2009-08-28
Sháněla jsem zářivě růžový boty na vysokým podpatku. A ano, měla jsem k tomu důvod. Oni je neměli, ovšem já jsem naštěstí našla něco mnohem lepšího.
A až mi jednou zbyde ještě víc času, tak přihodím veselou historku, kterak neodmontovaný tažný zachránilo bratrovo auto od nabourání Verčiným, kterou sesřelil pomalý reagovač přímo mně před barákem.
2009-08-26
Sice jsem to chtěla napsat sem, ale přišlo mi pod ruku něco jinýho a dřív....
2009-08-24
Škola volá a já už jsem si to teda taky přiznala, děti zdá se taky, takže jsme dneska provedli první kroky směrem k přípravám. Holčička s Opičákem dostali nový tenisky, nakoupili jsme hromady triček, Květináč má barevnou hlavu a domluvili jsme se, že se vrhnem na ostatní školní potřeby, výhledově. A taky děti souhlasily, že začnou chodit postupně brzo spát, aby mohly pak vstávat. Ježišmarja, mě trefí. Budu totiž muset vstávat taky, nejspíš i před nima, ale dřív chodit spat nebudu, leda omylem.
2009-08-21
Včera jsem s prckama šla na koupák. Asi tak v poledne. Protože jsme si říkali, že v poledne tam bude nejmíň lidí a co se opalování týká, tak je to nejefektivnější. Takže jsme ve tři už zas byli pryč. Holčička samozřejmě strávila tři hodiny na střídačku ve vodě a na střídačku požíráním hranolek, lízátek a jiných kravin, co si chodila kupovat, Opičák dvě hodiny ze tří poctivě proklepal (von je hrozně zmrzlej, stejně jako bejval můj bratr, a ten taky z té vody vylejzal až když ho donutili, že jeho vibrace ruší okolí) no a já jsem se poctivě opalovala. Vzala jsem si knihu, takovej výběr, a shodou okolností jsem četla Clancyho Duhovou šestku. Lehla jsem si k tomu na záda bo jsem si říkala, břicho si neopaluju a krom toho mám nový plavky, teda horní polovinu (s lebkama! z AnnChristine! za osm pětek! protože mám opálený pruhy od starejch plavek a triček a už mě to sralo), tak jsem potřebovala trocha chytit barvu. No, tak samozřejmě, John Clark je v kvalitním překladu (tentokrát kvalita zaručena, Viktor Janiš) neodložitelnej, čili jsem večer zjistila, že su regulérní rudý břichouš. Namazala jsem sobě tedy vanu zelenou indulónou a dnes ráno jsem se vzbudila hnědá. Bomba. Škoda že to slunko svítilo fakt zvrchu a já tudíž při pohledu zboku vypadám jako vzorník..
Ty pařížský fotky se postupně stěhujou na síť, probrala jsem to poctivě a zcela nesebekriticky musím říct, že jich je dobrejch víc než kolik jsem chtěla nahodit, takže to pude po částech. Buďto se mně to zdá, nebo jsem se ty baráky už naučila fotit (a že se o to snažím!)
2009-08-19
Mám vždycky nějaký období, kdy mě něco strašlivě baví. Na jaře jsem měla období, kdy jsem hrála solitaire, takovej specifickej typ, na telefonu. Furt. Dost mě to uklidňovalo. Na podzim jsem podobně intenzivně hrála dragonboard/mahjong (nebo jak se to jmenuje). Teďka mám období, kdy žeru mozzarellu. Furt. V našem albertovi v podstatě likviduju zásoby, který tam mají, v naší ledničce se pořád nějaký povalujou, teda, pořád, dochází asi ve dvě v noci, než jdu spát, v naší popelnici je sbírka obalů od různejch druhů mozzarell (kupuju je i jinde než v tom albertovi, kde maj přesně jeden druh na výběr) a na žraní mozzarelly ve velkým už přešla i holčička. Likviduju to většinou tak jak to je. Barbarsky. Někdy se mi hrozně chce a urvu si rajče z džungle a list bazalky ze stolu a nandám na to ty oleje a soli a pepře, ale většinou se mi nechce. V případě, že se k mozzarelle dostane přede mnou zmetek, což je velmi často, zabaví jmenovanou věc a provede s ní všechny ty prostocviky, který mně se nechce dělat, a já dostanu luxusně vyhlížející pochutinu. Mezitím mě mlátí smetákem, abych neužírala, což je velmi nesportovní.
