalo, teda, můj mozek mně o tom informoval, chodila jsem jak námořník a všichni se na mě dívali jak na debila.. A Elika zjistila, že je nahoře záchod, takže se vyčurala v DEVADESÁTI TŘECH A PŮL METRECH a já jsem se tam to. Vysrala. Cháchá! V té chvíli mě mrzelo úplně nejvíc ze všeho, že jsem si zapomněla telefon u zmetka, protože jsem si nemohla v přímým přenosu ublognout, co v té vejšce dělám.
Pod věží, která je O BROVS KÁ, je židovskej hřbitov. Celej ten prostor je hrozně zvláštní a já su polodementní vymaštěnec, protože mně až TEĎ došlo, že jsem si mohla pučit od zmetka desítečku a zkusit to nějak.. zachytit.. Nonic.
Taky jsme byli v IMAXu na U23D. Věrna své tradici jsem samozřejmě usnula, ale jenom na chvilku. Vlastně, na několik chvilek. Jakože několikrát. Já asi usnu úplně všude. Koncert ve 3D je super. Jsou vidět úplně jiný věci než na normálním koncertě, kde samozřejmě není vidět nic, a ta muzika je všude kolem tak nějak automaticky, takže fakt dobrý.
Po kině jsme se ožrali s Pastel a jejím Malťanem (heh, to ječ jak šišlavej Marťan). Jinak se to fakt říct nedá. A navíc v báru, kde prodávali deníčky! Naštěstí jsem byla prakticky celej víkend úplně bez peněz, takže jsem nemohla žádnej koupit.
JO a dyť tó, jsme byli v pondělí ještě plovat! Museli jsme otestovat ten novej akvapark, zmetek na tom trval. Takže jsme vysolili tu palbu za vlez (dík) a vrhli se do víru H2O. Chvilku trvalo, než jsme našli klouzačky. Pak trvalo asi hodinu a půl, než jsme je všechny důkladně vyzkoušeli :-) Některé opakovaně. Nejvíc si nás získala Milka, vlastním jménem Kamikaze. Taková.. skrčka. A pak taky ta trubka, co se z ní vjede do trychtýře a z toho se propadne dolů do bazénu. Se to blbě vysvětluje. A namlátila jsem si tam lokty. Samozřejmě vlastní vinou. Takže se teď nemůžu opřít ani o jeden. Nevadí! Jo, a to, že je akvapark tak mastnej, je ve výsledku taky výhoda, protože tam nebylo narvaný.

14. listopadu

Minulej týden jsem na twittru narazila na něčí zápisek o nových tričkách na webu. Jako správná zvědavá opice jsem se podívala na ten web a našla tam ty kočičí náušnice (jak jsem psala onehdá, že jsem je našla). Dneska jsem si je po škole jela vyzvednout. Na Ruďák. Zaparkovala jsem na začátku Leninky na místě, kde si myslim, že jsem stát neměla. Na chodníku. No to je jedno. Měla jsem v deníčku napsaný, že firma sídlí v čísle 17. Tak jdu po Ruďáku, a helemese megapixel.cz, tak jsemt am koupila Elice sdčko do telefonu a jala se hledat to číslo 17. Není. Prostě není. Tak jsem volala. Telefon byl na přepnutej hlasovou schránku. Tak jsem hledala. A furt jsem se vracela k objektu 13, protože ten se mně zdál jako vhodnej kandidát pro různý kancly. A stojim tak před tím barákem, přišel takovej pán a prej Co hledáte? Tak jsem mu to řekla, a von řiká, Poďte se mnou ke mně do kanclu, podíváme se na mapu na internetu. Ani jsem nestihla zakontrovat, ze mám internet v ruce a už se du koukat, a táh mě dovnitř. Vevnitř jsme šli kolem cedule a já na ni čumim a tam byla napsaná ta firma ve třetím patře. A ten pán povidá Tak poďte výtahem, a když tam nebudou, tak se stavte za mnou do čtverky, třetí dveře vlevo, Svánovský, dáme kafe. Což mně připomnělo Sványho, tak jsem se zeptala, esi nezná toho fotografa.. a von to byl příbuznej: Sványho otce děda byl bratr otce tady toho pána. Heh.
No a pak jsem teda došla si pro ty kočky a když jsem odcházela, narazila jsem na naprosto bombastickej koutek na chodbě u výtahu. A vůbec, celej ten prostor je tam takovej.. zajímavej.

Aby nebyl všem dobrým zprávám konec, cestou do práce jsem se zastavila v glóbusu a koupila si TheCure. Jo. Tak. Jsou super. Je to jako obout si oblíbený boty. Nebo vlézt do vany. Nebo sedět na něčem vysokým, číst si a žrát mandarinky.

