shoutboard

shoutmix

Piju před devátou večer. Hodiny v kuchyni vypadají jinak a jdou přesně. Viděla jsem aspoň čtyři filmy za dva dny a ani jednou jsem neusnula. Spousta věcí je mně ukradenejch. Spousta věcí mně ukradenejch není. Mám tolik růžových věcí, kolik holčička neměla snad za celej život. Zbavuju se zodpovědností, který jsem nikdy nechtěla mít. Tak jak, je tohle já, nebo není?

Onehdá jsem se zas strašlivě zamyslela a řekla si - no jasný, to musíš dát na nanic! A pak jsem se na to vybodla. Takže to asi jako terapie fakt funguje a už to zabralo.

Někdy si říkám, že je škoda, že si nepíšu tady k těm poznámkám data. Ale vždycky těsně po tom, co si to řeknu, si řeknu, že je to vlastně lepší. Protože je sranda sledovat, jak se střídaj ty období, a nevědět přesně ze kdy co pochází. Teda já to vim, žejo, ale ne hned, musim chvilku přemýšlet.

Abych sem furt neblila záporný záležitosti. Princ furt drží, a je dobrý vědět, že existuje někdo, kdo taky klidně řekne "vykládej si co chceš, já to stejně udělám po svým a ty to dobře víš", a taky to udělá.

Tak jsem se koukla na tu tabulku a mám jinej názor. Vlastně už mám napevno takovej názor, že je dobře, že je NWM pryč. Postupem času jsem (ve svým věku! konečně!) zjistila, že věci můžou ve skutečnosti bejt úplně jiný, než jsem si myslela původně, a že to neni žádná fikce. Že není potřeba se celý dny přes něco probíjet. Že princové na bílejch koních jsou, akorát nevypadaj jako princové a nemaj bílý koně, takže jsou snadno přehlídnutelní. Že prostě jde normálně bejt.

Za poslední dva dny jsem si několikrát vzpomněla na to, jak jsem v prvním čtvrtletí trávila dny tím, že jsem se sbírala ze dna, abych mohla provést obsah svýho diáře, a spotřebovala při tom tuny kapesníků. Ne, děkuji. Nic neni jednoduchý, ale to, jak jsem byla v hajzlu, odpovídá zhruba tomu, jak mi je teď dobře. (MOC)

Jsem si dneska uvědomila, že v tom měsíci a půl blití jsem kromě špatnejch šťáv vyblila asi taky všechny ty poslabší věci, co se děly, a zůstalo jenom to, co bylo dobrý. Vyhovuje. Nebaví mě řešit věci dlouho, plácat se v něčem a vědět, že to šlo líp. Nesnášim stav, kdy mi někdo řekne, že jsem to mohla udělat líp a já vim, že to je pravda. Což je asi ten perfekcionismus, o kterým mluvil můj starej kamarád. Jako bonus - už mě semlelo tolik věcí, že některý potíže už mi teď nepřijdou tak důležitý. Důležitý je, že jsme zdraví a že to dáme. A my to dáme. Páč já su tvrdá. Vydržim, možná popraskám, ale vydržim.

Tak jsem si říkala, že si udělám tabulku. A třeba se pak kouknu a budu mít jinej názor.

todle je fakt dobrý:	..ale:
můžu spát sama v posteli	radši bych s nim
můžu si dávat konečně auto do garáže!	žádný ale neni! konečně!
můžu si vodit domů chlapy	když mě bere jenom jeden
můžu si ráno rozsvítit v pokoji, nikdo tam nespí	aha, venku už je brzo světlo
můžu stěhovat nábytek klidně v neděli dopoledne	ts, takyže to udělám
můžu stavět nábytek	neumim s vrtačkou, tak se naučim
nemusim se s nikým o nic hádat	..my jsme se nehádali
můžu celý noci pracovat	nevim jestli chci
nemusim koukat na ten nasranej rypák	von ho nedělával
nemusim se bát, že nepřijede, protože to vim	.. dopiče.
takže se pustim do opravy baráku	no jasně!

Myslim, že můj celoživotní problém se životem spočívá v tom, že svůj život řídím víc tím, co chci, a ne tím, co bych správně měla chtít.