Pointa: su v práci a du si barbarsky rozervat pytlík s mozzarellou a sežrat to přímo z něj na stojáka nad dřezem.
2009-08-18
Jak jsou ty prázdniny, tak se flákáme ve velkým. Onehdá jsme se flákali v jižních Čechách a požírali indický žrádlo v Prachaticích. Ovšem než došlo na indický požírání, museli jsme absolvovat mučení. Český. Jihočeský. Šli jsme z přehrady, byli jsme pěkně vykoupaní a čistí a smrděli jsme maximálně tak žabincem, a hlavně, hlavně jsme byli dost hladoví. Takže jsme se snadno nechali zmást místním skororodákem, kerej nás zpátky táhl přes louku, kde parkovaly krávy (dobrý, parkovaly daleko a ani do kravinců jsme nešlápli). To je v pohodě, akorát na tý louce zelený nesmí být bodláky v hustotě dvacet na metr čtvereční, a když už tam jsou, tak by se tam nemělo chodit v sandálkách, kroksech a jiných letních botách. Nicméně bodláky pořád ještě nebyly vrchol. Ten přišel až v poslední fázi, při přechodu poslední čtvrtiny poměrně rozsáhlé louky. Začalo nám to takňák žblouchat pod nohama a klouzat, a toho žblouchavýho postupně přibývalo a přibývalo.. až jsme se táhli asi patnáct dvacet cenťáků hlubokou .. močůvkou. Všechny děti (počet se mezitím navýšil na pět kusů, přibrali jsme bratra Dana) hlasitě řvaly a nadávaly seč jim plíce stačily. Já jsem nadávala potichu, protože jsem měla dost starostí se sandálkama, kerý se mi v těch sračkách vyzouvaly. Domorodý průvodce si ovšem nechal to nejlepší nakonec. Na silnici jsme museli projít sedmimetrovou hradbou z kopřiv. Ó, to byl výlet! Nikdo z nás nebude mít regma!
Ledaže bysme ho chytli teďka jak jsme byli dva dny po sobě na koupáku a furt se cáchali ve vodě.
2009-08-16
ZhIyEm° Ae fUrTh sE FlAaAkAaAmE Po wEnKu a pO BaRaAaKu, A DoKuD NePoSbIiIrAaAm fOtHkY ;p, Ne×cE Se mI NiC PsAaAtH° X_x lOl...xD...SmIiIcH
2009-08-10
Byli jsme pryč. Jistě si všichni všimli. Už jsme zpátky.
To pryč bylo mnohonásobný, ale nejzásadnější bylo to francouzský pryč. Mixela byla velmi laskava a zapůjčila nám klíče od bytu. Pařížskýho. Podstřešního. Nějaký fotky jsou na flickru, a až se mně to uleží a proberu se ostatníma fotkama, tak si odložím nějakej komentář. Zatím bych si odložila jenom záblesky.
černá bílá černobílá schody okna střechy popeláři voda kola modrá vlaky cedule ulice náhody jídlo domy nápisy prázdno kobereček zábradlí okno rantlíky dvory kadibudka skejťáci a bruslaři
Ať jsem kdekoli a je to kdykoli, zastavujou mě lidi na ulicích nebo v obchodech a ptají se mě na cestu nebo na zboží. Ze začátku sjem si mysleloa, že vypadám jako prodavačka a na těch ulicích je to náhoda. Pak jsem si myslela, že je to divný, protože nevypadám jako běžný občan. Teď si myslim, že to je prostě tím, že se mě nebojí staří lidi, malí lidi a cvoci. A taky lidi, co něco potřebujou.
Bratr byl na dalších /mnoha/ závodech. Ale ty ujetý věci se mu dějou především na kruzích. V pátek se jim podělal kousek auta, jeli to přes 400 km spravovat, vrátili se a v neděli v závodě mu do auta nabořil kretén, kterej se pak ještě choval jako hyperkretén. Strašně mě to sere. (Nicméně na ten průser to bratr zvládl dobře a dojel s úspěchem, dalo by se říct.) Jenomže mně se prostě nechce už mezi těmadle lidma bejt.
