31. prosince 2008
Dneska jsme byli nakupovat. Napřed jsem si ovšem vytvořila startovací osobák - byla jsem 65 hodin doma, aniž bych vystčila nos z baráku. Vzala jsem okolečkované děti (Pelišák stejně nechtěl jet) a vyrazili jsme do Glóbusu. V poledne. No kdo to moh vědět? Narvaný parkoviště, až k myčce. Jsme se zas otočili a jeli do kárfůrteska, protože tam i když je narváno, tak to neni taková krize a dá se tam jezdit. Dalo. Napřed jsme se museli prodrat pro vozík. Frontou na VÝBUŠNINY. Pokud by to někoho zajímalo, tak další ucpaný oddíly byly: chlast (v životě jsem neviděla tolik abstinentů rešit, z čeho jim bude zítra blbě), brambůrky (ty někdo vybral. Všechny. Máme doma konečně adekvátně měkký avokáda na guacamole, ale brambůrky prostě došly) a pult se salámama. Tam byla taková fronta, že jsem myslela, že je to druhá fronta u sýrů, ale omyl, to byla furt ta salámová. Obsahovala takovejch 50 jednotlivců. Naštěstí jak skoro všichni stáli ve frontách a u chlastu, tak nezavazeli v ostatních regálech.
Dobře, přiznávám, ve skutečnosti do těch kšeftů nejezdím nakupovat, ale jezdit.
Venku je to jak na frontě. Už od poledne furt něco vybuchuje, ale ve velkým. Mě to sere. Kdybych si chtěla užít válku, jedu do Pakistánu nebo jiné řiti. Tady o takový věci nemám zájem. Stejně tak nemám zájem o chlastání na povel, a ani o žraní na povel, a ani o megalomanický rozdávání dárků na povel. Proč je ten konec číselnýho roku takovej divnej? (Ještě že můj červenej debilníček v téhle době žádnej konec nemá. Moje diáře vlastně nemj nikdy konec. Prostě plynule přechází do dalších diářů. Žádný blbnutí na konci prosince, žádný blbnutí na konci června, normální doplnění informací, případně jejich přenos a postupná výměna. Ovšem evidentně to kromě žádnýho blbnutí a žádnýho konce znamená taky žádný bilancování a žádnej nucenej restart.)
No nic, du si trénovat jiný čísla v měsíci, jiný čísla v roce a data zase od jedničky.
30. prosince 2008
V průběhu posledního dejmetomu měsíce jsem se vrhla do průzkumu něčeho, o čem si myslim, že je web2.0 (a esi ne, tak prosim ahašvéra, aby mi to vysvětlil). Socializace. Socializace asociálů. Každej sedí na své prdeli u svýho počítače a z bezpečí své židle komunikuje o sto péro. Takže k dnešnímu datu mě lze snadno najít:
na facebooku (vůbec tomu nerozumim, přijde mi to jako podivná modrobílá hromada kokotin, a opravdu, opravdu, opravdu mě nebaví hazet po lidech virtuálníma koulema nebo se stávat členem skupiny Hermelín jenom proto, aby bylo jasný, že ho žeru)
na delicious (když jsem měla jeden počítač, kterej chodil všude se mnou, neměla jsem potřebu si ukládat linky. Měla jsem je pořád sebou. Jenomže na akademii i na univerzitě se občas potřebuju kouknout na něco, co jsem už viděla někde jinde, totéž platí na telefon, a navíc mám jeden počítač v práci a jeden noťas, a občas je potřeba někomu něco ukázat.. a taky když umře počítač, tak je to nejenom tragédie, ale taky průser, protože pracne nasbíraný motorsportový linky jsou v prdeli)
na linkedin (tohle je profesionální síť, tady to chápu. Ale já se svejma zaprclejma činnostma a nulovou potřebou se někam stěhovat a nechávat se zaměstnat od nadnárodních korporací, a pak si užívat benefitů, teambuildingů a brainstormingů na takovéhle síti fakt nemám co dělat)