Tak jsem si říkala, že když se budu pořád vylejvat z těch věcí, co se mně nedaří, a vyprávět veselý historky o tom, co jsem kde zapomněla, prošvihla a zdrbala, zůstane z toho akorát to, že su úplně levá, sklerotická a blbá. No, tak na to asi seru už

Opět vstupuju do dalšího týdne poučena. Jednak jsem si opět ověřila, že věřit se nedá nikomu, a jednak jsem si opět ověřila, že radikální tah zmůže víc než naivní očekávání zdravého rozumu. I když ten radikální tah není třeba úplně košer, a i když mě ta doživotní naivita doživotně neopustí. Věci se aspoň pohnou.

Kdysi dávno jsem si po sérii vlastních zkušeností vytvořila teorii, že člověk má bejt pořád zamilovanej. Do kohokoli nebo čehokoli. Prostě někoho nebo něco chtít. Protože když tomu tak není, stojí ten život takňák za míň. Když jsem byla malá, bylo snadný bejt do něčeho zamilovaná a takňák po tom toužit, protože spousta věcí byla těžko dostupná. Dokonce i později byla spousta věcí (shrnuju lidi i věci pod pojem věci, je to jednodušší, mohem častěji se zamiluju do plnicího pera než do chlapa) z různých, často finančních, důvodů nedostupná. A teďka už jsem moc stará na to, abych se zamilovala do auta, protože mně mozek sdělí, že ho (na něj) nikdy mít nebudu a navíc mám svou ondatru (kterou mám moc ráda), a taky moc stará na to, abych si svoje drobný radosti nedopřála. Takže s tím zamilováváním je to ve všech ohledech slabší. Což je jedna z věcí, která mě zřejmě deptá, jak jsem zjistila. A zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem našla novej objekt. Takže teď už vim, co mě podrží, a nehodlám se o to připravit! :-)

Stěžuj si v kratších větách, dyť to po sobě ani nedočteš do konce..

Jebla jsem se do palice, protože su dement. Bolí mě hlava. Kvůli zásadním věcem (oběd pro děti) nestíhám jiný věci, o kterejch si jiní lidi myslí, že jsou zásadní a o mně pak že su .. nevimco. Když se snažim něco zorganizovat (a kolikrát jsem si už říkala, že to je naposledy!), tak to de šejdrem, skrz lidi. Vypadá to, že mně všechno de samo, protože na to mám lidi, ale ve skutečnosti nemám a padám na držku, a to mně lidi nevěří. Pokouším se udělat moc věcí zaráz, aby byli spokojení všichni, ale ono to technicky nejde, takže se pak z toho hroutím já, protože vím, co jsem pro ně chtěla (oni ne) a co jsem nestihla. Když za mě jednou za -dlouho- někdo něco zaplatí, připadám si blbě, místo abych brala a ještě si říkala o víc. A tohle všechno a ještě mnohem víc věcí mě sere tak, že su ráda, že nemám čas nikam jít, protože bych se nasrala (ne, to není nasrala. To je.. nevim co to je. To je zoufalství) ještě víc. A to už bych asi nedala

Vždycky si musim připomenout, že tam, kde já řikám, že celej den nedělám nic, to nic neznamená vůbec nic, ale normální běh šestilidé, tříkočké a mnohamyšné domácnosti a drobné pracovní úkoly, a už jenom tohle dohromady s počtem knih, který mám rozečtený a počtem hodin, který strávim na síti, zabere běžnému občanovi víc než 24 hodin.

 

V průběhu tohoto týdne jsem dospěla k závěru, že jsem ve svým životě posrala, co se dalo. Děti jsem si pořídila s debilem v době, kdy nebyly umělohmotný plínky, oblečenína ně  stálo o jednu nulu víc než teď a platy i příspěvky byly čtvrtinový, školu jsem začala dělat až když jsem měla děti, a to podle toho, co jsem dělala za práci - ne obráceně. Tutéž chybu jsem udělala teď znovu - na základě zákonem vyžadované nutnosti oficiálního vzdělání v jedné práci jsem šla znovu do úplně jiné školy. Napřed dělám rozhodnutí, na základě kterých je potřeba něco zaplatit, a potom teprve hledám, kde na to kurva vemem. Nepočítám s žádnou dovolenou, protože prostě na žádnou nemáme ani čas, natož peníze. Děti není kam umístit ani na dva dny, protože fungujeme úplně z prdele. Místa, který jsem chtěla vidět, ukazuju jim. Ve škole si připadám jako debil, protože to, co se tam teoreticky řeší, znám z praxe, a vím, že je to poněkud jinak. Všechno, všechno dělám obráceně. Když nestíhám, ještě si přidám. Máme moc myší? Neva, pohlídáme ještě další. Nemůžu se zabít, protože je na mě závislejch moc lidí. Bojim se, že mně odtáhnou naše obrovský auto (který není naše), protože blbě parkuju, ale nemůžu parkovat jinak. Chci zrušit de profundis, protože.. protože, a zjistím, že nějakej ventil potřebuju.