12. listopadu

O víkendu jsme uklidili. DOST. V kuchyni se dá normálně chodit, na šuplíkáchs e dá sedět, u stolu se nás najedlo myslím sedum, na zemi se dá sedět - a to v celým baráku (neboli - je tam TOLIK místa a TAK uklizeno, ze si tam může člověk sednout bez obav, že něco rozsedne a nalepí si něco na prdel), kočky mají umytý misky a nafasovaly další krabice. Našla jsem jich asi deset. Stálo to dva a půl dne a nejela jsem do Sosnové fotit autíčka. Ještě že tak. Stejně tam lilo, a navíc je to svinsky daleko. (A taky jsem si konečně obarvila a ostříhala hlavu - což je první předpoklad k tomu, abych mohla uklízet. Mít na hlavě barvu. Jinak to neumim.) V pátek navíc vznikla naprosto neuvěřitelná situace - miláček byl na noční, Elika kdesi s Nikolou myslím, Anka spala u Věsny a Biška u Adély - takže jsem večeřela s Opičákem sama. NE U VĚ ŘI TEL NÝ.

Včera jsem dokončila už asi týden připravovanej plán - nákup telefonů. Zmetek věnoval Květináčovi svůj Semsang (protože jak její, tak později i můj telefon, kerej zdědila, už jsou mrtvý) a udělali jsme dohodu - na můj účet u oskara se koupí pro něj telefon, a na další číslo se koupí telefon pro Peliku. Jakože se slevou, že. Oba se poměrně dlouho rozhodovali, kerej ten telefon by chtěli, obzvlášť Pelika. Včera jsme šli v kárfůru kolem vodafounkšeftu, a já jsem se rozhodla tam zeptat, jak to teda je, když už tam jsem. Natrefila jsem na hochca, kerej všechno věděl, všechno vyřídil, se vším pomoh a dokonce mě nechal i ušetřit. Takže když jsme asi po půlhodině odcházeli, držela jsem v ruce telefén pro zmetka, a někde v systému rotovala objednávka na telefén pro Peliku. Kerej vyjde ještě o litr levněji, protože hodný hoch zavolal na centrálu nebo kam a řek, že jsem zvedla paušál, a jako že to sice platí až do prosince, ale jestli by mi nemohli dát cenu toho telefonu podle ceníku už s tím novým paušálem - a přesvědčil je. Super. Takže děti budou mít chytrý telefony, který umí přehrávat muziku. Čímž se řeší potřeba nějakýho plejeru. (Bohužel se tím neřeší Květináčův stále kladnější vztah k jablečným zařízením. Ale to má čas. A Květináč to chápe.)

Dneska jsem narazila na výbornej web. Mají tam nálepky na noťasy, tašky, krávoviny na USB. Takže co? Jo, přesně. Takže budu mít noťas s kóčičkou. --- Což mi obloukem připomnělo projekt jednoho kamaráda - dělá odznaky, kluk šikovná.

Včera byl takovej vypečenej den. Úterý je dycky otřesný. Nestíhám, nestíhám a nestíhám. Včera mně do programu přibylo ještě Květináčovo očkování. Takže jsem zvolila nejjednodušší způsob, jak se z toho neposrat - a vybodla se na školu. Shodou okolností mimo jiné na jedinej předmět, o kterým si myslím, že mně skutečně k něčemu je. Místo toho jsem stála asi půl hodiny ve frontě na halušky. Hotový. Protože kombinace pomalé brigádnice a náročného zákazníka (každou věc si vybíral asi tři minuty a těch věcí chtel asi sedm) je smrtící, a když se k tomu přidá ještě špatný zmáčknutí klávesnice a nutnost přivolání hlavní pokladní kvůli zrušení účtu.. tak by se jeden vosypal.

Zatímco předevčírem byly třídní schůzky. Bišidy (nová) učitelka tvrdila, že děti ve třetí třídě nejsou schopny samostatné práce (na rozdíl od její předchozí učitelky), a že je nutno s nimi do páté třídy všechno dělat, že je to naše POVINNOST a VIZITKA. To mně dost utkvělo. Řekla jsem to pak venku Kubíčkovi, kerej byl u Květináče ve třídě. Pravil, že tím se vysvětluje všechno to, na co si stěžovala JEJICH učitelka - totiž že jsou ty děcka neschopný samostatné existence. Opičákova učitelka je předchozí Květináčova učitelka, je výborná a věci řeší rychle. A efektivně. Takže dlouho nekecá, umí podat informace a je si vědoma toho, že děti mají různá období. - Teď si uvědomuju: zapisovala jsem si informace v Bišidině třídě do founa, páč to není nic zásadního a kvůli tomu špinit papír není fér. Doufám, že si ta učitelka nemyslela, že hraju hry nebo tak něco :-)))

7. listopadu

Dneska je VŘSR a já nemám lampión.

Sedmý listopad v Moskvě
Samuil Maršak
Jiří V. Svoboda

Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé.