na twitteru (ten jsem dlouho zavrhovala -mikroblogging? CHA!-, ale pak jsem ztratila heslo na nanic a neměla na nic čas, a teď pípám co chvíla. Nahrazuje mi to občasnou potřebu živé komunikace -které se mně nedostává a je to tak dobře- a současně si dělám poznámky. Samozřejmě jsou i jiné verze, třeba plurk, jaiku, a jakejsi českej, jehož jméno jsem už zapomněla, princip je stejnej: do 140 znaků musíte narvat svoje sdělení světu. Včetně linku na případný obrázek. Nebo článek. Obrázky lze tahat z telefonu na web s krátkou adresou, sdělení obsahující linky lze posílat ze speciálního webu, který se s twittrem propojí a zkrátí dlouhou adresu. No je to vymakaný)
v kýblu polívky (úplně původně je soup něco, co spojuje facebook, last.fm, twitter, blogy, flickr, delicious, co já vim co ještě. Prostě kdekoli člověk upustí moudro, fotku, link, whatever, může se to objevit v polívce. Hezký. Systematický. Jednoduchý, přehledný, graficky dobře zvládnutý. Opět ne pro mě, opět to používám špatně)
na flickru (samozřejmě. Zmetek mě ukecával několik měsíců, s tím, že to je online sklad fotek. To mně přišlo jako hrozná blbina. Pak se ukázalo, že je to super, protože za pětikilo ročně mám na síti všechny fotky, který bych jinak cpala na mnohem dráž zaplacený místa, jsou tam poměrně v bezpečí -ve vztahu k úmrtnosti počítačů- a navíc se o nich můžu pobavit. Jednu dobu jsem se bavila o fotkách na flickru hodně, ta komunita je fakt dost velká, ale na to taky nemám čas)
a na brightkite, kam jsem vlezla dneska a použila to a tím se asi můj průzkum uzavře. PROTOŽE tenhle drak, kromě toho, že propojuje všechny ty flickry, facebooky, myspacy a twittry, taky umí hlásit, odkud se kdo a kdy připojil a šoupne vás na mapson (pst, tohle dělají i ty předchozí, ale to se mi to ještě nehodilo do krámu).
A to je to, s čím já už mám problém. Jasný, je to bezva, když si ublognu a moje starostlivá maminka vidí, na kterým stupni severovýchodní šířky se moje živá identita právě nachází. Jasný, je to bezva, když vyfotim fotku nějakýho kopce foťákem s GPS modulem a vona se mi na flickru umístí sama na mapu a já pak nemusim vzpomínat, kde že to bylo. Jasný, je to bezva, když otevřu twitter aplikaci a mrknu do kolonky "kdo je v nejbližších 10km" a du s ním na pivo. Ale ne pro mě. Mamince umím napsat, kde jsem, na poznámky mám hafo deníčků a geniálních plnicích per a kdybych chtěla jít s někým na pivo, pravděpodobně mu zavolám. Tohle mě už na web2.0 sere. Většina těch lokalizačních záležitostí se dá vypnout, jasně, ale jak moc? Proč má někdo vědět, kde právě seru a jaká je přesná poloha kočky, kterou jsem potkala? Jako by nestačilo, že každý šlápnutí na internet je dohledatelný i bez toho. Někdy si připadám paranoidně, ale když já opravdu nemusím zvednout prdel od počítače a během deset minut zjistím všechno, co potřebuju, a obvykle i to, co mě nezajímá (a to je především comic sans, milionkrát kopírovaný informace bez uvedení zdroje a něčí ublognutí :). - Tak proč se tam loguješ, blbečku - ano, správná poznámka. Něco jsem opravdu jenom testla. Na něco jsem si zvykla. A něco beru jako zdroj. A toho, že zrovna já šlapu na internetu kdekam, jsem si plně vědoma.
28. prosince 2008
Zase dělám na těch fotkách ze zimáku. Jednak je to letos už asi naposledy, a jednak je zase řadim pod sebe, aby byl vidět vývoj. Zase je mně z toho úplně...