Ale aspoň jednu věc dodržim: už se nebudu NIKDY pokoušet někomu vysvětlovat, že to, jak si dělám víkendový výlety typu v sobotu ve tři ráno 600km tam a v neděli odpoledne zase zpátky a mezitim jsem ve Slovinsku, neni dovolená. Seru na to.

V průběhu posledního týdne jsem přišla na několik základních a zásadních informací. Né že by mně změnily život, teda. Ale. A teďka, když jsem si to tak pěkně zformulovala, tak se mi to nechce psát, kua. Nonic, vynechám tu část, co se týká lidí, a prokoušu se částí, co se týká koníčků. Normálně jsem zjistila, že doprdele žádný nemám už. Krom capoeiry. Jakože, ve smyslu, je pátek večer, mám ČAS (cože?!?), tak co budu dělat? A odpověď je - nevim. Knížky do knihovny dlužím vrátit už tak dlouho, že poplatek za nevrácení je kilo pade (tj nemám co číst), internet je plnej krávovin, a v průběhu doby, co dřu jak fotbalista, jsem postupně se přestala zajímat o věci, co jsem se o ně zajímala. Takže co? Takže NEVIM. Což je jádro pudla, protože takový NEVIM znamená současně ztrátu zájmu, protože takovy NEVIM nepatří mezi moje oblíbený slova. Současně s tímhle NEVIM přišlo NEZAJÍMÁ. Bohužel tohle NEZAJÍMÁ souvisí s "nekvalitou" - neboli, pokud je něco blbě udělaný, napsaný, namalovaný, vyrobený... znamená to pro mě nasrání nad tím stavem, tudíž ztrátu času, tudíž nezájem. A protože tahle "nekvalita" je bohužel společným jmenovatelem spousty záležitostí, se kterejma se setkávám (článkem počínaje, ponožkama konče), záležitosti mě přestávaj zajímat. A protože nám mlátili rodiče odjakživa do palice, že když něco děláme, tak to máme dělat pořádně (a taky že máme umět všechno, ale to je jiná pohádka), tak ve světle okolního světa ztrácím motivaci cokoli dělat. Páč vidim, jak každej pikot za odfláknutou činnost sklízí. Dělat něco napůl mě neba. Celej svět valí napůl, hlavně ať to je, a ať je toho co nejvíc, a co nejdřív, a když to bude blikat, tak ještě líp. To mě nebaví.
Takže uklidim barák.
(Čili se s radostí částečně vrátím (pokusím se) do doby, kdy jsme měli ještě míň peněz než teď, žádný auto, nikam jsme nemuseli -vona ta práce na určitým místě prostě je poněkud zavazující- a bylo to jednodušší. Byly za mnou vidět věci, co jsem dětem ušila, přestěhovaný pokoje, pomůcky vlastní výroby. Víc činnosti, míň výsledků. Víc radosti, míň bordelu. Děti tuhle potřebu něco za sebou vidět maj taky.)

Zapomeň na to, černá díro. Ještě pořád na mě nemáš, ani ty ne.

Naše zvířata a naše děti - když nic jinýho, oni za to stojí.

Proč kurva když je všechno aspoň trochu v pořádku, narazím do zdi vybudované z nedostatku peněz? === Protože su kretén.

Kocourek je pryč. Po měsíci už asi definitivně. Serena začala mlátit kocoury a kuny, chodí za mnou na gauč a slintá na mě a dneska mně dokonce vrazila hlavu pod ruku. Snaží se. Zatím marně :-(

(c) zmetek: z honzy bude desnej drson. bijec. elika bude sprtka, vystuduje dve vysoky a bude hrozne uvedomela a bude vas vsechny poucovat o vsem. ankac bude normalni pankac, vlitne po hube do kluku, drog a rokenrolu. po dvacitce se uklidni a bude hrozne pohodova. biska bude nejhezci (cti: nejroztomilejsi ksichtik pohledem lidi zvenku) a jeste presne nevidim, kam ji to zanese. asi zkusi kdeco a nakonec se usadi, vezme si nejakyho klidare a bude mit velkou rodinu. (vyhrazuju si pravo to jednou za pet let zmenit :))

A nedostanou a nedostanou a nedostanou. Ať jsme kde jsme. Svině černý.