Každé okno, každá střecha
jako by dnes hořela.
Tam, kde jindy tramvaj spěchá,
kapela jde zvesela.

Celá země -- i my děti
velký svátek máme dnes.
Rudý balonek můj letí,
přímo k obloze se vznes'.

Tak, konečně mám celou báseň. Mama si vzpomněla na to s tou tramvají a už jsem to našla.

Miláček má auto.

Ještě pořád jsem si nevzpomněla na přístupový heslo na nanic, takže doma na novým noťasu nemám ftp přístup, takže ani nanicweb, takže můžu něco naházet jenom v práci. Kde obvykle pracuju, nebo aspoň předstírám :), takže všechny ty hluboký myšlenky, co mě napadají třeba večer doma, prostě ne a ne zaznamenat. Místo toho hraju mahjong (eng verze je informativně výraznější; nebo se tomu občas říká dragonboard). Možná se časem propracuju i k trojrozměrné verzi (a teď nemám na mysli lépe graficky zvládnutou hru, ale opravdický kostičky na opravdickým stole).

HA! právě jsem našla moje kočkový náušnice!!!!! juchůůůů

4. listopadu

Už su jak spejsil. Taky začínám znova v listopadu, ale né tak úplně.
Protože totiž jak se mně ten počítač celej podělal, a do toho ten novej foťák, a zmatek, tak jsem zničehonic měla naprostej zmatek v AD, nějaký fotky zahučely s asi týdnem nezálohovanýho počítače, a pak jsem je chvíli ani nefotila, ALE zjistila jsem, že poslední nataženou fotku mám 3/10, takže jsem se rozhodla navázat od 4/11, což je skoro plynulý, žejo - a za to období mezitim udělám takovou kompilaci z fotek, co mně zbyly a co mám za poslední dobu - akorátže to nějak ehm nevyšlo zas. Byla jsem včera i předevčírem hrozně líná a večer jsem nedělala nic, kromě vykecávání s dětma o blbinách.

Mimochodem: přijíždím ke škole, vyzvednout prcky, a koukám, Opičák i Ksichtka po sobě něco hulákají a divoce gestikulujou. Jak mě zahlídli, oba se rozběhli, ještě než jsem stihla vylézt, otevřeli kufr auta, hodili tam věci a oba něco pořvávali. Samozřejmě jsem jim nerozuměla ani slovo - až když vlezli do auta.
Ksichtka: "Mami mami že to malý smradlavý není kunda ale kuna!!!!!" Opičák: "Je to kunda, co by to bylo jinýho!" Já: padám na volant.
Nakonec se ukázalo, že oba myslí tchoře.

V pátek jsem byla s Mixelou v - ééé - zapomněla jsem jak se to jmenuje. Bejval tam Indies, no. Probraly jsme francouzské i české školství, pomluvily výchovné metody všech kolem nás, shodly se na tom, že (v důsledku sjednucujících se evropských zákonů) jsme obě ve stejný prdeli a dvanáctkou jely dom. Teda, já autem. Nechala jsem ho u kolejí a zamířila k baráku. A uslyšela jsem zoufalý mňaučení. Asi jako když Serena něco chce. tak jsem se zastavila a říkám si Šmarjá kočky na ulici, no to snad ne, ledaže by Chavíček spadl ze střechy (kontrolní pohled nahoru - proč?), čumím všude kolem sebe - a najednou znova mňáááúúúúúů, zaostřila jsem pořádně a asi šest metrů ode mně na rohu ulice sedí Serena a Sheeana. Na chodníku na hlavní ulici. Slyšely naše auto (nojo, poznaj, odjazkživa), tak vyrazily domů, ale já jsem nebyla u vrat! Tak za mnou běžely před barák, teda směrem před barák, úplně na ulici nešly, pro jistotu, to je nebezpečný (správně). Tak jsem se je jala lákat. Ts. Před barákem su pro ně cizí člověk, zdrhaly přede mnou směrem k zadním vratům, nenchaly se ani pohladit )natož chytit, což jsem plánovala původně - lapit obě kočky a dotáhnout je dom - ještě že to nešlo, asi by mě stejně rozsápaly, taková potupa) a furt mňaaaááááúúúůůůů. No co, musela jsem je nalákat zadem.. takže jsem šla domů, prošla na dvůr a tam jak kretén asi tři minuty řvala, ať jdou vratama. Ehm

No a eště mám nový botičky (vedlejší efekt toho, že jsem s dětma asi ŠEST hodin lítala po kšeftech a koukala, jak si zkouší boty), takže tady v tom teple, co je, můžu konečně vystřídat všechny ty punčošky, co jsem --- no.. našla. Trochu jsem uklidila hromadu prádla, co jsme měli v ložnici, ehm.

A miláček má nový auto.


říjen zde


&