Takhle vytržený z kontextu to asi vypadá hrozně pateticky. Vono to vlastně JE patetický, když se nad tím tak zamyslim. Proto tam chodím. Protože se bojím, že mně zbouraj i ten můj barák. Ten, co je plnej vody a nebyla jsem v něm aspoň 17 let, a stejně ho považuju za svůj. V tomhle, už zbouraným baráku, jsem nebyla nikdy. Ale na betonech jsem stála mockrát a čuměla dovnitř rozbitejma oknama na hokej, to jo. Ach jo.
26. prosince 2008
Tak jsem se dokopala k těm fotkám z hor. Jakože z
dovolené. (klik)
Zmetek
nám udělal kolektivní trička. Prej se měly
prat naruby hehe
Letošní vánoční večírek výjimečně neproběhl v Charlies, ale v Absolutu. Všichni si pamatujeme, co všechno lze provést v Absolutu, a evidentně si to pamatuje i personál. Zakázal jukebox. Samozřejmě ten zákaz časem padl (za vyžádanou úplatu) a samozřejmě proběhy všechny Lady Carneval, Vzdálené a podobně. Kromě toho jsem donutila Mikeeho a Pedála souhlasit se založením naší nové hudební skupiny, kde bude Peoš hrát na housle a Mikee na trubku, ale nikdo mi nechce koupit hoboj (nevim proč), takže první vystoupení asi hned tak nebude. Jinak se dělo samozřejmě plno jinej věcí, ale kultura je pro mě nejzásadnější. (Druhej den jsem prakticky celej proválela a myslim, že mám odpito tak do poloviny ledna.)
Jo a ty vánoce, to je vál. Ve středu
jsme prakticky
nejedli, a když jsme dojeli někdy odpoledne do České, a
pomáhali mamě s jídlem, musela jsem se vrhnout na
salát. Takže jsem se přežrala ještě před
večeří.
Pak jsem se dokrmila dalším salátem a
kapříkama. Takovýho jídla!
(Mám hlad.)
23. prosince 2008
22. prosince 2008
Je 1244 a já jsem se zbavila té strašlivé rýmy a všech ostatních nepříjemných záležitostí s tím spojených, a dobrovolně se přiznávám, že po cca třech tejdnech je mně dobře. Způsobila to jednak naše pravidelná a jediná dovolená, a jednak blahodárné účinky teplé tatralandské vody (která sice smrdí, ale to jsem zjistila až druhej den prakticky při odchodu) a neméně též blahodárné účinky několika tobogánů. Z toho čtyř nových. Z toho jeden je naprostý peklo, protože v něm lze jet buď dost pomalu, nebo dost rychle, ale nic mezi tím. Dost pomalu samozřejmě nikoho nezajímá, takže jsme všichni vypadávali dost omlácení a s řevem. Jo, a taky je tam tma. Cca 90m dlouhá poměrně úzká zavřená fialová trubka, ve které je většinu cesty tma. Hihi. Tobogány jsou dobtré, áno.
Jinak teda jsme se vrátili z DOVOLENÉ, jsme doma, a vůbec. Nějak to doženu, veselé historky budou. Zde tento obrázek pochází z Banské Bystrice a podle mě je jako Slovensko. Docela hezký, ale trochu chaotický, tam, kde by měl někdo bejt, nikdo neni, a tam, kde nikdo bejt nemá, naopak někdo zavazí, a kolem toho celýho jsou kopce.
12. prosince 2008
Je 1234 a já mám zase rýmu a bolí mě v krku.
9. prosince 2008
Můj flickr vypadá jako sklad cihel a suti.
8. prosince 2008
Minulotýdenní kritická choroba je úspěšně zažehnána. Ovšem kvůli tomu, že jsem přiliš nemluvila, málo myslela, navečer, jak dojela domů, upadávala do spánku a celkově zanedbávala aktivity ne bezvýhradně nutné, mám teď pekelnej skluz. (Na zimák jsem si ovšem v pátek půl hodiny udělat musela, a taky mám novou cordu.)
2. prosince 2008
Vono to vypadá že ne, ale žijem. Hafo věcí se děje, a já su nemocná, tak mám dost. Víc dost než obvykle