Oukej, nedávám to. Dětí je moc, práce taky, propast je hluboká a dno blízko, hovno si pamatuju, nakoupit nemůžu, protože když si zapomenu nabít telefon, neznám jedinej pin, kočky smrdí, z lidí mám strach, z capoeiry v hajzlu klouby, foťák je definitivně mrtvej, ´starý´ věci třikrát denně bafají odevšad, ale protože NÁS NEDOSTANOU, tak to nemůžu vzdát.

Asi bych si měla začít trochu stěžovat, lidi maj pocit, že se celý dny jenom dobře bavím :-/
Dneska jsem přecházela ulici a připadala jsem si jak naprostej zoufalec. Na jedný noze kilák obvazů - dva klouby v hajzlu, takže do silnice fakt opatrně, na druhý noze půl kiláku obvazů, nevyspaná, s hlasem jak Cher po pařbě, obrovitou nudlí u nosu a bolavou hlavou, před sebou očekávání dvou hodin ve škole s lidima, kerý na mě serou a následnýho návratu do kanclu, kde je kosa a .. atmosféra, no, co.

V narážce na náušnice, barevnou hlavu, tetování a zvonící břicho se mě někdo zeptal, co nemám. Odpověděla jsem prachy, a pak se zamyslela vážně. Co nemám? Vlastně mám všechno. Mám vlastní rodinu, mám zkušenosti, znám dobrý i špatný věci.. takže všechno to, co odteď získám, je takovej bonus. Konec loňskýho roku pro mě znamenal zlom. Mám období "před zlomem" a "po zlomu". O něco jsem přišla, místo toho něco získala. Šul nul, a teď už můžu jenom vyhrát. Cokoli. Takže: všechno je bonus. Tradá

Nesporná výhody jakýhokoli podrazu je v tom, že se z něj člověk poučí. Otázka je, nakolik.

Kdyby to čet někdo z těch, co všechno posrali: můžete si za to sami, že je neuvidíte vyrůstat.

Mít vzor je nanic. Velmi, velmi lehce se může stát, že úspěšně převezmete vzorovy zvyky, koníčky, kamarády, cokoli, kohokoli.. ale sami ztratíte tvář.

Jak málo stačí ke štěstí: když se mě Ivan zeptá, jestli už jsem v pohodě; když potkám cizí FR-V; když děti nstupujou před školou do aut a přeřvávají se, protože mi všechny potřebujou něco sdělit; když se Honza zeptá, kdy bude zase trénink..
Jak málo stačí k pádu do propasti: sms omylem poslaná mně; sanitka, která jede ráno kolem školy; špatně řečená věta; něčí blbost.. vlastně.. cokoli.

To, že je všechno stejně na hovno, neznamená, že se nemůžem snažit, abychom si to aspoň užili.

Podruhé jsem se letos na něco těšila. Už to neudělám

Připadám si jak tajnej agent. Furt se chovám jak někdo úplně jinej, jsouc donucena okonostmi.

Šimon je stejný pako jak já, včera jsem na to přišla. Proto se máme tak rádi

Při debatách s Vítkem, denních i nočních, vytahuju strašnou spoustu věcí z minulosti (jak jinak, přítomnost se tahat nedá) a strašně to na mě působí, s částečným návratem tehdejších stavů (a úklidem baráku, kde na mě vykukujou připomínky kdečeho) se objevujou reakce, a přestože si uvědomuju, že je to malicherný, některý věci mě děsně točí. Taky vim, že je lepší to pustit hned ven, protože jsem spoustu věcí zavírala a ony pak nečekaně vypadly, a padají pořád, ale zrovna teď se mně to nehodí. Teď potřebuju dělat sloup (vlastně, jako kdykoli jindy). Amfetamin na pokec?

Ve skutečnosti nemám ráda lidi. Ani lidi jako takový, ani lidskou společnost. Mám mnohem radši zvířata. Tak JAKTO že těch lidí je kolem mě furt tolik? Proč se furt snažím?

Ať chci nebo ne, některý věci se furt připomínají. PROČ zrovna tohle? JAKTOŽE tamto? CO jsem posrala tehdy? .. nejhorší je, že ať hledám jak hledám, žádnou obrovskou chybu nenacházím. Musí to bejt neco ve mně, co nutí okolí dělat tyhle.. věci. Kus negativní energie, kterou jsem ještě nestihla obrátit proti sobě (a kterou proti sobě ani obrátit nesmím, aspoň patnáct let).

Ze začátku jsem měla pocit, že psát si veřejnej (jo! veřejnej!) deník je mimo jiné pěknej exhibicionismus. Teď si uvědomuju, že to je blbá myšlenka, ostatní lidi přece komunikujou s ostatníma a tohle všechno jim vykládaj. Takže neexhibuju. Ve skutečnosti jenom vyprávím, co se děje, a současně s tím se z toho poučuju. Je hrozně příjemný si něco zapsat, v okamžitým záchvatu, a po pár měsících si to přečíst (dokázat to přečíst!) a říct si "no jasně", nebo se zasmát. Mám pocit, že za mnou posledních pár let nezůstávaj snad žádný emocionální dluhy, a kromě telekomu (kruci, kdy vlastně přišla poslední faktura??), půjček a inkasa ani žádný jiný. Můžu umřít a nebude mě to srát. (Teda, k dětem by to samozřejmě bylo nefér, ale to je vždycky, tak to ani nemusím zmiňovat.)

Furt si ověřuju, že je hrozně důležitý si ze špatnejch věcí brát jenom tu dobrou stránku, ten dobrej dopad, ten jedinej pozitivní kousek.. a ten zbytek prostě.. ignorovat. Brát, jako že se to stalo, ale no a co. Negativní věci nás rozhodí na jak dlouho, ale pozitivních si nikdo nevšímá, považuje je za samozřejmý. Dyť je samozřejmý obojí.

Přečetla jsem si tady (něco jsem hledala) pár stránek ze své nedávné minulosti. Musim se poplácat po rameni, fakt, nikdo jinej mě nepochválí. Su dobrá. Jojo :-)

Začínám brát tu věc jako něco v podstatě pozitivního. Mně to nakoplo směrem k ne-důvěře ke všem, k nutnosti snížení vlastního výkonu a naopak ke zvýšení sekundáže času, který věnuju něčemu jako odpočinek a sobě osobně. Miláčkovi to, zdá se, shodilo klapky z očí. Třeba už bude věřit tomu, co říkám. Škoda, že to muselo bejt zrovna takhle blbě.

janina.cz je mrtvá. ať žije janina.cz

Se lží nejdál dojdeš. Jenom já debil si myslím, že to je nesmysl.

I kdybych se snažila sebevíc a ryla držkou v zemi, nikdy to nebude dost.

Je důležitý vědět, co chceš. A pak je hodně důležitý umět se s tím vyrovnat.

Minulej pátek jsem byla konečně v knihovně. Půjčila jsem si mimo jiné:Učebnici maďarštiny pro samouky, Italský synonyma a homonyma, Lexikon čínských znaků a Učebnici japonštiny díl 1 a díl 2. Maminka to okomentovala slovy "A jinak je ti dobře?!?" ...skoro jo :-)

V případě některých věcí je úplně jedno, jak dlouho je čekáte. Když přijdou, je to vždycky strašný. Umřela Anda.

V žádným případě nemůžu umřít v Čechách. Jsou pěkně hnusný (pardon). Takže tam se v autě nebojím, to až doma, na Vysočině

Pro mě je často jednodušší říct "jo, to udělám", i když to neumím, a naučit se to, než říct "vůbec nevím, co po mě chceš". Neplatí to samozřejmě pro všechny a pokaždé, každej máme hranice jinde

Nemám ráda některý druhy strachu. A nejhorší ze všeho je ten, kterýho se už nezbavím. A přitom bych už po jedenácti letech, dvou měsících a patnácti dnech na to měla bejt i zvyklá, ne?

Z namydlenýho dna se bez žebříku leze špatně. Je potřeba vymyslet způsob, jak se toho dá dosáhnout. A protože všechno, čemu věřím, jde, tohle půjde taky.